Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3264/16 #1Usnesení ÚS ze dne 19.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkodůvodnění
kupní smlouva
Insolvence
Vlastnické právo
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.3264.16.1
Datum podání29.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 446, § 554 odst.5

99/1963 Sb., § 132, § 219a, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3264/16 ze dne 19. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava, se sídlem 17. listopadu 15/2172, 708 33 Ostrava, zastoupené Mgr. Renátou Prosickou, advokátkou se sídlem Tyršova 31, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016 č. j. 32 Cdo 3051/2014-207 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. dubna 2014 č. j. 7 Cmo 340/2013-135, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti 1. Krajského soudu v Ostravě a 2. ALBA CR spol. s r. o., se sídlem Masarykovo náměstí 26, 250 83 Škvorec, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti stěžovatelka (dále rovněž "žalovaná") se domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí, která, podle jejího názoru, porušila její ústavně garantované právo na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), přičemž soudy ve věci rozhodující nedostály povinnosti uložené jim v čl. 90 Ústavy ČR (soudy jsou povolány především k tomu, aby poskytovaly ochranu právům).

II.

Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí a obsahu projednávané ústavní stížnosti, žalobkyně ALBA CR spol. s r. o. (dále jen "žalobkyně") se domáhala žalobou proti žalované vydání v žalobě specifikovaného sedacího nábytku z titulu svého vlastnického práva a dále zaplacení částky 730 000,- Kč s příslušným úrokem z prodlení z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, který měl žalované vzniknout užíváním předmětného sedacího nábytku bez právního důvodu.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 5. 2013 č. j. 29 Cm 162/2012-66 výrokem I zamítl žalobu na vydání movitých věcí a výrokem II rozsudku zamítl i tu část žaloby, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 730 000,- Kč spolu s příslušným úrokem z prodlení ode dne 14. 7. 2011 do zaplacení. Krajský soud dospěl k závěru, že k zániku výhrady vlastnického práva ke zboží došlo předáním díla žalované, jehož předmětem byla dodávka interiérového vybavení budovy kolejí "B" VŠB - TU Ostrava v rozsahu podle projektové dokumentace a položkového rozpočtu. Soud prvního stupně z provedeného dokazování dospěl k závěru, že předmětem díla byla dodávka souboru věcí - interiérového vybavení hotelu jako technologického celku pro provozování kolejí - hotelu. Provedením a předáním díla zhotovitelem Ing. Uličným žalované, došlo k zahrnutí sedacího nábytku do díla zhotovitelem a interiérové vybavení kolejí se stalo souborem věcí, přičemž z hlediska právního je v daném případě interiérové vybavení jedinou věcí.

Za nedůvodnou shledal soud prvního stupně i námitku ohledně vydání bezdůvodného obohacení, neboť dospěl k závěru, že dodávka, tedy předání a převzetí díla se uskutečnilo dne 23. 8. 2011 a od tohoto data se stalo interiérové vybavení hotelu vlastnictvím žalované. Žalovaná se proto jako vlastnice nemohla obohatit výkonem svého vlastnického práva na úkor žalobkyně.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. 4. 2014 č. j. 7 Cmo 340/2013-135 výrokem I změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba na vydání movitých věcí tak, že žalobě vyhověl, přičemž rozhodl, že žalovaná se může zprostit této povinnosti zaplacením částky 1 069 180,80 Kč s příslušným úrokem z prodlení. Odvolací soud zároveň výrokem II zrušil část výroku I a výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z provedeného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná byla v den zahájení dodávek sedacího nábytku informována o existenci výhrady vlastnického práva ve prospěch žalobkyně s tím, že v případě nezaplacení kupní ceny bude následovat zpětný odvoz sedacího nábytku. Žalované proto podle jeho názoru nesvědčila v době dodávky nábytku dobrá víra, která by jediná mohla vést k nabytí vlastnického práva k sedacímu nábytku od nevlastníka (Ing. Uličného). V této souvislosti poukázal odvolací soud na ustanovení § 446 a § 554 odst. 5 věta druhá obch. zák., které představuje výjimku z obecné zásady, že nikdo nemůže převést na druhého více práv, než má sám. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně rovněž v závěru, že by šlo o věc hromadnou (soubor věcí). Tak mu tomu totiž mohlo být jen v případě, že šlo o věci, jejíž podstata zanikla smísením s věcí jinou, což se však v předmětné věci nestalo, neboť šlo o standardní, typizovaný nábytek.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2016 č. j. 32 Cdo 3051/2014-207 dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v jeho měnícím výroku ve věci samé, zamítl (výrok I), a ve zbývajícím rozsahu je odmítl (výrok II). Dovolací soud konstatoval, že s ohledem na právní závěr, na němž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu a na vymezené dovolací důvody, se mohl zabývat pouze otázkou, zda vlastnické právo žalobkyně k předmětnému sedacímu nábytku zaniklo začleněním věcí do díla provedeného Ing. Uličným a předaného žalované. Podle názoru dovolacího soudu se odvolací soud v této otázce od platné judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Přípustným shledal dovolací soud dovolání jen v otázce posouzení vlastnického režimu začleněné věci v právním smyslu do věci hromadné, tedy osudu věci ve vlastnictví třetí osoby, která byla použita k provedení díla. V této souvislosti dospěl dovolací soud k závěru, že s ohledem na platnou právní úpravu není věc hromadná věcí v právním smyslu, ale jde o soubor jednotlivých věcí, které se za jeden celek (předmět) jen považují. Jednotlivé věci tak jejich začleněním do věci hromadné neztratily svou právní povahu a lze jimi i nadále samostatně disponovat a ze souboru věci hromadné je vyjmout. Zásadní podmínkou však je, aby všechny věci tvořící věc hromadnou patřily jednomu vlastníkovi, což v dané věci bylo splněno.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry vyslovenými odvolacím a dovolacím soudem. Na podporu své argumentace stěžovatelka opakuje právní závěry, vyplývající z rozsudku soudu prvního stupně.

V souvislosti s bezdůvodným obohacením je podle názoru stěžovatelky podstatné, že soud prvního stupně neshledal naplnění ani jedné ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení.

Ve vztahu k výhradě vlastnického práva stěžovatelka uvádí, že žalobkyně sice stěžovatelku před dodáním sedacího nábytku přípisem ze dne 22. 6. 2011 informovala, že je vlastníkem dodávaného zboží, tato okolnost je však údajně nejasná při vědomí toho, že, žalobkyně mohla tuto svoji pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení, neboť na majetek Ing. Uličného byl (v mezidobí) prohlášen konkurz Krajským soudem Ostrava, a to dne 26. 9. 2011, tedy po dodání předmětného zboží dne 23. 8. 2011. Tato "nečinnost" žalobkyně ve vztahu k zahájenému insolvenčnímu řízení je prý účelová, neboť pro četnost uplatněných pohledávek proti úpadci muselo být žalobkyni zřejmé, že pohledávka by nebyla uspokojena.

Stěžovatelka dále uvádí, že jí doručená výhrada vlastnického práva ze dne 22. 6. 2011 nemá odpovídající právní relevanci, neboť je svou podstatou neurčitá, neboť neobsahuje vymezení, ke kterému konkrétnímu zboží či movitému majetku je tato výhrada uplatňována. Předmětem smlouvy o dílo bylo vyhotovení interiérového vybavení v hodnotě 19 miliónů Kč, přičemž výhrada vlastnictví se vztahovala jen k části těchto movitých věcí. Podle názoru stěžovatelky je rovněž sdělení o postoupení pohledávek právně irelevantní. I nadále stěžovatelka zdůrazňuje, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a Ing. Uličným je pro ni právně nezávazná, neboť věci movité, jichž se tato smlouva týká, mohly být následně Ing. Uličným dále zpracovány. Stěžovatelka je toho názoru, že zahrnutím sedacího nábytku do celkového díla zhotovitelem se interiérové vybavení stalo souborem věcí. Z tohoto důvodu stěžovatelka nesouhlasí s interpretací pojmu "věc hromadná" tak, jak ji provedl dovolací soudu v napadeném rozsudku. Dovolacímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že svému přezkumu "otevřel dveře" pouze v otázce posouzení věci hromadné, přičemž se problematikou dobré víry nabyvatele v souvislosti s neurčitostí zaslané výhrady vlastnictví vůbec nezabýval.

IV.

Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení, stanovených v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná.

Ústavní stížnost je totiž podána proti všem výrokům napadených rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, t. j. i proti výroku pod bodem II odvolacího soudu, jímž řízení nekončí, nýbrž věc je "v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení"; v této části tedy nejde o věc pravomocně skončenou. Dovolání, podané i proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu, bylo nepřípustné z důvodu absence vymezení předpokladů jeho přípustnosti, přičemž tato vada bránila v pokračování dovolacího řízení k této otázce. Za této procesní situace není přípustná ani ústavní stížnost proti této části výroku odvolacího soudu. Opačný závěr by byl porušením zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů. Subsidiarita nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy).

Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti jde v této části projednávané věci o nepřípustný návrh v materiálním smyslu [viz např. nález ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 5. 6. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/2000, ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 269/02, ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 430/05, ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08, ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 330/15 a řada dalších - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Úkolem obecných soudů je poskytovat ochranu též základním právům, k čemuž je třeba přihlížet i při posuzování vyčerpání procesních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud obecné soudy vinou stěžovatelky nedostaly právem předvídanou příležitost se jejím tvrzením o porušení základních práv účinně zabývat, nemohl by Ústavní soud následně efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně ústavních práv stěžovatelky. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou.

V.

Ve zbývajících částech ústavní stížnosti, tj. v částech, v nichž jsou napadeny rozsudky odvolacího a dovolacího soudu pod body I, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není soudem dalšího stupně, není ani součástí soustavy obecných soudů, jimž není instančně nadřazen (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Výklad předpisů tzv. podústavního práva a sjednocování judikatury obecných soudů přísluší Nejvyššímu soudu. Ústavní soud, s ohledem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, přistupuje k výkladu tzv. podústavního práva pouze tehdy, jestliže jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která extrémně vybočuje z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)]. Žádný takový protiústavní deficit v projednávané věci zjištěn nebyl.

Právo na řádně vedené soudní řízení, jehož se stěžovatelka dovolává, není možno vykládat tak, že by jím byl garantován úspěch v řízení, či se jím zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Právo na spravedlivý proces garantuje "toliko" uplatnění všech zásad soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních kautel soudního řízení. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory zejména odvolacího soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Nad rámec řečeného lze k jednotlivým stěžovatelčiným námitkám dodat:

Jednou z námitek stěžovatelky je tvrzení, že smluvní vztah mezi žalobkyní a úpadcem - Ing. Vladimírem Uličným, založený kupní smlouvou na dodávku sedacího nábytku ze dne 11. 9. 2009, obsahující v článku VII výhradu vlastnického práva, jí nijak nezavazuje, neboť nebyla účastnicí tohoto smluvního ujednání, a že tedy i pohledávka žalobkyně ve vztahu k dodanému zboží měla být vypořádána jen mezi těmito smluvními partnery, např. v rámci insolvenčního řízení.

Ústavní soud konstatuje, že tato její tvrzení, včetně námitky o údajné neurčitosti a nejasnosti sdělení žalobkyně ze dne 22. 6. 2011, byla již předmětem posouzení odvolacím soudem, přičemž tento soud zjistil, že den před zahájením dodávek sedacího nábytku zaslala žalobkyně stěžovatelce dopis, v němž ji mimo jiné upozornila na pohledávku ve výši 1 270 763,- Kč a jí odpovídající závazek svědčící vůči Ing. Uličnému, který se vztahuje k dodávce zboží v uvedené ceně; dále ji upozornila, že má s Ing. Uličným sjednánu výhradu vlastnického práva a nebude-li cena jím uhrazena, dodané zboží odebere zpět, a to i od třetích osob. Tento dopis stěžovatelka prokazatelně obdržela dne 23. 6. 2011. Odvolací soud se výkladem tohoto právního úkonu a jeho určitosti a závaznosti podrobně zabýval. K tomu lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 7, druhý odstavec shora. Právě posouzení tohoto sdělení bylo stěžejním pro závěr odvolacího soudu, zda stěžovatelka byla ohledně dodávky předmětného sedacího nábytku v dobré víře, či nikoli, a zda tedy mohla nabýt vlastnické právo k těmto věcem od nevlastníka. Bylo na stěžovatelce, aby v řízení prokázala, že využila všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčila zcela věrohodným způsobem, že prodávající, resp. zhotovitel, Ing. Uličný je vlastníkem dodávaného sedacího nábytku a je proto oprávněn převést jeho vlastnictví na stěžovatelku. Unést důkazní břemeno se stěžovatelce v řízení nezdařilo. Proto je zcela irelevantní její námitka, že zaplacení své pohledávky se mohla žalobkyně domáhat jinak, v daném případě cestou přihlášení předmětné pohledávky do insolvenčního řízení.

Závěr o absenci dobré víry stěžovatelky byl zásadním i pro rozhodnutí odvolacího soudu, jímž došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně.

Další ve věci podstatnou námitkou, zda výhrada vlastnického práva zanikla předáním předmětu díla stěžovatelce, resp. "zapracováním dodaného sedacího nábytku do zhotoveného díla", se podrobně zabývaly obecné soudy. Výhrady stěžovatelky k výkladu pojmu "věc hromadná" jsou vyjádřením pouhého nesouhlasu stěžovatelky a nemají žádnou ústavně právní relevanci.

Lze uzavřít, že Ústavní soud žádné porušení základních práv stěžovatelky nezjistil. Proto ústavní stížnost zčásti odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru