Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3261/10 #1Usnesení ÚS ze dne 06.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Dědictví
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.3261.10.1
Datum podání16.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 120, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3261/10 ze dne 6. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů RNDr. H. P., Ing. V. N. a M. P., zastoupených JUDr. Vladimírem Zonkem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Sadová 553/8, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. srpna 2010 č. j. 11 Co 157/2010-489 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. října 2009 č. j. 60 C 191/2002-415, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 16. listopadu 2010 doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatelé podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelé mají za to, že v řízení před soudem prvního stupně i v řízení před odvolacím soudem došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jež je konkrétně provedeno § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř. Dále stěžovatelé uvedli, že došlo k porušení čl. 82 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z ústavní stížnosti a přiložených příloh se zjišťuje, že stěžovatelé se žalobou podanou dne 13. května 2002 domáhali po žalovaném L. P. ml. (dále jen "žalovaný") a jeho tehdy nezletilých dcerách M. a L. vydání 7 400 000,- Kč s přísl. Stěžovatelé i žalovaný jsou dědici zemřelého L. P. st., přičemž stěžovatelé tvrdili, že částka 7 400 000,- Kč, kterou zůstavitel před svou smrtí daroval dcerám žalovaného měla být zahrnuta do aktiv dědictví po zůstaviteli. Dne 21. srpna 2004 změnili stěžovatelé žalobu tak, že se domáhali po žalovaných plnění v rozsahu dědických podílů žalobců z částky 7 400 000,- Kč spolu s připsaným úrokem na bankovním účtu od 9. dubna 1996 do 16. července 1996 a úroků z prodlení z těchto částek. Dne 15. května 2007 vzali stěžovatelé proti oběma dcerám žalovaného žalobu zpět. Dne 14. října 2008 vzali stěžovatelé žalobu částečně zpět co do úroků připsaných na bankovním účtu od 9. dubna 1996 do 16. července 1996. Okresní soud v Ostravě žalobu zamítl s tím, že žalovaná částka nebyla ve vlastnictví zůstavitele v době jeho smrti a netvoří tedy předmět dědictví po něm. K odvolání účastníků řízení proti rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě napadený rozsudek ve věci samé jako věcně správný potvrdil a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že ve věci rozhodující soudy celou věc nesprávně posoudily, neodstranily rozpory mezi provedenými důkazy a v odůvodnění rozhodnutí své stanovisko k důkazům přiměřeně nevyložily. Stěžovatelé tvrdili, že soud prvního stupně se nevypořádal s obsahem znaleckého posudku podaného PhDr. V. M. a s její výpovědí u ústního jednání, přičemž ani nepřihlédl ke kategorickému závěru tohoto znaleckého posudku. Stěžovatelé rovněž zpochybnili výpověď svědka Ing. B. P. Podle názoru stěžovatelů hodnocení provedených důkazů obecnými soudy zásadně vybočilo ze zásad stanovených ústavním pořádkem pro hodnocení důkazů, soudy svá rozhodnutí patřičně nezdůvodnily tak, aby bylo přesvědčivá a z hlediska logiky přijatelná i pro procesně neúspěšného účastníka řízení.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, nevedou k závěru, že by došlo k porušení tvrzených základních práv.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé opakují námitky již uplatněné v odvolacím řízení a polemizují se závěry, ke kterým obecné soudy v řízení dospěly. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, že oba soudy se celou věcí podrobně zabývaly a odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč posoudily darovací smlouvu jako platnou. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v odůvodnění napadených rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, přičemž úvahy soudů neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud proto považuje za nadbytečné uvedenou argumentaci opakovat a toliko na ni odkazuje.

Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999, in Aspi). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v § 132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v § 120 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 80, str. 259). Ústavnímu soudu pak nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které obecné soudy z dokazování vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněného základního práva.

Nelze než uzavřít, že závěry ve věci rozhodujících soudů byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 6. prosince 2010

Miloslav Výborný v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru