Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 324/01Usnesení ÚS ze dne 07.08.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
vlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.324.01
Datum podání29.05.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

87/1991 Sb., § 5 odst.5

99/1963 Sb., § 239 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 324/01 ze dne 7. 8. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 324/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti O.H., zastoupeného JUDr. S.P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2001, čj. 28 Cdo 913/2000-148, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1999, čj. 19 Co 539/99-124, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 1999, čj. 17 C 214/95-89, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou k doručení Ústavnímu soudu dne 28. 5. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když dovozoval, že vydáním označených rozhodnutí byl dotčen na svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 11 odst. 1, odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (sp. zn. 17 C 214/95) Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 3. 2. 1999, čj. 17 C 214/95-89, bylo stěžovateli, coby žalovanému v řízení před obecnými soudy, uloženo uzavřít se žalobci, takto vedlejšími účastníky v řízení o ústavní stížnosti, blíže specifikovanou dohodu o vydání nemovitostí, a to na základě nároku uplatněného ve smyslu § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v tehdy platném znění. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1999, čj. 19 Co 539/99-124, bylo citované rozhodnutí nalézacího soudu k podanému odvolání stěžovatele do tohoto výroku odmítnuto. Soud II. stupně dále rozhodl o nákladech řízení a zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání, když nedospěl k závěru, že by v daném řízení byla řešena otázka po právní stránce zásadního významu. Současně konstatoval, že si stěžovatel svým návrhem otevřel možnost podat dovolání dle ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. a v souladu s tím jej poučil o možnosti podat tento mimořádný opravný prostředek prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 6 k Nejvyššímu soudu ČR do jednoho měsíce od právní moci svého rozsudku.

Poté, co stěžovatel využil možnosti dané mu citovaným ustanovením, kterou si svým procesním úkonem vytvořil (§ 239 odst. 1 o.s.ř.) a dovolání do rozsudku odvolacího soudu podal, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 3. 2001, čj. 28 Cdo 913/2000-148, o jeho odmítnutí, neboť přípustnost dovolání po posouzení předložené právní otázky, tj. je-li svou povahou otázkou zásadního právního významu, neshledal.

Shora uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, ve které - po zevrubné rekapitulaci řízení před obecnými soudy a nesouhlasné věcné argumentaci upínající se k rozhodovacím důvodům, na nichž byla citovaná rozhodnutí založena - poukázal na to, že Městský soud v Praze připustil v citovaném rozhodnutí dovolání proti svému rozsudku, a proto jej také podal, čímž teprve podle svého názoru vyčerpal procesní prostředky k ochraně práva před podáním ústavní stížnosti.

Po přezkoumání formálních (procesních) podmínek ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že tato je zčásti neopodstatněná a zčásti podána po lhůtě stanovené zákonem.

Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu shledal Ústavní soud ústavně souladným, korespondujícím příslušným ustanovením o.s.ř., když nelze pominout, že dovolací soud byl při respektování procesního postupu vázán ustanoveními části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., v návaznosti na což zejména ustanovením § 239 odst. 1, odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000 (pozn.: ve znění o.s.ř. uváděném i v tomto rozhodnutí). Pakliže stěžovatel napadá rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností, činí tak zjevně neopodstatněně, neboť přípustnost dovolání nemůže být založena - jak se mylně domnívá - poučením, které odvolací soud připojil na závěr písemného vyhotovení svého rozhodnutí a jímž poukázal na to, za jakých podmínek jej lze podat, když současně ve výroku návrh na připuštění dovolání ve smyslu § 239 odst. 1 o.s.ř. výslovně zamítl. Dovolací soud potom posuzoval toliko přípustnost podaného dovolání dle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., z čehož se podává, že se zabýval pouze tím, zda předmětná právní otázka je či není zásadního právního významu, přičemž dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu v daném případě nejedná, a tento svůj závěr řádně odůvodnil (§ 157 odst. 2 o.s.ř.).

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Podle § 72 odst. 2 téhož zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Přitom usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 40/93). Za tohoto stavu věci je zřejmé, že od doručení předmětného rozhodnutí odvolacího soudu počala plynout lhůta k podání ústavní stížnosti proti jeho rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení. Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1999, čj. 19 Co 539/99-124, byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 22. 12. 1999 a od tohoto dne tak začala plynout i lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti. Tu však stěžovatel podal k poštovní přepravě až dne 28. 5. 2001, tedy po marném uplynutí zmíněné lhůty (srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 22/93).

V této souvislosti Ústavní soud pro úplnost uvádí, že ze zásad, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví v ČR, vyplývá zejména princip subsidiarity, nacházející své vyjádření in concreto právě v zásadě minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Vyjádřeno jinak, zásah Ústavního soudu připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci standardního procesního postupu není možná, to ovšem za splnění podmínek požadovaných zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti), když je nutno brát zřetel taktéž k tomu, že v případě ústavní stížnosti se jedná svou povahou o mimořádný prostředek, který je za předpokladu jeho úspěšného uplatnění průlomem do jinak v právním státě kategoricky respektovaného principu právní jistoty, a to v zájmu ochrany ústavně zaručených práv a svobod.

S ohledem na takto vyložené důvody byl nucen Ústavní soud ústavní stížnost, v části napadající usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 28. 3. 2001, čj. 28 Cdo 913/2000-148, jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1999, čj. 19 Co 539/99-124, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 1999, čj. 17 C 214/95-89, jako nepřípustný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout [§ 43 odst. 2 písm. a), § 43 odst. 1 písm e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru