Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3248/19 #1Usnesení ÚS ze dne 28.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /p... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
poplatek/soudní
řízení/zahájení
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.3248.19.1
Datum podání07.10.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 296/2017 Sb.; zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; čl. V bodu 6

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

296/2017 Sb.

82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3248/19 ze dne 28. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem, sídlem Čsl. armády 2112/56, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2019 č. j. 30 Cdo 1902/2019-272, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2018 č. j. 21 Co 346/2018-241 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. července 2018 č. j. 21 C 14/2014-230, aos ní spojeném návrhu na zrušení čl. V bodu 6 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1, čl. 13 a 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatel k ústavní stížnosti připojil podle § 74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení čl. V bodu 6 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 296/2017 Sb.").

3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatel vede s vedlejší účastnicí spor o náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").

4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 7. 2018 č. j. 21 C 14/2014-230 bylo k dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 3. 10. 2017 č. j. 21 Co 265/2017-170 rozhodnuto tak, že se dovolací řízení zastavuje (výrok I), dále byl zamítnut návrh stěžovatele na přerušení řízení (výrok II), bylo též rozhodnuto, že se řízení o opakované žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zastavuje pro překážku věci rozhodnuté (výrok III) a současně jím bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok IV).

5. K odvolání stěžovatele bylo usnesením městského soudu ze dne 15. 10. 2018 č. j. 21 Co 346/2018-241 rozhodnuto tak, že se výše rubrikované usnesení obvodního soudu ve výrocích I, III a V potvrzuje (výrok I), že odvolání proti výroku II výše rubrikovaného usnesení obvodního soudu se odmítá (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).

6. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 7. 2019 č. j. 30 Cdo 1902/2019-272 tak, že se dovolací řízení zastavuje (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 6. 2019 č. j. 30 Cdo 1902/2019-269 stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 4 000 Kč, a zároveň jej poučil, že nezaplatí-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě, dovolací řízení bude zastaveno. Na uvedenou výzvu stěžovatel nereagoval a soudní poplatek za podané dovolání ve stanovené lhůtě neuhradil. Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, a to podle čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. (dále jen "o. s. ř."). Konstatoval, že podáním dovolání proti rozhodnutí městského soudu vznikla stěžovateli povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání [srov. § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích")], avšak ten přes poučení soudu o důsledcích své nečinnosti soudní poplatek neuhradil. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání podle § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích zastavil.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že obecné soudy, zejména však městský soud, cestou dezinterpretace nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/2011 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), zbavily stěžovatele kompenzace přiznané mu za nepřiměřenou délku soudního řízení, aby následnou administrativní procedurou znemožnily stěžovateli přístup k Nejvyššímu soudu, ačkoliv šlo o zjevnou svévolnou aplikaci práva v jeho neprospěch. V kontextu celého obsahu spisu stěžovatel namítá, že je obětí systémového porušování čl. 18 Úmluvy, kdy veškerá státní moc, reprezentovaná všemi svými články, vytvořila, a nadále vytváří, "prostředek nápravy", který je systémově neúčinný, kdy jako základní východisko pro tento závěr stěžovatel předkládá nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 1612/09. Stěžovatel dopředu upozorňuje, že vyvracet "důkaz zlé vůle" není věcí moci soudní, ale záležitostí žalovaného státu, jak plyne z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Ústavnímu soudu je tento argument předkládán jako splnění conditio sine qua non vyžadované ze strany Evropského soudu pro lidská práva podle čl. 35 odst. l Úmluvy. Proti novelizujícímu zákonu č. 296/2017 Sb. stěžovatel namítá zásadní nesoulad interpretace pojmu "prostředek nápravy". Evropský soud pro lidská práva hovoří o jednom prostředku nápravy, ale na vnitrostátní úrovni lze hovořit o "sadě pěti prostředků nápravy, kdy zohledněny jsou pouze druhý a čtvrtý z této sady", což však stěžovatel považuje za absurditu vzniklou z legislativního inženýrství. Fikce o "odůvodnění racionálního zákonodárce" nemůže obstát, není-li zrušení osvobození od soudních poplatků řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. v důvodové zprávě odůvodněno.

8. Napadená rozhodnutí, shodně jako neodůvodněné zrušení osvobození od soudních poplatků v důvodové zprávě k zákonu č. 296/2017 Sb., představují natolik výjimečný a organizovaný případ extrémního vybočení z rámce vymezeného judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a principy spravedlnosti a objektivní odpovědnosti státu bez možnosti liberace, že by Ústavní soud měl kasačně zasáhnout do oblasti rozhodování obecných soudů a s ohledem na zjevné porušování čl. 18 Úmluvy rovněž do nerovného postavení procesních stran v kompenzačním řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. Měl by zrušit relevantní část zákona č. 296/2017 Sb., i s možným odkladným účinkem a příkazem moci zákonodárné, aby uvedenou problematiku uvedla do souladu s mezinárodními závazky státu, jež mu plynou jak z čl. 13, tak z čl. 18 Úmluvy. V případě stěžovatele bylo též rozhodováno na základě právního předpisu, který byl pozměněn "až v průběhu plynutí prostředku nápravy", a to v důsledku ustanovení, které stěžovatel, v kontextu, jak probíhal legislativní proces, pokládá za protiústavní a ve zjevném rozporu s recentní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.

III.

Vyjádření účastníků

9. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici.

10. Obvodní soud a městský soud toliko odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí, na kterých setrvaly.

11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zejména uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně zpochybňuje věcnou správnost rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu jak o zastavení dovolacího řízení, tak i rozhodnutí jim předcházející, pokud mu jimi nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. Tato usnesení však nebyla Nejvyšším soudem nijak přezkoumávána. Protože podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. není přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci návrhu na osvobození od soudních poplatků, pak nesouhlasil-li stěžovatel s obsahem usnesení obvodního soudu ze dne 28. 11. 2017 č. j. 21 C 14/2014-201, ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 12. 2. 2018 č. j. 21 Co 40/2018-207, o zamítnutí žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, měl proti rozhodnutí městského soudu podat ústavní stížnost, a pokud tak neučinil, je možnost jejich dalšího, byť i jen předběžného přezkumu vyloučena opožděností ústavní stížnosti (srov. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Otázku, zda měl či neměl být stěžovatel osvobozen od soudních poplatků pro dovolání tak již podle názoru Nejvyššího soudu nemůže stěžovatel v nynějším řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně zpochybňovat. Nejvyšší soud stručně zdůvodnil (srov. § 243f odst. 3 o. s. ř.), proč zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání, stěžovatel ostatně ponechal výzvu Nejvyššího soudu k úhradě soudního poplatku z dovolání zcela bez povšimnutí, proto Nejvyšší soud ani nemohl jinak, než dovolací řízení zastavit. Nejvyšší soud je přesvědčen o tom, že jím vydaným rozhodnutím nebylo nepřípustně zasaženo žádné ústavním pořádkem České republiky nebo příslušnými mezinárodními právními dokumenty chráněné právo stěžovatele, pročež je nutné jeho ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

12. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

13. Vyjádření obecných soudů byla zasláno stěžovateli na vědomí a k případné replice. Ten této možnosti nevyužil.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

16. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

17. Ústavní soud musí předně konstatovat, že těžiště argumentace stěžovatele se míjí s podstatou věci, jelikož podstatou nyní přezkoumávané věci je toliko to, zda Nejvyšší soud postupoval správně, když zastavil řízení ve věci dovolání stěžovatele poté, co tento nezaplatil vyměřený soudní poplatek za dovolání ve výši 4 000 Kč. Ústavní soud v nálezech ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18 a ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3283/18 reagoval na situace, v nichž po nabytí účinnosti novely zákona o soudních poplatcích, provedené částí třetí zákona č. 296/2017 Sb., byl zaveden soudní poplatek ve výši 2 000 Kč za podání návrhu na zahájení řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, nicméně položka 22 Sazebníku soudních poplatků zákonem č. 296/2017 Sb. novelizována nebyla, a tedy nebylo zřejmé, zda soudní poplatek má být vybírán i za odvolání v těchto řízeních. Zákon č. 296/2017 Sb. však oproti tomu novelizoval položku 23 Sazebníku soudních poplatků, včetně jejího bodu 2, v němž zvýšil z 2 000 Kč na 4 000 Kč soudní poplatek za dovolání proti rozhodnutím neuvedeným v bodě 1 této položky, což je právě nynější případ stěžovatele. Zákonodárce tím, že tento bod novelizoval pouze tak, že zvýšil soudní poplatek, aniž by však jakkoliv modifikoval okruh dovolání, na něž tento soudní poplatek dopadá (zejména zavedením výjimek, za něž se tento soudní poplatek nevybírá), dal najevo svou vůli, aby tento soudní poplatek byl vybírán za všechna dovolání proti takovýmto rozhodnutím, bez ohledu na to, jaký byl meritorně předmět řízení, v němž byla vydána.

18. Bod 2 položky 23 Sazebníku soudních poplatků, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., je nadto stanoven pevnou částkou 4 000 Kč, nikoliv procentem z peněžité částky, která je předmětem řízení, jak tomu bylo v situacích řešených nálezy uvedenými shora, v nichž byla mimo jiné tato skutečnost jedním z významných důvodů pro závěr Ústavního soudu, neboť zatímco samotný návrh na zahájení řízení (tj. podání žaloby) byl zpoplatněn pevnou částkou 2 000 Kč, soudní poplatek vyměřený za odvolání proti meritorním rozhodnutím byl v těchto věcech vyměřen z peněžité částky představující předmět řízení, a tedy byl mnohonásobně vyšší. I tím se nynější věc odlišuje od kauz, které vyústily ve vydání výše uvedených nálezů.

19. Ústavní soud tedy shrnuje, že soudní poplatek vyměřený po účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. podle bodu 2 položky 23 Sazebníku soudních poplatků tak nepředstavuje typově stejný problém jako soudní poplatek vyměřený v tomto období za odvolání proti meritornímu rozhodnutí v řízení o nároku uplatněném podle zákona č. 82/1998 Sb. Argumentace stěžovatele, která je takto vystavěna, tak na nynější věc nedopadá. Stěžovatel se přitom nijak nevyjadřuje k tomu, zda, a případně, jak mohl představovat vyměřený poplatek ve výši 4 000 Kč zásah do jeho ústavně garantovaných práv. Ústavní soud, jehož úlohou není doplňovat argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti, a který ze shora uvedených důvodů a priori neshledává, že by vyměření soudního poplatku za dovolání proti rozhodnutí podle bodu 2 položky 23 Sazebníku soudních poplatků a následné zastavení řízení pro jeho nezaplacení napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu mělo vliv na jakákoliv ústavně garantovaná práva stěžovatele, tak proto neměl důvodu dále nad rámec takto koncipované argumentace stěžovatele napadené usnesení Nejvyššího soudu či jemu předcházející rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu přezkoumávat.

20. Ústavní soud rovněž nemohl opomenout, že podle bodu 2 položky 23 Sazebníku soudních poplatků se soudní poplatek za dovolání proti rozhodnutím, která nejsou uvedena v bodě 1 této položky, stanoví ve výši 4 000 Kč. Soudní poplatek v takovéto výši odpovídá podle ustálené judikatury Ústavního soudu tzv. bagatelní částce (což je opětovně rozdíl od poplatku za odvolání podaného v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., který by mohl v závislosti na hodnotě sporu dosáhnout až řádů desítek tisíc Kč), která zpravidla nemůže opodstatnit závěr, že povinnost ji zaplatit je způsobilá porušit některé ústavně zaručené základní lidské právo či svobodu. Tento závěr přitom opakovaně vyslovil Ústavní soud i v rozhodnutích o ústavních stížnostech podaných proti rozhodnutím obecných soudů týkajících se soudních poplatků (srov. usnesení ze dne 13. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 675/19, bod 8, usnesení ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 3264/18, bod 3, či usnesení ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 310/14, část IV.).

21. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že výše uvedený výklad není v rozhodovací praxi Ústavního soudu výkladem ojedinělým, právě naopak - srov. např. usnesení ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2657/19. V nyní posuzovaném případě přitom nemá rozhodující senát Ústavního soudu důvod odchýlit se od právních názorů uvedených v citovaném usnesení.

22. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

23. K ústavní stížnosti připojil stěžovatel podle § 74 zákona o Ústavní soudu návrh na zrušení výše uvedeného ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. (sub 2). Protože jde o akcesorický návrh, který lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, sdílí nevyhnutelně osud ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].

24. Návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení Ústavní soud proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru