Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 324/99Nález ÚS ze dne 08.12.1999Rozdíl mezi propadnutím majetku a propadnutím věci z hlediska finanční náhrady podle § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Odlišné stanoviskoVarvařovský Pavel
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/formální posouzení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 178/16 SbNU 297
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.324.99
Datum vyhlášení20.12.1999
Datum podání01.07.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 118 odst.1

87/1991 Sb., § 13 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 324/99 ze dne 8. 12. 1999

N 178/16 SbNU 297

Rozdíl mezi propadnutím majetku a propadnutím věci z hlediska finanční náhrady podle § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 8. prosince 1999 v senátě ve věci

ústavní stížnosti 1) V. T., 2) L. F., obou zastoupených JUDr.

V. N., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

6. 4. 1999, čj. 55 Co 105/99-57, za účasti Městského soudu

v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka České

republiky - Ministerstvo financí ČR, Letenská 15, 118 10 Praha 1,

za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 1999, čj. 55 Co

105/99-57, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané stížnosti proti shora uvedenému rozsudku

Městského soudu v Praze stěžovatelky setrvávají na svém

stanovisku, že odsuzujícím soudním rozsudkem, a to výrokem

o propadnutí věcí, uvedených v jeho příloze, došlo k převzetí

celého majetku jejich otce státem, čemuž nasvědčuje i to, že došlo

k zastavení dědického řízení po uvedeném pro nedostatek majetku

podle ustanovení § 320 o.s. ř. z roku 1950. Napadeným rozsudkem

porušil tedy Městský soud v Praze ústavně zaručená práva

stěžovatelek zakotvená v čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"),

jakož i čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), a proto stěžovatelky se domáhají jeho zrušení.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 4. 11. 1999

uvedl, že dokazování o tom, zda zlaté předměty, k jejichž

propadnutí došlo, představovaly všechen majetek otce stěžovatelek,

či nikoli, vskutku považoval za nadbytečné, neboť vycházel

z názoru, že v odsuzujícím rozsudku musí být v takovém případě

obsažen trest propadnutí celého majetku, nikoli jednotlivých věcí.

Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření ze dne 16. 11.

1999 uvedlo, že stěžovatelky ve své stížnosti zcela nepřípadně

přenášejí důkazní břemeno žalovaného, ačkoli samy toto důkazní

břemeno neunesly, a nesplnily proto podmínku pro poskytnutí

finanční náhrady podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991

Sb. Tvrzení stěžovatelek považuje proto za účelové a z těchto,

jakož i dalších, důvodů navrhuje proto potvrzení napadeného

rozsudku.

Z obsahu spisu 22 C 213/95 Obvodního soudu pro Prahu 1

Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky domáhaly se v tomto řízení

přiznání finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 zákona

č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších

předpisů. V uvedeném řízení vyšlo najevo, že otec stěžovatelek J.

T. byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne

18. 9. 1962, sp. zn. 2 T 107/62, uznán vinným trestným činem

spekulace podle ustanovení § 117 odst. 1 trestního zákona, jakož

i trestným činem ohrožení devizového hospodářství podle ustanovení

§ 146 odst..1, 2 trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému

trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, přičemž současně mu byl

uložen trest propadnutí věci podle ustanovení § 55 trestního

zákona. Odvolání okresního prokurátora a dcery J. T. bylo

usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ve věci sp. zn. 2 To

516/62 zamítnuto. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 19. 6. 1992 ve

věci sp. zn. 5 Tz 70/92 rozhodl tak, že rozhodnutí obou uvedených

soudů zrušil, takže posléze okresní státní zástupce v Rychnově nad

Kněžnou trestní stíhání proti jmenovanému usnesením ze dne 7. 10.

1994 ve věci sp. zn. Rpv 2/93 zastavil. Z potvrzení Okresního

soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 14. 3. 1995, sp. zn.

D 158/64, bylo konečně zjištěno, že J. T. zemřel dne 3. 1. 1964

a že řízení o dědictví bylo pro nedostatek majetku zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 11. 1998, čj. 22

C 213/95-45, návrh zamítl s odůvodněním, že stát na základě

odsuzujícího soudního rozhodnutí nepřevzal celý majetek otce

stěžovatelek a že navíc nárok byl uplatněn teprve po uplynutí

jednoroční preklusivní lhůty. K odvolání stěžovatelek rozhodl

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu

prvého stupně potvrdil. Městský soud sice přisvědčil námitce

stěžovatelek, že žádosti o finanční náhradu opožděně nepodaly,

nicméně ztotožnil se s názorem obvodního soudu, že stát nepřevzal

veškerý majetek J. T., bezpochyby vlastnícího ještě věci osobní

potřeby, jako např. oblečení, případně staré bytové zařízení.

Podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, v případě, že celý majetek občana,

jehož součástí nebyla nemovitost, převzal stát na základě soudního

rozhodnutí, které bylo nebo bude zrušeno podle zákona č. 119/1990

Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., popř.

na základě rozhodnutí, které se zrušuje podle tohoto zákona,

přísluší oprávněné osobě náhrada ve výši Kč 60 000,--, která se

vyplatí způsobem uvedeným v odst. 5. Jádro projednávané věci tkví

tedy v posouzení, zda vedle majetku, na který se vztahoval výrok

o propadnutí věcí, J. T. v době svého odsouzení vlastnil ještě

jiný majetek, jinými slovy, zda stát převzal či nepřevzal celý

jeho majetek. Východiskem pro posuzování této otázky je objasnění

pojmu a povahy majetku jako zákonného znaku uvedeného v již

citovaném ustanovení. V tomto směru má svůj význam ustanovení §

118 občanského zákoníku, uvozujícího ve svém odst. 1, že předmětem

občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha

připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Toto ustanovení

nasvědčuje totiž tomu, že majetek ve svém pojmovém významu i ve

své podstatě má hodnotový podtext, jinak řečeno, jde o hodnotu

vyjádřitelnou určitým obecným ekvivalentem, tedy v penězích.

O majetku nelze tedy pojmově uvažovat v případech, kdy sice jde

o pojmenovatelně movité věci, tyto věci však již postrádají

jakoukoli zmíněným způsobem vyjádřitelnou hodnotu. Tak se tomu zdá

být i v projednávaném případě, v němž dědické řízení po J. T. bylo

zastaveno pro nedostatek majetku podle ustanovení § 320

o. s. ř. z roku 1950 na podkladě zjištění, že zemřelý zanechal

pouze staré bytové zařízení a osobní svršky, tedy v situaci, kdy

mezi odsouzením jmenovaného a jeho úmrtím uplynula doba pouze

zhruba 15 měsíců. Již konstatovaný pojem majetku má i své

historické kořeny, zejména v ustanoveních § 51, § 72 nesporného

patentu upravujících případy, kdy se pozůstalostní řízení nekoná

proto, že zemřelý nezanechal žádné jmění. Hodnotový podtext

majetku je ostatně vyjádřen i v ustanovení § 6 obchodního zákoníku

kladoucího důraz na jeho ocenitelnost penězi. To vše vede Ústavní

soud k závěru, že skutková podstata uvedená v ustanovení § 13

odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. může být naplněna nejen v případě

uložení trestu propadnutí majetku, ale i trestu propadnutí věci,

pokud tyto věci představovaly veškerý majetek odsouzeného.

Dospěly-li tedy obecné soudy k opačnému závěru, porušily tím

ústavně právně zaručená práva stěžovatelek zakotvená v čl. 90

Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní

soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení již

konstatovaných ústavně zaručených práv podle ustanovení § 82 odst.

2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl

a napadený rozsudek podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)

citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. prosince 1999

Odlišné stanovisko soudce JUDr. Pavla Varvařovského k nálezu sp. zn. IV. ÚS 324/99 ze dne 8. 12. 1999

Nesprávná, resp. Ústavnímsoudem nesdílená interpretace hmotného práva nemůže založit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 90 Ústavy. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv. Vzhledem k tomu, že není žádné takové "právo na restituci", pak ani odlišný výklad soudu či správního orgánu nezakládá právo na zásah ÚS (tvrdí-li tento současně, že není soudem další instance).

(Obdobně III. ÚS 31/97, sv. 8, č. 66, str. 149, bod 4 a str. 160 a 161).

Se zrušovacím výrokem proto nesouhlasím a žádám, aby toto stanovisko bylo podle ustanovení § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, připojeno k rozhodnutí.

V Brně dne 8. 12. 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru