Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3236/17 #1Usnesení ÚS ze dne 28.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS České Budějovice
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
dovolání/přípustnost
Restituce
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.3236.17.1
Datum podání16.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.c, § 30

99/1963 Sb., § 237, § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3236/17 ze dne 28. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Václava Vobra, zastoupeného JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem v Lišově, náměstí Míru 140, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, č. j. 28 Cdo 1674/2016-714, rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2015, č. j. 19 Co 2026/2015-654, a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 5. 2015, č. j. 10 C 268/2011-609, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovatel je oprávněnou osobou k uplatnění restitučních nároků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále "zákon o půdě"), které nabyl od svých rodičů na základě čtyř smluv o postoupení pohledávek. Nároky zůstaly dlouhou dobu nevypořádány, a stěžovatel se proto obrátil na soudy, aby rozhodly o určení výše restitučních nároků a vydání náhradních pozemků.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 5. 2015, č. j. 10 C 268/2011-609, částečně vyhověl žalobě stěžovatele (i jeho manželky) a částečně ji zamítl. Nalézací soud určil, že stěžovatel (žalobce) má vůči vedlejší účastnici (žalované), České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, restituční nároky na vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě v celkové hodnotě 1 543 729,25 Kč (výrok I.); uložil dále vedlejší účastnici povinnost vydat stěžovateli pět konkrétních náhradních pozemků, a pokud to nebude možné, tak jiné vhodné pozemky v celkové hodnotě 1 543 729,25 Kč, eventuálně zaplatit finanční náhradu 1 200 124,06 Kč (výrok II.). Soud zamítl žalobu, podle níž měla vedlejší účastnice vydat stěžovateli náhradní pozemek parc. č. X o výměře 110 585 m2 v katastrálním území Štiptoň (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Soud prvního stupně rozsudek odůvodnil tím, že celkový restituční nárok stěžovatele měl původně hodnotu 1 748 747 Kč, přitom po započtení částek 207 750 Kč a 340 872,69 Kč, které byly stěžovatelem podmíněně od vedlejší účastnice přijaty, odpovídal nárok částce 1 200 124,06 Kč, která by byla eventuálně k vyplacení, pokud by však nebyly vydány náhradní pozemky v celkové hodnotě 1 543 729,25 Kč, což nalézací soud označil za přednostní a privilegované řešení před vyplacením finanční náhrady. Soud zamítl žalobu o vydání náhradního pozemku parc. č. X v katastrálním území Štiptoň v hodnotě 342 443 Kč, protože náhrada byla již v této výši stěžovateli poskytnuta v penězích (viz výše); jinak by se stěžovatel bezdůvodně obohatil.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. 19 Co 2026/2015-654, potvrdil zamítavý výrok nalézacího soudu III. a změnil výroky I., II., IV. a V. tak, že stěžovatel má vůči vedlejší účastnici nárok na vydání náhradních pozemků v hodnotě 1 203 369,50 Kč a že vedlejší účastnice je povinna vydat stěžovateli pět konkrétně vymezených náhradních pozemků. Rozsudek odůvodnil odvolací soud tím, že restituční nárok stěžovatele na vydání náhradních pozemků činil původně 1 748 747 Kč, přitom z toho vedlejší účastnice zaplatila stěžovateli dne 29. 11. 2004 částky 81 332,95 Kč a 5 130 Kč, dne 12. 4. 2005 částku 118 015 Kč, a dne 25. 8. 2009 částku 340 872,69 Kč. Přestože stěžovatel tvrdil pouze podmíněné převzetí finanční náhrady 340 872,69 Kč a namítal, že jeho nárok na vydání náhradních pozemků v tomto rozsahu nezanikl, odvolací soud dospěl k opačnému závěru - přijetí náhrady je nutné považovat za částečné uspokojení restitučního nároku stěžovatele, proto také od částky 1 748 747 Kč odečetl 545 350,64 Kč, což odpovídá výši nároku stěžovatele na vydání náhradních pozemků ve výši 1 203 396,50 Kč.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele a jeho manželky částečně vyhověl a částečně odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 18. 7. 2017, č. j. 28 Cdo 1674/2016-714, neboť odvolací soud rozhodl bez bližšího odůvodnění v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Co do části, v níž stěžovatel brojil proti rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok III. rozsudku nalézacího soudu o zamítnutí žaloby o vydání náhradního pozemku parc. č. X, o výměře 110 585 m2, v k. ú. Štiptoň, dovolání odmítl, jelikož na vyřešení vznesené otázky hmotného práva závisel pouze dovoláním nenapadený výrok rozsudku odvolacího soudu o určení výše restitučních nároků. Napadený výrok naopak na otázce, zda vedlejší účastnice svoji povinnost vydat náhradní pozemek stěžovateli, který je potomkem původní oprávněné osoby, mohla splnit poskytnutím peněžitého plnění, nezávisel. Jelikož výši restitučního nároku stěžovatel dovoláním nenapadl, bylo dovolání shledáno jako nepřípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud nad rámec věci uvedl, že vydáním dotčených pozemků podle rozsudku odvolacího soudu zbylo stěžovateli k vypořádání jeho restitučního nároku jen 2 780,50 Kč, přitom požadovaný pozemek byl oceněn na 342 443 Kč, a proto v tomto rozsahu nebyly dány důvody pro vydání pozemku - restituční nárok je zcela vypořádán.

Proti části napadeného usnesení dovolacího soudu, kterou bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, tj. co do zamítnutí žaloby o vydání pozemku parc. č. Xvk. ú. Štiptoň, se stěžovatel brání ústavní stížností a namítá porušení ústavního práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1, přístup k soudu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod i čl. 1 Protokolu č. 1 k této Úmluvě.

Stěžovatel namítá, že dovolací soud odmítl dovolání na základě přepjatě formalistického výkladu ustanovení zákona o přípustnosti dovolání (§ 236 a násl. o. s. ř.), způsobem vůči stěžovateli "nevlídným". Tvrdí, že řádně vymezil přípustnost dovolání i dovolací důvod a uvedl, čeho se dovoláním domáhá; je přesvědčen o nespravedlnosti napadeného rozhodnutí, porušení svých ústavních práv a odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, v němž mělo být deklarováno, že Nejvyšší soud je při posuzování náležitostí dovolání povinen volit postup vstřícný k právu účastníka na soudní ochranu. Dále namítá, že Nejvyšší soud nebyl vázán rozsahem dovolacích návrhů a měl postupovat podle § 242 odst. 2 o. s. ř., neboť napadený výrok byl závislý na výroku o výši restitučního nároku - také z hmotného práva vyplýval určitý způsob vypořádání vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí podle § 6, 11 a 16 zákona o půdě. Konečně stěžovatel namítá nedostatečné zohlednění restituční povahy souzené věci a rozhodnutí bez sledování smyslu a účelu zákona o půdě, jímž je zmírnění a odčinění následků některých majetkových křivd způsobených komunistickým režimem.

Stěžovatel spojil s ústavní stížností návrh na vydání předběžného opatření ve smyslu § 80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým mělo být uloženo vedlejší účastnici, aby se zdržela jakýchkoliv faktických či právních jednání směřujících k převodu pozemku parc. č. 466 v k. ú. Štiptoň o výměře 110 585 m2.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle zákona o Ústavním soudu. Stížnost není nepřípustná podle 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu - je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku; jestliže však právní řád podání dovolání umožňuje, nemůže se rozhodování o něm ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce (viz nález ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03). Ústavní soud ovšem může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak přezkum omezuje na posouzení náležitého odůvodnění a vypořádání stěžovatelem předestřené právní otázky a právního výkladu, který nesmí být v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (srovnej nález ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2312/15). Dovolací soud tak musí vždy v duchu výše uvedeného důsledně a přesvědčivě odůvodnit své právní závěry ohledně nepřípustnosti dovolání.

V nyní souzené věci bylo povinností stěžovatele, aby v dovolání řádně vymezil otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisela napadená část rozhodnutí odvolacího soudu (§ 237 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že stěžovatel vymezil otázku, na které napadený výrok odvolacího soudu nezávisel, bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud přezkoumatelným způsobem rozhodl o přípustnosti dovolání, neboť náležitě odůvodnil svůj závěr, že vymezená otázka měla vliv na jiný než dovoláním napadený výrok odvolacího soudu. Stěžovatel měl primárně napadat dovoláním výrok o určení výše jeho restitučního nároku na vydání náhradních pozemků, a až následně na něm závislý výrok o nevydání požadovaného náhradního pozemku; tehdy by také bylo možné uvažovat o aplikaci § 242 odst. 2 o. s. ř., opačně nikoliv. Přípustnost je ve vztahu k dovoláním napadenému výroku nezbytnou podmínkou pro další posouzení tohoto mimořádného opravného prostředku bez ohledu na rozsah dovolacích návrhů (§ 242 odst. 2 o. s. ř.). Za dané situace nelze dospět k závěru, že by dovolací soud protiústavně upřel stěžovateli právo na přístup k soudu nebo právo na spravedlivý proces. Závěr dovolacího soudu není ani svévolný, ani založený na protiústavním výkladu porušujícím ústavně chráněná práva stěžovatele. Dovolací soud svůj závěr o nepřípustnosti srozumitelně, rozumně a přesvědčivě odůvodnil, splnil tak ústavněprávní požadavky na kvalitu rozhodnutí a nezatížil řízení libovůlí. Z odůvodnění jeho rozhodnutí navíc vyplývá, že se věnoval věci nad rámec nutného.

Dovolací soud nepostupoval přepjatě formalisticky a neměl snahu sofistikovaně odůvodnit zřejmou nespravedlnost, jak uvádí stěžovatel, pouze postupoval tak, jak mu ukládá právní úprava dovolání v ustanovení § 236 a násl. o. s. ř., a nelze uzavřít, že by rozhodl nepředvídatelně a nevlídně vůči stěžovateli. Napadené usnesení je rozumné a založené na jisté vnitřní provázanosti jednotlivých výroků rozsudku odvolacího soudu, kterou však v dovolání stěžovatel nezohlednil.

Odkazuje-li stěžovatel na nález ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, tak ten na nyní souzenou věc nedopadá, neboť se věnuje otázce splnění náležitostí dovolání, jejichž absence má za následek odmítnutí dovolání pro vady. V této věci však bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, nikoliv pro vadnost, což jsou odlišné kategorie a nelze je zaměňovat. Co do námitek stěžovatele ohledně nedostatečného zohlednění restituční povahy věci Ústavní soud připomíná, že dovolání bylo nepřípustné, takže nebylo ani možné ke specifickým okolnostem věci přihlédnout, neboť rozhodování o přípustnosti je svou povahou formalizovaný postup, v němž není široký prostor pro zohlednění smyslu a účelu restitučních zákonů.

Námitkou stěžovatele ohledně porušení jeho práva na ochranu vlastnictví se Ústavní soud podrobněji nezabýval, neboť v dovolacím řízení nebylo zjevně dotčeno.

Stěžovatel podal také návrh na vydání předběžného opatření podle § 80 zákona o Ústavním soudu, které však nelze v souzené věci vydat, neboť ústavní stížnost nesměřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, ale proti rozhodnutím obecných soudů - navíc tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti, která je zjevně neopodstatněná.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Současně byl z týchž důvodů a podle téhož ustanovení odmítnut akcesorický návrh na vydání předběžného opatření, který byl podán spolu s ústavní stížností a sdílí její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru