Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3236/19 #1Usnesení ÚS ze dne 28.07.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Teplice
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.3236.19.1
Datum podání07.10.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 264 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3236/19 ze dne 28. 7. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného Mgr. Zuzanou Segediovou, advokátkou sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, č.j. 6 Tdo 719/2019-1143, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2017, č.j. 4 To 181/2016-1052, a proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 10. 2015, č.j. 1 T 30/2010-964, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 10. 2015, č.j. 1 T 30/2010-964, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Současně byl zrušen výrok o trestu, který byl stěžovateli uložen rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 3. 2013, č.j. 4 T 2/2011-300, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2015, č.j. 4 To 237/2013-344, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Stěžovateli byl uložen také peněžitý trest ve výši 400 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu dalších dvou spoluobviněných. Všem obviněným byla také uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili 500 000 Kč na náhradě škody poškozenému, který byl se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Odvolání stěžovatele zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, č.j. 4 To 181/2016-1052.

3. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, č.j. 6 Tdo 719/2019-1143.

II.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 38 odst. 2 a z čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

5. Upozorňuje na to, že okresní soud jej uznal vinným až poté, co jej předtím obžaloby dvakrát zprostil. V této souvislosti namítá, že okresní soud se v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku nijak nevypořádal s tím, že na základě shodné důkazní situace dospěl ke zcela odlišnému rozhodnutí a v rozsudku v tomto směru absentují jakékoli úvahy. Okresní soud podle něj postupoval v rozporu s § 264 odst. 1 trestního řádu, neboť neprovedl vyčerpávajícím způsobem dokazování a řízení tak zatížil procesní vadou. Toto pochybení nebránilo v rozhodnutí ani krajskému soudu, který se se závěry okresního soudu ztotožnil. Okresnímu soudu i krajskému soudu stěžovatel vytýká také to, že důkazy řádně nehodnotily a nepostupovaly dle § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Jejich rozhodnutí označuje za překvapivá, neboť podle něj nemají oporu v důkazním stavu věci a byla vydána v rozporu s procesními podmínkami stanovenými zákonem.

III.

6. Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Jak bylo již v judikatuře Ústavního soudu mnohokrát konstatováno, procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

9. Kromě výše naznačených obecných východisek je pro posouzení ústavní stížnosti podstatné především to, že stěžovatel jejím prostřednictvím v zásadě jen opakuje námitky uplatněné již v předchozích fázích řízení, aniž by jakkoliv reflektoval to, že obecné soudy se těmto námitkám věnovaly a řádně na ně v odůvodnění napadených rozhodnutí reagovaly, a aniž by v ústavní stížnosti formuloval argumentaci způsobilou závěry učiněné obecnými soudy zpochybnit (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost neobsahuje dokonce vůbec žádnou argumentaci).

10. Nesouhlasil-li stěžovatel s tím, že okresní soud nedoplnil v posledním hlavním líčení dokazování zcela podle pokynů krajského soudu a o jeho vině rozhodl na základě stejného skutkového stavu, za jakého jej předtím obžaloby zprostil, poukázal krajský soud na to, že v obou svých předchozích rozhodnutích, kterými původní zprošťující rozsudky okresního soudu zrušil, vytýkal okresnímu soudu především izolované, selektivní, nelogické a nepřesvědčivé hodnocení provedených důkazů. Jeho pokyny k doplnění dokazování však spíše deklarovaly další možnosti soudu pro případ, že by výsledky dosud provedeného dokazování nestačily ke spolehlivému a nezpochybnitelnému meritornímu rozhodnutí, než že by šlo o striktní příkaz k provedení dalších důkazů. V této souvislosti krajský soud také rozvedl, proč neprovedení konkrétních důkazů v daném případě nelze považovat za vadu řízení (z provedeného dokazování bylo zřejmé, že výpovědi dalších osob nemohly zásadně přispět k objasnění skutku a ke zjištění, zda poškozený mohl disponovat finančními prostředky umožňujícími mu vyplácet obviněným jím uváděné částky, postačily výpisy z jeho bankovních účtů a nebylo tak třeba provádět dokazování účetnictvím společnosti, jejímž jediným společníkem a jednatelem byl poškozený) a následně se zaobíral hodnocením jednotlivých provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech a v kontextu dosavadního průběhu řízení (viz s. 14-19 rozsudku).

11. Také Nejvyšší soud vysvětlil, že samotnou skutečnost, že krajský soud považoval původní hodnocení důkazů za nepřesvědčivé a neúplné, nelze považovat za závazný pokyn okresnímu soudu k tomu, jakým způsobem má v řízení provedené důkazy hodnotit. Současně konstatoval, že pakliže důkazní situace, tj. rozsah již provedeného dokazování, umožnila okresnímu soudu reagovat na konkrétní výhrady krajského soudu a řádně zjistit skutkový stav věci, pak neprovedení dokazování v rozsahu vymezeném v odůvodnění předchozího kasačního rozhodnutí krajského soudu sice zakládá porušení § 264 odst. 1 trestního řádu, podle něhož je soud prvního stupně povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil, avšak zmíněný postup okresního soudu za takového stavu věci nelze pokládat za podstatnou vadu řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu, pro kterou by bylo nezbytné odvoláním napadený rozsudek zrušit, když navíc nelze dospět k závěru, že by řízení jako celek bylo vůči stěžovateli nespravedlivé (podrobně viz s. 8-11 usnesení Nejvyššího soudu).

12. S těmito závěry se přitom ztotožňuje také Ústavní soud. Oproti tomu přesvědčení stěžovatele o nedostatcích v provedeném dokazování a hodnocení provedených důkazů Ústavní soud nesdílí, stejně jako nesdílí jeho přesvědčení o tom, že by napadená rozhodnutí byla překvapivá či nedostatečně odůvodněná. Přestože je stěžovatel jiného názoru, z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy se zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, jednotlivé důkazy hodnotily jednotlivě, ve vzájemných souvislostech, i v kontextu obhajoby stěžovatele, a odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a proč. Uspokojivě přitom vysvětlily, proč dospěly k právě takovým závěrům, které v otázkách skutkového stavu, viny stěžovatele a právní kvalifikace jeho jednání učinily. Vypořádaly se také s námitkami stěžovatele a své závěry opřely o přiléhavou argumentaci, na kterou lze v podrobnostech odkázat.

13. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil a další přehodnocování těchto rozhodnutí pouze na základě nesouhlasné polemiky vedené stěžovatelem tak Ústavnímu soudu vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru