Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3240/12 #1Usnesení ÚS ze dne 04.03.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na... více
Věcný rejstříkvýpověď
Pracovní poměr
EcliECLI:CZ:US:2013:4.US.3240.12.1
Datum podání23.08.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3240/12 ze dne 4. 3. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Marie Kolečkové, zastoupené Mgr. Alešem Nytrou, advokátem, AK se sídlem Čs. legií 5, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012 č. j. 21 Cdo 4643/2010-182 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2010 č. j. 16 Co 7/2010-79, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2010 č. j. 16 Co 7/2010-106, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 1 Ústavy domáhala zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných ve sporu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že ve sporu, který stěžovatelka vedla se svým zaměstnavatelem, městem Rožnov pod Radhoštěm, Krajský soud v Ostravě změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí a její žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 29. 9. 2008 zamítl; zamítnuto bylo i její dovolání k Nejvyššímu soudu. Obsahově netřeba napadená rozhodnutí podrobněji rekapitulovat, neboť jsou, stejně jako průběh řízení jejich vydání předcházejícího, účastníkům řízení známa.

Se závěry odvolacího a dovolacího soudu stěžovatelka nesouhlasila a v ústavní stížnosti jim oponovala. Poukázala na svoje postavení v řízení, kdy jako bývalá zaměstnankyně byla v těžší pozici při prokazování bossingu ze strany zaměstnavatele, kritizovala postup odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu a vytkla Nejvyššímu soudu, že se nevypořádal se všemi jejími námitkami a navrženými důkazy.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu nález (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95).

Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud nemohl tvrzení stěžovatelky o porušení jejích práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy přisvědčit. Rozhodnutí obecných soudů sama o sobě svědčí o tom, že stěžovatelka měla možnost obrátit se s návrhem na soud, předložit tvrzení, která pokládala za relevantní, navrhnout důkazy k jejich podpoře a čerpat opravné prostředky; obecné soudy o jejích návrzích v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu rozhodly. Z odůvodnění napadených rozsudků je zřejmé, že po provedeném dokazování odvolací soud změnil právní názor na skutkový stav, jak jej zjistil soud prvého stupně, a ve věci sám rozhodl. Z jeho rozhodnutí je seznatelné, na základě jakých důkazů byl skutkový stav zjištěn, a jak se hodnocení důkazů promítlo do právních závěrů odvolacího soudu, které posléze dovolací soud potvrdil jako správné.

Ústavní soud se tedy nezabýval hodnocením, zda jednání stěžovatelky jako zaměstnankyně bylo správné či nikoliv a zda je bylo možné kvalifikovat jako porušení pracovní kázně v intenzitě, která přivodila výpověď z pracovního poměru. Tyto závěry plně příslušely obecným soudům, kterým byl dán dostatečně široký prostor, aby stěžovatelčin případ posoudily v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem. Ústavní soud neshledal, že by Krajský soud v Ostravě při svém rozhodování vybočil z argumentačního pole vymezeného provedenými důkazy (o jejichž rozsahu byl oprávněn usoudit sám). Jím provedené hodnocení těchto důkazů nelze označit za vybočení extrémního charakteru v takovém rozsahu, že by jeho rozhodnutí bylo v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné ve smyslu existence neobhajitelného úsudku o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Pouze takové pochybení by bylo způsobilé přivodit zásah Ústavního soudu; ten však v projednávané věci nebyl na místě. Shodný závěr Ústavní soud přijal i ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. V této souvislosti dodává, že není jeho úkolem zkoumat - v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku - do nejmenšího detailu každou jednotlivou námitku stěžovatelky, jež ve svém důsledku směřuje do oblasti hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy, či do závěru soudem vytvořeného.

Pokud jde o soudní uvážení, je třeba je chápat jako zákonem povolenou volnou úvahu, která se v projednávaném případě vázala na relativně neurčitý pojem "závažné porušení povinnosti". Ústavní soud nevylučuje přezkum soudního uvážení, ale ten se může týkat pouze toho, zda rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem. O relevantní nesprávnost při vymezení relativně neurčitých pojmů může tedy i zde jít jen tehdy, nemohly-li by soudem dosažené závěry - vůbec - obstát, zatímco není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně soud pokládal za určující, stěžovatelka hodnotila odlišně. Hodnocení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům. Ústavní soud nezjistil, že by ústavněprávně přípustné meze soudního uvážení byly v projednávaném případě překročeny.

Neopodstatněným bylo i tvrzené porušení práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny). Tato ústavní garance zaručuje každému možnost smluvně angažovat nebo domoci se ustavení právního zástupce či osoby znalé práva k pomoci při ochraně jeho práv a zájmů. Jak vyplývá z napadených rozsudků, stěžovatelka byla v nalézacím a odvolacím řízení právně zastoupena Českomoravskou konfederací odborových svazů a v řízení před dovolacím advokátem Mgr. Robertem Holmanem. Ústavní soud neshledal nic, co by signalizovalo, že by ji obecné soudy v jejím právu na právní pomoc jakkoliv omezily.

Ústavní soud chápe snahu stěžovatelky domoci se jiného, opačného, hodnocení jejího pracovního úsilí, z ústavně právního hlediska však nezbývá než shrnout, že její nesouhlas s právním názorem obecných soudů sám o sobě nemůže přivodit kasaci jejich rozhodnutí a žádný jiný důvod Ústavní soud pro svůj zásah neshledal [srov. nález sp. zn. I. ÚS 157/96 ze dne 12. 3. 1997 (N 26/7 SbNU 165)].

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 4. března 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru