Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3236/09 #1Usnesení ÚS ze dne 12.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 7
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkNájem
Podnikání
Byt
živnostenský list/koncese
živnostenský úřad
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.3236.09.1
Datum podání14.12.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 696

455/1991 Sb., § 45


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3236/09 ze dne 12. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Michaely Židlické a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Španělská 6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 306/2008-75 ze dne 30. září 2009, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 182/2007-53 ze dne 6. června 2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 5 C 146/2006-36 ze dne 22. ledna 2007 za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Mgr. N. Z., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel včas zaslaným návrhem, splňujícím požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zahájil dne 14. prosince 2009 řízení o ústavní stížnosti.

2. Stěžovatel byv přesvědčen, že je porušováno jeho vlastnické právo, se po vedlejším účastníkovi domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 000,- Kč za každý měsíc, v němž vedlejší účastnice užívala byt č. 11 s regulovaným nájemným v P. k účelům podnikání bez vědomí a souhlasu stěžovatele. Obecné soudy jeho návrhům nevyhověly, v čemž spatřoval porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví, garantované čl. 1, 3, 4, odst. 1 až 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 17 a 18 Úmluvy, a proto požadoval zrušení citovaných rozhodnutí. Současně se domáhal toho, aby Ústavní soud vyslovil, že mu náleží úhrada nákladů za právní zastupování před Ústavním soudem.

II.

3. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si příslušný spis, neboť z obsahu ústavní stížnosti a přiložených kopií soudních rozhodnutí se podávají veškeré skutečnosti rozhodné pro posouzení návrhu.

4. Obecné soudy vzaly za prokázané, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí existoval nájemní vztah k bytu č. 11 v P. Stěžovatel tvrdil, že vedlejší účastnice neužívala předmětný byt v souladu s kolaudovaným stavem, ke kterému byl určen. Od 11. května 1995 jej totiž stěžovatelka měla využívat k výdělečné činnosti, a to na základě jejího živnostenského oprávnění, později navíc jako jednatelka společnosti, jež v tomto bytě měla sídlo. Předmětem podnikání byly poradenské a konzultační služby v oblasti informačních systémů a výpočetní techniky. V tomto bytě podobným způsobem podnikal i manžel vedlejší účastnice. Ta tím měla zneužít svého postavení nájemce a postupovat v rozporu s dobrými mravy. Proto stěžovatel po vedlejší účastnice žádal zaplacení částky 1 000,- Kč za každý měsíc tohoto stavu, a to 3 roky zpětně.

5. Vedlejší účastnice uvedla, že podle živnostenského zákona má povinnost uvést adresu bydliště jako místo podnikání pro účely rozhodnutí a evidence. Přičemž však stále nejde o provozovnu. V takovém případě není nutné - na rozdíl od provozovny - vyžádat si souhlas vlastníka předmětné nemovitosti. Protože stěžovatel neprokázal, že by se z bytu stala provozovna a podnikatelská činnost by fakticky z bytu učinila nebytový prostor, resp. jaká konkrétní majetková újma mu vznikla tím, že byt byl evidován jako místo podnikání (resp. sídla společností), nalézací soud žalobu zamítl. Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil, rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a zdůraznil, že uvedení místa podnikání na adrese bydliště je pouze evidenčního charakteru pro účely písemné komunikace mezi živnostenským úřadem a fyzickou osobou, které bylo vydáno živnostenské oprávnění. Za takové situace vedlejší účastnice nebyla povinna požádat pronajímatele o souhlas, neboť byt fakticky ke svému podnikání neužívala. Dovolací soud svým usnesením dovolání odmítl s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (kupř. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 964/2008 ze dne 15. 5. 2008).

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že vedlejší účastnice nemá právo podnikat v bytě a uvádět adresu bytu jako místo podnikání v úřední evidenci bez jeho výslovného souhlasu. K porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod stěžovatel uvedl, že vlastnické právo může vlastník omezit pouze vlastním právním úkonem (v daném případě nájemní smlouvou). Právem nájemce bylo užívat věc dohodnutým způsobem (tj. byt užívat pouze k bydlení), jiný rozsah užívání bytu nikdy nebyl dohodnut a ani být nemohl (jde o tzv. regulovanou nájemní smlouvu). Vedlejší účastnice tak neměla právo užívat byt k jinému účelu než k bydlení, přičemž pod tento pojem nelze zařadit využívání bytu k výdělečné činnosti. Byt by bylo možno užívat k podnikání jen se souhlasem pronajímatele, jenž však udělen nebyl. Přitom nelze po vlastníkovi spravedlivě požadovat, aby strpěl zásah do svého vlastnického práva bez jakéhokoliv protiplnění a hlavně bez možnosti se bránit či danou záležitost ovlivňovat (nemůže totiž u tzv. regulovaných nájmů požadovat žádné protiplnění ve formě zvýšení nájemného nebo speciálního poplatku). Pokud vedlejší účastnice daným způsobem byt užívala, má on jako pronajímatel právo na vydání bezdůvodného obohacení. Ve vztahu k namítanému porušení čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod uvedl, že úprava nájemní smlouvy je v důsledku nečinnosti zákonodárce nevyvážená a diskriminační.

7. Návrh je zjevně neopodstatněný.

8. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. Ústavními stížnostmi téhož stěžovatele, jež byly co do skutkového i právního základu prakticky totožné s ústavní stížností nyní posuzovanou, se Ústavní soud již zabýval - viz usnesení ze dne 11. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2287/08, ze dne 1. 7. 2009 sp. zn. I. ÚS 589/09 a ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 708/09, přičemž dospěl k závěru, že je bylo nutno pokládat za zjevně neopodstatněné. Například v posledně uvedeném usnesení Ústavní soud poukázal na své postavení v systému orgánů veřejné moci a na svůj vztah k obecným soudům, přičemž se vyjádřil i k podmínkám, za nichž může zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti. Po posouzení věci pak dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nebyly, neboť stěžovatel, ač se snaží ústavní stížnosti dát ústavněprávní rozměr, v podstatě (jen) zpochybňuje právní hodnocení provedené obecnými soudy.

9. Ústavní soud - ve shodě s obecnými soudy - již zdůraznil, že pro danou věc je rozhodující posouzení, k jakým účelům byl nájemní byt užíván, tedy zda nebyl užíván v rozporu s účelem, pro který byl zkolaudován, a že pouhé umístění sídla podnikání do nájemního bytu, byť bez souhlasu pronajímatele, nepředstavuje porušení povinností nájemce vyplývajících z nájemního vztahu, pokud je byt užíván v souladu se svým účelem. Zmínil přitom, že existují profese (např. spisovatel, účetní, překladatel apod.), které jsou běžně vykonávány v domácnosti, aniž by bylo zapotřebí pro ně mít speciální provozovnu. Konstatoval dále, že výše uvedenou skutečností (administrativním umístěním sídla podnikání) nemohlo být vlastnické právo stěžovatele nikterak dotčeno a že za situace, kdy v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by v předmětném nájemním bytě vedlejší účastnice živnost fakticky provozovala, jsou úvahy stran možného bezdůvodného obohacení bezpředmětné.

III.

10. Vzhledem k tomu, že se IV. senát Ústavního soudu se závěry vyslovenými ve shora uvedených usneseních plně ztotožnil, rozhodl o stěžovatelově návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, jak ve výroku uvedeno.

11. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nemohlo být vyhověno návrhu stěžovatele na úhradu nákladů na jeho (právní) zastoupení (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2011

Miloslav Výborný v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru