Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 325/96Nález ÚS ze dne 08.12.1997K zachování lhůty k podání opravného prostředku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDoručování
lhůta/procesněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 153/9 SbNU 335
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.325.96
Datum podání26.11.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

78/1989 Sb., § 35 odst.1

99/1963 Sb., § 243c, § 57 odst.2, § 240 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 325/96 ze dne 8. 12. 1997

N 153/9 SbNU 335

K zachování lhůty k podání opravného prostředku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti

stěžovatelky JUDr. J.K.-I. proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp.

zn. 3 Cdon 976/96, ze dne 25. 9. 1996, za účasti Nejvyššího soudu

ČR, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez nařízení

ústního jednání,

takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 976/96, ze dne

25. 9. 1996, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá

s odvoláním na porušení čl. 36 odst. l a čl. 38 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení usnesení Nejvyššího

soudu ČR shora označeného. Tímto usnesením bylo odmítnuto jako

opožděné dovolání stěžovatelky, směřující proti rozsudku Městského

soudu v Praze, čj. 22 Co 226/95-102, ze dne 29.5.1995, jímž byl

rozsudek Obvodního soudu pro Prahu l, sp. zn. 17 C 339/90, ze dne

24. 1. 1995, ve výroku o věci samé co do částky 22.000,- Kč

s příslušenstvím potvrzen, ohledně částky 748,60 Kč

s příslušenstvím zůstal nedotčen a ve výroku o nákladech řízení

částečně změněn. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého

odmítavého rozhodnutí, nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci

dne 19.9.1995, jednoměsíční lhůta k podání dovolání uplynula podle

ustanovení § 243c a § 57 odst. 2 o.s.ř. dnem 19.10.1995, přitom

stěžovatelka dovolání proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu

odeslala - jak dovolací soud zjistil z otisku poštovního razítka

na obálce této zásilky a ze zprávy České pošty, s.p, Praha 7 - dne

20.10.1995. Posoudil proto Nejvyšší soud ČR stěžovatelkou podané

dovolání jako opožděné, podané po lhůtě l měsíce stanovené

v ustanovení § 240 odst. l o.s.ř.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti směřující proti tomuto

usnesení Nejvyššího soudu ČR uvádí, že tímto rozhodnutím bylo

porušeno její právo na soudní ochranu, neboť Nejvyšší soud ČR

vydal napadené rozhodnutí v rozporu se skutečným stavem, aniž s ní

jednal a jí se dotazoval. Stěžovatelka tvrdí, že dovolání podala

včas, a to již 19.10.1995 a své tvrzení dokládá přiloženými

listinnými důkazy - podacím lístkem a sdělením poštovního úřadu

v Praze 7.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti

poukázal na to, že při svém rozhodování vycházel z poštovního

razítka na obálce a ze zprávy České pošty, s.p., Pošty Praha 7,

z nichž bez jakýchkoliv pochybností vyplývalo, že dovolání proti

rozsudku odvolacího soudu bylo podáno na poště dne 20.10.1995,

tedy opožděně. Nejvyšší soud ČR je toho názoru, že pokud bude

prokázáno, že dovolání bylo podáno včas již dne 19. 10. 1995, pak

ústavní stížnosti bude možné vyhovět tehdy, pokud senát Ústavního

soudu dovodí, že stěžovatelka nemá nárok na náhradu škody vůči

České poště,s.p., a že dovolací soud přesto, že měl okolnost, kdy

odvolání bylo na poště podáno, náležitě prokázanou, při svém

rozhodování porušil čl. 36 odst. l Listiny. Námitku stěžovatelky,

v níž dovolacímu soudu vytýká, že její dovolání odmítl, aniž by

s ní jednal a dotázal se jí, nepovažuje Nejvyšší soud ČR za

důvodnou, když rozhodnutí o odmítnutí dovolání může dovolací soud

v souladu se zákonem vydat bez nařízení jednání. Příčinou toho, že

stěžovatelka byla - pokud skutečně dovolání na poště podala dne

19.10.1995 - poškozena na svých právech, nespočívala v tom, že

dovolací soud nenařídil k projednání dovolání jednání, ale v tom,

že zaměstnankyně České pošty,s.p., při příjmu a výpravě zásilky

postupovala v rozporu s právními předpisy.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření k obsahu ústavní

stížnosti namítá, že Ústavní soud není vrcholným orgánem soustavy

soudů ČR, přitom podle názoru vedlejšího účastníka pouze v případě

takového postavení by Ústavnímu soudu příslušelo řešit stížnost

stěžovatelky. Věcně pak namítá, že stěžovatelka podala reklamaci

u pošty teprve 31. 10. 1996, dopis České pošty, s.p., není podle

jeho názoru důkazem, důkazní validitu by bylo možno akceptovat

pouze v případě svědectví P. K. Z hlediska hmotněprávního je podle

názoru vedlejšího účastníka relevantní datum na poštovní zásilce

podané k přepravě, nikoliv na podacím lístku, jak se stěžovatelka

domnívá. Dnes však již po uplynutí prekluzivní lhůty pro reklamaci

vad poštovní přepravy jde o nekonvalidovatelnou skutečnost.

Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu l, sp.

zn. 17 C 339/90, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka proti

rozsudku odvolacího soudu, čj. 22 Co 226/95-102, ze dne 29. 5.

1995, který nabyl právní moci dne 19. 9. 1995, podala doporučeně

dovolání došlé soudu I. stupně dne 24.10.1995 v obálce, na níž je

otisk razítka poštovního úřadu Praha 7 s datem 20.10.1995, pod

podacím číslem R 12547. Uvedená pošta k dotazu Nejvyššího soudu ČR

sdělila, že číslo 12547 bylo použito v měsíci říjnu 1995 ve dnech

4.10., 12.10. a 20.10.1995, současně však upozorňovala na to, že

je to podací lístek, který obsahuje podací znaky zásilky, tj. mimo

jiné otisk s datem denního razítka podací pošty. Z příloh

předložených stěžovatelkou k ústavní stížnosti, tj. sdělení

poštovního úřadu, Pošty Praha 7, ze dne 31.10.1996 a podacího

lístku téhož poštovního úřadu, plyne, že stěžovatelka předala

tomuto poštovnímu úřadu zásilku k přepravě určenou adresátovi,

Obvodnímu soudu pro Prahu l, jejíž přijetí uvedený poštovní úřad

potvrdil otiskem denního razítka nesoucího datum 19.10.1995 pod

číslem 12547. Tento údaj potvrdil poštovní úřad i ve sdělení ze

dne 31. 10. 1996, v němž dále uvedl, že k reklamaci uplatněné dne

31. 10. 1996 bylo kontrolou v jeho dokladech zjištěno, že zásilka

byla podána dne 19.10.1995 před ukončením pracovní doby, tj. těsně

před 20. hodinou. Zásilku přijímala P. K., která

z nevysvětlitelných důvodů ponechala zásilku k odeslání na další

den.

Ústavní stížnost je důvodná. I když totiž obsah připojeného

spisu a v něm založené doklady, z nichž Nejvyšší soud ČR vycházel,

svým způsobem nasvědčovaly tomu, že dovolání předala stěžovatelka

poštovnímu úřadu dne 20.10.1995, tedy po lhůtě k podání dovolání,

nejednalo se o doklady dostatečně průkazné. Nelze totiž

přehlédnout, že ve smyslu ustanovení § 35 odst. l vyhlášky č.

78/1989 Sb. (poštovní řád) je dokladem, jímž pošta stvrzuje příjem

zapsaných zásilek, podací lístek. Nejvyšší soud ČR se proto neměl

spokojit se zjištěním, učiněným z otisku poštovního razítka na

obálce zásilky. Nejvyšší soud ČR ostatně sám, jak plyne z jeho

rozhodnutí o dovolání proti rozsudku Krajského obchodního soudu

v Praze, sp. zn. 50 Cm 13/94, ze dne 27. 9. 1994 (publikovaného

v odborném časopise pro obchodní, finanční a pracovní právo

- Právo a podnikání č. 11/95), judikoval tak, že pro posouzení

zachování odvolací lhůty není datum uvedené na obálce určující.

Obdobný názor obsahuje i rozhodnutí publikované ve Sbírce

rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/78. Nelze proto přisvědčit

Nejvyššímu soudu ČR, že skutečnost, kdy bylo poštovnímu úřadu

předáno dovolání k přepravě, měl náležitě prokázánu, když

nevyžádal průkazný doklad, jímž je ve smyslu poštovního řádu pouze

podací lístek. S ohledem na uvedené je třeba učinit závěr, že

pokud Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelky pro údajnou

opožděnost a v důsledku toho se dále již dovoláním nezabýval,

porušil tak svým postupem ústavně zaručené právo na soudní ochranu

deklarované čl. 36 odst. l Listiny. Za tohoto stavu, jakkoliv to

byla především zaměstnankyně pošty, která při příjmu a výpravě

zásilky postupovala v rozporu s právními předpisy, nebylo třeba se

zabývat otázkou odpovědnosti pošty, když posouzení této otázky by

přicházelo v úvahu pouze v případě, že by uvedený nedostatek byl

neodčinitelný. Z uvedených důvodů proto bylo rozhodnutí Nejvyššího

soudu ČR podle § 82 odst. l a 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.

zrušeno.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. prosince 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru