Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3252/09 #1Usnesení ÚS ze dne 29.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Nymburk
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest ... více
Věcný rejstříkodůvodnění
trestný čin/loupež
Trest odnětí svobody
Recidiva
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.3252.09.1
Datum podání16.12.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2, čl. 40 odst.1, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 41 odst.1, § 42 odst.1, § 234 odst.1, § 31 odst.3, § 33 odst.3 písm.e, § 39a odst.2 písm.d, § 89 odst.5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3252/09 ze dne 29. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti K. B., zastoupeného Mgr. Alešem Velcem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Litomyšli, Ropkova 51, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009 č. j. 7 Tdo 1172/2009-292, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2009 č. j. 10 To 167/2009-268 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 2. 2009 č. j. 3 T 19/2009-236, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho základních práv a svobod zaručených čl. 8 odst. 2, a čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Stěžovatel ústavní stížností, napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká pochybení, pokud jde o délku uloženého trestu odnětí svobody za použití ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě podle § 42 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a jeho zařazení pro výkon trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou. Ze strany obecných soudů nebyla podle názoru stěžovatele naplněna povinnost řádně přezkoumat splnění podmínek pro použití předmětného ustanovení § 42 odst. 1 tr. z. tak, jak na to ve svých rozhodnutích upozorňuje Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 747/06. Stěžovatel byl pro trestný čin, který lze kvalifikovat jako zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. z., odsouzen pouze v jednom předchozím případě a navíc mezi spácháním předmětných dvou zvlášť závažných trestných činů uplynula doba devíti let, v níž stěžovatel na území České republiky nespáchal žádný trestný čin a nebyl pro žádný trestný čin odsouzen. Mimo území České republiky se sice stěžovatel v uvedené době dopustil dvou drobných krádeží s celkovou škodou nepřesahující částku 1.000 Euro, ale odsouzení za tato jednání nejsou pro posouzení použití ustanovení § 42 odst. 1 tr. z. relevantní. Devítiletou lhůtu mezi spácháním prvního a druhého zvlášť závažného trestného činu Ústavní soud shledal ve zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 747/06 za dostatečnou pro to, aby nedošlo k aplikaci ustanovení § 42 odst. 1 tr. z., přičemž ve věci sp. zn. IV. US 396/03 se jednalo dokonce o lhůtu cca poloviční. Nejvyšší soud však v tomto směru nezapočítává bez jakékoliv logiky do lhůty mezi spácháním dvou zvlášť závažných trestných činů dobu, kdy byl stěžovatel ve výkonu trestu. Stěžovatel se navíc v nyní projednávané věci nedopustil na pracovnici pošty žádného násilí, ani nepoužil výhrůžku bezprostředního násilí. Nebyl ozbrojen, neměl u sebe nic, čím by mohl pracovnici pošty nějak ublížit, neboť v daném případě se nejednalo o skutečnou střelnou zbraň, ale pouze o atrapu střelné zbraně na kuličky. Přesto soud tyto skutečnosti zmínil jako skutečnost přitěžující. Pracovnice pošty podle názoru stěžovatele navíc zjevně neutrpěla znatelnější újmu - nebyla zraněna a z provedeného dokazování nevyplývá, že by kromě pochopitelného leknutí utrpěla větší psychický otřes, o čemž svědčí i racionální a okolnostem přiměřené její chování po činu, kdy byla bez větších problémů schopna popsat dění na ulici. Způsobená škoda pak byla poškozenému podniku nahrazena, neboť mu byly veškeré u stěžovatele zajištěné peníze vráceny. Nejvyšší soud podle názoru stěžovatele také nepřiléhavě argumentuje tvrzením, že jednání stěžovatele nebylo nahodilé, ale plánované a bylo motivováno snahou získat větší částku peněz. Tyto rysy nese ale z podstaty věci převážná většina trestných činů kvalifikovaných jako loupež podle § 234 odst. 1 tr. z. Z obecných pravidel vyměřování trestů navíc vyplývá, že nelze tu samou skutečnost přičítat k tíži pachatele dvakrát - jednou jako znak skutkové podstaty trestného činu a podruhé jako znak podstatně zvyšující stupeň společenské nebezpečnosti ve smyslu § 41 odst. 1 tr. z. Podle stěžovatele se zde uplatní analogicky zákaz dvojího přičítání, vyslovený v ustanovení § 31 odst. 3 tr. z. K předchozímu odsouzení bylo přihlédnuto dvakrát, tj. když byl charakterizován jako zvlášť nebezpečný recidivista a při úvaze o výši trestu.

3. K posouzení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy je nutné pečlivě hodnotit všechny osobnostní charakteristiky pachatele, což se v jeho případě nestalo - nebyl vypracován jediný znalecký posudek z oboru psychologie či psychiatrie. Soud prvního stupně při úvaze o výši trestu a úvaze o použití ustanovení § 42 odst. 1 tr. z. používá v neprospěch stěžovatele argument, že je stěžovatel bez zaměstnání a nemá žádný legální zdroj příjmů. Okres Svitavy však dlouhodobě vykazuje největší nezaměstnanost v kraji a sehnat práci je v dnešní době velmi těžké. Stěžovatel byl tedy v situaci, na kterou trestní zákon pamatuje ve smyslu § 33 písm. e) tr. z. jako na okolnost polehčující. Pro hodnocení stěžovatelova jednání stupněm mimořádně vysoké společenské nebezpečnosti nebyly v jeho případě splněny zákonné předpoklady. Nelze nalézt dostatečně racionální důvod proč by opakované páchání trestných činů mělo být postihováno zvlášť zostřenou trestní sazbou, v takových případech podle názoru stěžovatele postačuje ke splnění účelu trestního zákona výměra trestu v rámci nezvýšené trestní sazby. Stěžovatel má za to, že v posuzovaném případě základní trestní sazba umožňuje uložit přiměřený a spravedlivý trest, aniž by bylo třeba ukládat trest v horní polovině zvýšené trestní sazby podle ustanovení § 42 tr. z. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů stran jimi shledaného znaku zvlášť nebezpečné recidivy je pouze formální a obecné soudy nedostály zákonným nárokům na odůvodnění svých rozhodnutí. Hodnocení stěžovatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. z., aniž by byly pro takové posouzení naplněny materiální podmínky, představuje tak podle stěžovatele svévolnou aplikaci právních norem. S ohledem na shora uvedené proto stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.

II.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 3 T 19/2009 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce.

5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že podstatou námitek je otázka materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. z. Touto otázkou se Nejvyšší soud zevrubně zabýval v napadeném usnesení ze dne 21. 10. 2009, jímž rozhodl o stěžovatelově dovolání. Odkazuje proto na odůvodnění tohoto jeho usnesení s tím, že nad jeho rámec nemá co dodat. Pokud jde o uložený trest, který svou výměrou spadá do rámce zákonné trestní sazby, rozhodně nejde o porušení ústavního principu proporcionality, třebaže je to trest spíše přísný. V závěru vyjádření Nejvyšší soud navrhuje zamítnutí, popř. odmítnutí ústavní stížnosti.

6. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření vyslovuje přesvědčení, že v trestním řízení proti stěžovateli bylo postupováno plně v souladu se zákonem, ústavně zaručená práva obžalovaného byla respektována a k jejich porušení nedošlo. Dokazování proběhlo v rozsahu dostatečném pro objasnění stíhaného skutku, důkazy byly hodnoceny objektivně a meritorní rozhodnutí je jimi podloženo. Uložený trest včetně použití § 42 odst. 1 tr. z. a § 39a odst. 2 písm. d) tr. z. odpovídá všem zákonným hlediskům. Krajský soud v tomto směru plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů I. i II. stupně, v nichž je důkazní situace rozebrána, přičemž správnost tam uvedených závěrů je potvrzena rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání odsouzeného. Z uvedených důvodů Krajský soud v Praze navrhuje, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

7. Okresní soud v Nymburce ve svém vyjádření zcela odkazuje na odůvodnění jeho rozsudku ze dne 26. 2. 2009, jehož argumentace byla podpořena jak rozhodnutím soudu II. stupně, tak v rámci dovolacího řízení i Nejvyšším soudem. Expresívní argumentace ústavní stížnosti odmítající hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 42 odst. 1 tr. z. podrobně specifikované obecnými soudy jako "formální, frázovité citování zákona", je lichá a nemá oporu v provedených důkazech. Irelevantní je pak tvrzení, že odsouzený neužil ke spáchání trestné činnosti střelnou zbraň, ale že se ve skutečnosti jednalo "o atrapu na kuličky". V tomto smyslu odkazuje okresní soud na ustanovení § 89 odst. 5 tr. z., kdy zbraní v širším smyslu slova se rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu (ať ve formě fyzického násilí či psychického nátlaku) důraznějším, pokud z jednotlivých ustanovení nevyplývá něco jiného, což z ustanovení § 234 odst. 1 tr. z. rozhodně nevyplývá. Užití zbraně ve spojení s uplatněným komentářem nepochybně splnily svůj účel, proto zvolená právní kvalifikace byla použita zcela v souladu se zákonem.

8. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.

III.

9. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s právní kvalifikaci jeho trestného jednání jako zvlášť nebezpečné recidivy a výší uloženého trestu, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově obdobnou s onou, kterou uváděl již v odvolání, v průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem a v podaném dovolání (č.l. 253-254, 266 a 285), s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy)] ani orgánem činným v trestním řízení a není proto v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do jejich rozhodování. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je zásadně záležitostí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.

10. Ústavní soud posuzoval stěžovatelovu ústavní stížnost ve světle shora uvedených principů a po zvážení všech stěžovatelem předložených tvrzení a po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud, jak argumentuje i stěžovatel v ústavní stížnosti, se ve svých dřívějších rozhodnutích opakovaně zabýval otázkou naplnění materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. z. a v řadě jím posuzovaných případů rozsudky obecných soudů zrušil, pokud v nich soudy kvalifikovaly stěžovatele jako zvlášť nebezpečné recidivisty, přestože u nich podle názoru Ústavního soudu nebyl tento materiální znak naplněn Takové hodnocení totiž představuje dle judikatury Ústavního soudu svévolnou aplikaci právních norem neslučitelnou s kautelami ústavního práva a Ústavní soud v uvedených případech konstatoval zejména porušení práv zakotvených v ustanoveních čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny s tím, že při aplikaci citovaného ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě je třeba používat spíše restriktivního výkladu (viz i stěžovatelem citované nálezy sp. zn. III. ÚS 747/06 a sp. zn. IV. ÚS 396/03). V nyní projednávané věci má však Ústavní soud za to, že k naplnění formálního i materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy skutečně došlo a porušení základních práv stěžovatele nelze v tomto případě obecným soudům vytýkat.

12. Podle § 41 odst. 1 tr. z. se pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

13. Při posuzování toho, zda je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. z., je podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 396/03 třeba brát zřetel nejen na délku doby, která uplynula od posledního odsouzení, ale přihlédnout i k dalším okolnostem. Za relevantní je dle názoru trestněprávní nauky třeba považovat především způsob provádění trestné činnosti, škoda způsobená nynější i dřívější trestnou činností, počet, druh a výše dřívějších trestů, pohnutky a důvody, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se posoudí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného, jakož i následky trestného činu, a přihlédne se i k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době.

14. V posuzované věci lze souhlasit s obecnými soudy, jež při posouzení jednání stěžovatele jako zvlášť nebezpečné recidivy poukázaly zejména na to, že se stěžovatel trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. z., spáchaného obdobně nebezpečným způsobem jako v nyní posuzované věci, dopustil opakovaně, přičemž, jak Nejvyšší soud vyčíslil v odůvodnění rozhodnutí o dovolání, je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že stěžovatel byl fakticky na svobodě do spáchání dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu jen 2 roky, 6 měsíců a 8 dnů. Ze skutečnosti, že se stěžovatel dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu dopustil po krátkém pobytu na svobodě poté, co byl potrestán za obdobný zvlášť závažný úmyslný trestný čin podle § 41 odst. 2 tr. z., lze zpravidla dovodit, že se předchozí trest minul účinkem a na stěžovatele je třeba působit důraznější sankcí. Ke stěžovatelově námitce stran jeho odsouzení v mezidobí za dvě krádeže v Rakousku Ústavní soud dodává, že obecné soudy tuto skutečnost uváděly k dokreslení hodnocení stěžovatele z hlediska jeho nebezpečnosti pro společnost a jeho možné nápravy. Stěžovatelova bagatelizující argumentace údajnou mírností jím provedené loupeže, minimální utrpěnou újmou pracovnice pošty a použitím pouhé atrapy střelné zbraně není případná a obecné soudy se s těmito jeho argumenty v odůvodnění rozhodnutí dostatečně vypořádaly. Nelze také přijmout stěžovatelovo tvrzení, že o získání větší částky peněz jde z podstaty věci u převážné většiny trestných činů kvalifikovaných jako loupež podle § 234 odst. 1 tr. z. a nelze tedy touto jeho motivací argumentovat.

15. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje námitku, že obecné soudy porušily zákaz dvojího přičítání té stejné skutečnosti k tíži stěžovatele a nesprávně tak aplikovaly ustanovení § 31 odst. 3 tr. z., a že tak bylo k předchozímu odsouzení přihlédnuto dvakrát. Touto stěžovatelovou námitkou se však Ústavní soud nemohl zabývat, protože ji stěžovatel uplatnil poprvé až v ústavní stížnosti a nevyužil tak možnosti projednání a posouzení této námitky obecnými soudy. Z jeho odvolání (č.l. 253-254) i dovolání (č.l. 285) vyplývá, že stěžovatel v tomto ohledu namítal pouze nesprávnou kvalifikaci zvlášť závažné recidivy a uloženou výši trestu. Argumentaci stěžovatele, že s ohledem na vyšší nezaměstnanost v okrese Svitavy by měla být jeho situace, kdy je bez zaměstnání, považována za okolnost polehčující ve smyslu § 33 písm. e) tr. z., považuje Ústavní soud za nepřípadnou, neboť je vyslovena v obecné a nikoliv individualizované podobě vztažené ke stěžovatelově konkrétní situaci.

16. Pro posouzení dané věci považuje Ústavní soud za podstatný fakt, že v obou případech stěžovatelem spáchaného zvlášť závažného trestného činu se jednalo o násilné trestné činy se zištným motivem asv podstatě stejnou povahou trestné činnosti, která co do výše uloupené částky (ve druhém případě 340.410,- Kč) znamená gradaci závažnosti trestného jednání, kdy fakt dřívějšího potrestání stěžovatele za obdobnou trestnou činnost podstatně zvyšuje u nyní posuzované trestné činnosti její stupeň nebezpečnosti pro společnost. Z těchto okolností vycházely i obecné soudy ve svých právních závěrech hodnotících osobnost stěžovatele, aniž by považovaly za nezbytné potvrzení těchto závěrů případným znaleckým posudkem. Se stěžovatelovou námitkou nenaplnění zákonných předpokladů pro hodnocení jeho jednání stupněm mimořádně vysoké společenské nebezpečnosti se podle názoru Ústavního soudu obecné soudy dostatečně vypořádaly a na jejich argumentaci lze pro stručnost pouze odkázat, aniž by Ústavní soud považoval za nezbytné uvedenou argumentaci znovu opakovat.

17. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavnímu soudu proto nepřísluší posuzovat přiměřenost výše trestu uloženého obecnými soudy v trestním řízení, až na případy, pokud by výše trestu byla ovlivněna porušením ústavně zaručeného práva (např. porušením zákazu diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny). Rozhodujícím pro posouzení dané věci je fakt, že se nalézací soud při úvaze o výši trestu pohyboval v mezích, které stanoví § 234 odst. 1 tr. z. ve spojení s § 41 odst. 1 tr. z. Výše uvedené ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny (a obdobně čl. 90 Ústavy) je třeba v plném rozsahu vztáhnout i na námitku stěžovatele k jeho zařazení pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou.

18. Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti stěžovatelem tvrzenou svévolnou aplikaci právních norem neshledal a při zvážení všech tvrzení stěžovatele s ohledem na výše uvedené nezjistil v postupu obecných soudů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny. Nezbylo proto než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru