Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 324/96Nález ÚS ze dne 24.02.1997K možným hmotněprávním důsledkům procesních rozhodnutí (typu zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkpoplatek/soudní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 20/7 SbNU 139
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.324.96
Datum podání25.11.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 9 odst.2, § 9 odst.4, § 13a, § 9 odst.2, § 9 odst.4, § 13a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 324/96 ze dne 24. 2. 1997

N 20/7 SbNU 139

K možným hmotněprávním důsledkům procesních rozhodnutí (typu zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 24. února 1997

v senátě ve věci ústavní stížnosti J. I. A., k. s., P. proti

usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. 5. 1996,

čj. 10 Cm 34/95-81, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.

8. 1996, čj. 10 Cmo 396/96-93,

takto:

Usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. 5.

1996, čj. 10 Cm 34/95-81, a Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8.

1996, čj. 10 Cmo 396/96-93, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

usnesení Vrchního soudu v Praze, potvrzujícímu již citované

usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, jímž řízení bylo

podle § 9 odst. 2 zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních

poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno pro

nezaplacení soudního poplatku a stěžovateli bylo uloženo zaplatit

na nákladech řízení prvému vedlejšímu účastníkovi Kč 3 270 650,--

a druhému vedlejšímu účastníkovi Kč 1 962 390,--, stěžovatel

v podstatě uvádí, že mezi základní demokratické principy patří

právo na soudní ochranu, což je vyjádřeno nejen v článku 4 Ústavy

ČR, ale také v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"). V projednávané věci domáhal se stěžovatel

zaplacení vysoké finanční částky, přičemž rozhodnutí v této věci

má mimořádný význam pro tisíce fyzických a právnických osob, které

do jeho společnosti vložily svoje prostředky. Obecné soudy

vyložily však ustanovení § 9 zákona o soudních poplatcích

v neprospěch stěžovatele, když zpochybnily skutečnost, že

poplatková povinnost, kterou měl stěžovatel jako žalobce, byla

zaplacena jeho jménem jinou právnickou osobou. Podle názoru

stěžovatele je takový výklad v rozporu s ustanovením § 534

občanského zákoníku, neboť povinnost k zaplacení soudního poplatku

je nesporně závazkovým právním vztahem. Obecné soudy při svém

rozhodování nevzaly v úvahu ani ustanovení § 9 odst. 4 zákona

o soudních poplatcích, na jehož podkladě mohl krajský obchodní

soud sám zrušit vydané rozhodnutí. Postupem obecných soudů došlo

tedy k porušení zejména článku 9 odst. 3 Ústavy ČR a článku 36

odst. 1 Listiny, a proto stěžovatel navrhuje zrušení napadených

rozhodnutí.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 4. 2. 1997

uvedl, že v otázkách placení soudních poplatků, včetně stanovení,

kdo je poplatníkem, kdy vzniká a je splněna poplatková povinnost,

jaké jsou následky nezaplacení soudního poplatku, jakož i evidence

a řízení ve věcech soudních poplatků, je nutno aplikovat příslušná

ustanovení zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve

znění pozdějších předpisů. Právní názor stěžovatele, že soudní

poplatek může místo něj zaplatit jiná právnická osoba, nelze

považovat za správný vzhledem k ustanovení § 13a zákona. Podle

ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona je v projednávané věci

poplatníkem stěžovatel, ten však ani v odvolacím řízení

neprokázal, že svoji poplatkovou povinnost splnil, resp. že byl

jeho jménem na účet soudu prvého stupně soudní poplatek zaplacen.

Ze všech těchto, jakož i dalších, důvodů navrhuje proto Vrchní

soud v Praze zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník Česká spořitelna, a. s., P., uvedl ve svém

vyjádření ze dne 27. 1. 1997, že zastavení řízení pro nesplnění

poplatkové povinnosti nelze interpretovat nejen jako ohrožení

základů demokratického státu, ale ani jako zásah do práva na

spravedlivý soud. Navíc údajný zásah do práva na soudní ochranu

spočívá nikoli v meritorním rozhodnutí s hmotněprávními účinky,

ale pouze v procesním opatření. Ústavní soud není oprávněn

zasahovat do běžné jurisdikční činnosti obecných soudů

a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti

kterému byla ústavní stížnost podána, ale jeho úkolem je pouze

zjistit, zda napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně

zaručených základních práv a svobod. K těmto závěrům Ústavní soud

opakovaně dospěl např. ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 23/93,

sp. zn. IV. ÚS 23/93 a sp. zn. I. ÚS 68/93. Z těchto důvodů

navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník AB Banka, a. s. v likvidaci, se sídlem v M.

B. uvedl ve svém vyjádření, že napadená usnesení o zastavení

řízení se jej, jako druhého vedlejšího účastníka, netýkají. Týká

se jej pouze konstatování v úvodu ústavní stížnosti, že AB Banka,

a. s., funkci kontrolora vůbec nevykonávala, a to potud, že ji ani

vykonávat neměla.

Z obsahu spisu 10 Cm 34/95 Krajského obchodního soudu v Praze

Ústavní soud zjistil, že na základě výzvy soudu, ukládající

stěžovateli předložit doklad prokazující zaplacení soudního

poplatku ve výši Kč 500 000,--, stěžovatel současně s podáním ze

dne 13. 5. 1996, v tento den osobně doručeným soudu, předložil fax

platebního příkazu V., a. s., na zaplacení částky Kč 500 000,--.

V záhlaví tohoto faxu bylo uvedeno, že jde o soudní poplatek k čj.

10 Cm 34/95, tedy o soudní poplatek v projednávané věci. Originál

zmíněného dokladu byl Krajskému obchodnímu soudu v Praze předložen

k nahlédnutí při jednání dne 14. 5. 1996. Z dopisu s. r. o. B. B.

ze dne 12. 6. 1996, adresovaného stěžovateli, je patrno, že

uvedeným platebním příkazem byl z účtu uvedené společnosti uhrazen

soudní poplatek ve výši Kč 500 000,-- za stěžovatele, a to na

podkladě uzavřené dohody. Současně se v tomto dopise konstatuje,

že kopie potvrzeného platebního příkazu byla dne 13. 5. 1996

odeslána k čj. 10 Cm 34/95 k rukám JUDr. E. H. na číslo faxu. Za

tohoto stavu věci mohl tedy Krajský obchodní soud v Praze stěží

rozhodnout o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku

jen na podkladě blíže neoznačeného záznamu ze 14. 5. 1996, v němž

se konstatuje, že soudní poplatek ve výši Kč 500 000,-- od

stěžovatele nebyl k tomuto dni na účet soudu dosud připsán,

případně když již řízení zastavil, měl tento soud po ověření

rozhodných okolností možnost postupu podle ustanovení § 9 odst.

4 zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění

pozdějších předpisů, tedy již vydané usnesení o zastavení řízení

pro nezaplacení soudního poplatku zrušit. Pokud pak jde o závěry

vrchního soudu, že ani v odvolacím řízení stěžovatel neprokázal,

že jde o splnění poplatkové povinnosti stěžovatele na základě

právního vztahu existujícího mezi žalobcem a plátcem, má Ústavní

soud za to, že tyto závěry jsou v extrémním rozporu s obsahem

citovaného dopisu z 12. 6. 1996, obsahujícího údaj o uzavřené

dohodě mezi stěžovatelem a plátcem soudního poplatku ve výši Kč

500 000,--.

Podle článku 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu,

aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle

názoru Ústavního soudu jednaly obecné soudy v rozporu s uvedeným

článkem, neboť při vynaložení i jen minima úsilí o zjištění

skutečného stavu mohly zaplacení soudního poplatku v projednávané

věci včas a bezpečně ověřit. Výsledek tohoto ověření měl pak být

promítnut i do evidence poplatkové povinnosti podle ustanovení §

13a zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění

pozdějších předpisů, jejíž jednou ze základních fukcí je právě

vědomost o tom, zda poplatková povinnost byla uhrazena. I když

v každém takovém případě jde nepochybně o rozhodnutí procesní

povahy, může implikovat i významné hmotněprávní aspekty, jako

např. promlčení uplatněného nároku. Právě tato úzká spojitost

s hmotněprávními důsledky posunuje i v projednávané věci

rozhodnutí obecných soudů do roviny, kterou již možno

kvalifikovati jako odepření ústavně zaručeného práva na soudní

ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro

porušení uvedených článků Ústavy ČR a Listiny podle ustanovení §

82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

vyhověl a napadená rozhodnutí obecnýchsoudů podle ustanovení §

82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. února 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru