Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 325/99Nález ÚS ze dne 25.11.1999K výkladu zákonem stanovených podmínek přístupu občana k soudu ve správních věcech

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
daň/daňová povinnost
Akcie
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 169/16 SbNU 237
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.325.99
Datum vyhlášení09.12.1999
Datum podání02.07.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 4 odst.4, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

357/1992 Sb., § 20 odst.6 písm.e

513/1991 Sb., § 148, § 115, § 118, § 149, § 150

99/1963 Sb., § 249 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 325/99 ze dne 25. 11. 1999

N 169/16 SbNU 237

K výkladu zákonem stanovených podmínek přístupu občana k soudu ve správních věcech

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing.

M. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března

1999, pod sp. zn. 22 Ca 127/98, ve spojení s rozhodnutím

Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 25. února 1998, č. j.

FŘ/4779/140/97, a to se souhlasem účastníků bez ústního jednání,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 1999,

pod sp. zn. 22 Ca 127/98, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 2. července 1999, ve lhůtě dle

ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost,

ve které je napadnuto shora uvedené rozhodnutí krajského soudu.

Krajský soud zastavil řízení o žalobě, kterou se stěžovatel

domáhal zrušení rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání

proti platebnímu výměru prvostupňového finančního orgánu.

Uvedeným platebním výměrem byla stěžovateli vyměřena daň

z převodu nemovitosti, když nebylo uznáno osvobození od daně

z převodu nemovitosti podle ustanovení § 20 odst. 6 lit. e) zákona

č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu

nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon

o dani"), neboť stěžovateli zanikla účast jako společníka

v obchodní společnosti M. b. spol. s r. o. Uvedený platební výměr

stěžovatel napadl odvoláním, kterému nebylo vyhověno, ačkoliv

podle stěžovatele byla splněna podmínka stanovená v uvedeném

ustanovení, která stanoví, že osvobození od daně se uplatní,

nezanikne-li účast společníka ve společnosti do pěti let od vkladu

nemovitosti aniž by byla nemovitost vrácena vkladateli. Dle názoru

odvolacího orgánu však zanikla účast stěžovatele ve společnosti

usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. července 1994,

kterým bylo rozhodnuto o výmazu společníka. Stěžovatel dále

odkazuje na výčet důvodů k zániku účasti společníka ve

společnosti, jak byly uvedeny v rozhodnutí o odvolání a jak

vyplývají z příslušných ustanovení obchodního zákoníku.

V uvedeném postupu shledává stěžovatel porušení práva

zakotveného v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina"), když mu byla stanovena povinnost, která není na

základě zákona a v jeho mezích a současně porušení čl. 11 odst.

5 Listiny, podle kterého lze ukládat daně jen na základě zákona.

Dle názoru stěžovatele v případě předmětného osvobození od daně

není provedena v zákoně o dani definice zániku účasti a proto je

třeba jako zánik chápat to, co je zánikem účasti podle obecného

právního předpisu upravujícího společnosti s ručením omezeným, jak

je výslovně uveden v ustanoveních § 148 až 150 obchodního zákoníku

pod příslušnou marginální rubrikou. Z toho stěžovatel odvozuje, že

důvodem zániku jsou toliko důvody zde uvedené, tj. zrušení účasti

společníka soudem na jeho vlastní návrh, zánik účasti v případě

konkursu na majetek společníka, vyloučení společníka soudem na

návrh společnosti a dohoda o ukončení účasti. Dle jeho názoru je

tedy zcela nepochybné, že případem zániku účasti společníka není

převod obchodního podílu na jinou osobu, dle ustanovení § 115

obchodního zákoníku, jak dovodily správní orgány. Tato smlouva má

totiž, dle ustanovení § 118 obchodního zákoníku, zcela jiné právní

následky, než zánik účasti a proto není možno pojem "zánik účasti"

vykládat extenzívně. V tomto názoru odkazuje stěžovatel též na

článek "zánik účasti ve společnosti a jeho význam pro podmínečné

osvobození od daně z převodu nemovitostí" JUDr. Jana Bárty, CSc.,

publikovaný v "Právní praxi v podnikání", č. 5, ročník 1997.

K věci se vyjádřil účastník - Krajský soud v Ostravě

prostřednictvím předsedkyně senátu 22 Ca, která ve svém vyjádření

uvedla, že nepochopila, v jakém směru byla porušena práva

stěžovatele zaručená Listinou právě postupem krajského soudu,

neboť namítané porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 se vztahuje

toliko na rozhodnutí správních orgánů a nikoliv soudu. V dalším

odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení. V odůvodnění

napadeného usnesení se uvádí, že stěžovatel podal žalobu, která

nesplňovala náležitosti ve smyslu ustanovení § 249 o.s.ř. Po výzvě

k odstranění vad stěžovatel doplnil žalobu, nicméně v důsledku

ustanovení § 249 odst. 2 o.s.ř., kterým je vyjádřena zásada iudex

ne eat ultra petitia partium, soudu nepřísluší, aby přezkoumával

napadené rozhodnutí nad rámec vymezený žalobou. Rozsah napadení

správního rozhodnutí a uvedení důvodů znamená povinnost žalobce

tvrdit, že napadené rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu

ustanovení zákona nebo jiného obecně závazného předpisu a toto

tvrzení odůvodnit. Nedostatečnost tvrzení, že vydáním napadeného

rozhodnutí byl porušen zákon nebo jiný obecně závazný právní

předpis, představuje vadu žaloby, která brání jejímu věcnému

vyřízení. Řízení podle ustanovení § 244 a násl. o.s.ř. má zajistit

ochranu subjektivních práv žalobce, která mohou být porušena

nerespektováním obecně závazných právních předpisů, přičemž ne

každé porušení představuje újmu na právech subjektivních. Důvodem

zamítnutí žaloby tedy nebyla věcná stránka, neboť o věci nemohlo

být zahájeno řízení, jelikož stěžovatel neodstranil vady podání,

když odkazoval na porušení obchodního zákoníku, jako normy

soukromoprávní, postupem správního orgánu dle veřejnoprávních

předpisů. Stejně tak nemohl krajský soud v přezkumném řízení

zkoumat porušení žalobcem namítaného porušení uvedených článků

Listiny, protože by tím nad rámec své působnosti zasahoval do

kompetence náležející Ústavnímu soudu.

K ústavní stížnosti zaslal své vyjádření také vedlejší

účastník - Finanční ředitelství v Ostravě, ve kterém byl zevrubně

popsán postup a pohnutky, které vedly k vydání uvedeného

rozhodnutí tak, jak je uvedeno pod bodem I., kdy svůj postup

odkázal také na komentář k ustanovení § 148 obchodního zákoníku

publikovaný v časopise Ekonomický a právní poradce podnikatele,

číslo 12 - 13, ročník 1996. Zároveň uvedl, že obchodní zákoník

jako předpis soukromého práva není a ani nemůže být speciálním

předpisem pro úpravu daní. Dle něj vedlejší účastník postupoval za

podpůrného použití zákona č. 357/1992 Sb., o správě daní

a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedených důvodů proto

finanční úřad navrhuje ústavní stížnosti nevyhovět.

Stěžovatel v doplnění stížnosti uvedl, že žaloba proti

správním rozhodnutí dle jeho názoru splňovala náležitosti

ustanovení § 249 odst. 2 o.s.ř., když vedle vylíčení skutkových

okolností obsahovala i důvody, v nichž stěžovatel spatřoval

nezákonnost rozhodnutí správního orgánu. Dále uvedl, že vzhledem

ke skutečnosti, že krajskému soudu nepřísluší zkoumat soulad

rozhodnutí správního orgánu s Listinou, neboť tato agenda patří do

výlučné pravomoci Ústavního soudu, nezbylo stěžovateli než obrátit

se přímo na tento soud.

Ústavní soud si k věci vyžádal také spis vedený u Krajského

soudu v Ostravě. Po jeho prostudování a po posouzení výše

uvedených tvrzení dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní

stížnost je opodstatněná, a to z následujících důvodů:

Dle ustálené judikatury obecných soudů (viz. např. SP č. 19)

musí být z žaloby patrné, a to při nejmírnějších požadavcích,

v kterých částech a po kterých stránkách má soud naříkané

rozhodnutí zkoumat. Nepostačí, je-li jen obecně žalobou vytýkáno,

že byl porušen zákon, aniž by bylo poukázáno na konkrétní

skutečnosti, o něž se žaloba opírá. V daném případě byly požadavky

zcela naplněny, a z odůvodnění stěžovatelovy žaloby je zřejmé,

o jaké skutečnosti se opírá, v čem vidí porušení zákona a čím

odůvodňuje svá tvrzení.

Je třeba přisvědčit stěžovateli, že vedle vylíčení skutkových

okolností obsahovala žaloba i důvody, v nichž stěžovatel spatřoval

nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, když uvedl již zmíněný

názor, že v případě předmětného osvobození od daně není provedena

v zákoně o dani definice zániku účasti a proto je třeba jako zánik

chápat to, co je zánikem účasti podle obecného právního předpisu

upravujícího společnosti. Výslovně pak uvedl ustanovení §§ 148 až

150 obchodního zákoníku s tím, že důvodem k zániku účasti jsou

toliko důvody zde uvedené, tj. zrušení účasti společníka soudem na

jeho vlastní návrh, zánik účasti v případě konkursu na majetek

společníka, vyloučení společníka soudem na návrh společnosti

a dohoda o ukončení účasti. Jádrem argumentace tedy bylo tvrzení

žalobce, že případem zániku účasti společníka není převod

obchodního podílu na jinou osobu, dle ustanovení § 115 obchodního

zákoníku, jak dovodily správní orgány.

Dle názoru Ústavního soudu jsou zákonem stanovené podmínky

přístupu občana k soudu ve správních věcech velmi rigidní,

formální, přísné, vázané lhůtou a stojí na principu koncentrace

řízení. Za této situace není možno akceptovat postup krajského

soudu, který tyto velmi přísné podmínky vykládá navíc velmi

extenzívně. Jak vyplývá z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, má být

při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno

jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívána k jiným, než

stanoveným účelům. Účelem části páté o.s.ř. je zajistit přístup

občana k soudu ve správních věcech a současně zajistit právo

každého, aby se svých práv mohl domáhat u nestranného

a nezávislého soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a to v případech

blíže upravených v čl. 36 odst. 2 Listiny. Podmínky zákonem

stanovené pro uplatnění tohoto práva mají pouze zajistit, aby se

občan na soud obracel kvalifikovaně a aby byla respektována zásada

efektivity soudního řízení a tím usnadněna realizace dalšího

ústavního práva - práva na to, aby věc byla projednána

a rozhodnuta v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl. 6

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.

38 odst. 2 Listiny).

Ústavní soud dále naprosto nesdílí názor krajského soudu, že

pro rozhodnutí ve správní věci nejsou podstatné právní předpisy

z oblasti práva soukromého. Taková restrikce nenachází oporu

v příslušných ustanoveních o.s.ř. Zákonodárce v páté části o.s.ř.

nikde neodkazuje na předpisy veřejnoprávní, ale toliko požaduje,

aby žalobce, mimo jiné, v tzv. žalobních či v stížních bodech

uvedl, porušení jakého (zpravidla hmotného) práva vytýká

napadenému rozhodnutí, či porušení kterých zákonů, (jejich

ustanovení) se dovolává. Nemůže být žádného sporu o tom, že při

posuzování zákonnosti naříkaného správního rozhodnutí nemůže být

v řadě případů ponechána stranou námitka soukromoprávního

charakteru. Byla-li např. někomu vyměřena daň dědická a on bude

namítat, že v jeho případě nešlo o nabytí vlastnictví děděním, ale

na základě sukcese práva podle zvláštního předpisu ( např. práva

na pojistné plnění, práva na restituční nárok apod.) nelze od

takové námitky abstrahovat. Z výše uvedených důvodů považuje

Ústavní soud žalobní žádání stěžovatele za dostatečně srozumitelné

k tomu, aby soud o věci jednal. Ústavnímu soudu, který se řídí

zásadou minimalizace zásahu do rozhodovací činnosti jiných orgánů

veřejné moci, však nepřísluší za této situace posuzovat či

zaujímat stanovisko k té části ústavní stížnosti, která

odůvodňuje, s použitím příslušných ustanovení obchodního zákoníku,

oprávněnost osvobození od daně z převodu nemovitostí. Ústavní soud

tímto nálezem toliko konstatuje, že postupem krajského soudu bylo

stěžovateli odepřeno právo obrátit se na soud, tvrdí-li, že byl

rozhodnutím orgánu veřejné zprávy zkrácen ve svých právech dle čl.

36 odst. 2 Listiny. Bude věcí správního soudu, aby se v řádném

řízení věcí zabýval a učinil rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54

odst. 2 zákona).

V Brně dne 25. 11. 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru