Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3227/20 #1Usnesení ÚS ze dne 22.12.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti - Česká republika
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /p... více
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.3227.20.1
Datum podání17.11.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb.

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 138


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3227/20 ze dne 22. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Mika, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, sídlem Opletalova 608/2, Havířov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2020 č. j. 21 Co 304/2020-309 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. srpna 2020 č. j. 28 C 195/2014-301, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatele ze dne 7. 7. 2020 na osvobození od soudních poplatků pro podání dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 11. 2019 č. j. 21 Co 275/2019-247. Po výzvě obvodního soudu k jejich úhradě ve výši 7 000 Kč stěžovatel požádal, aby byl od zaplacení osvobozen. Obvodní soud uvedl, že již usnesením obvodního soudu ze dne 28. 5. 2020 č. j. 28 Co 195/2014-278, ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 24. 6. 2020 č. j. 21 Co 210/2020-285, nebylo stěžovateli osvobození od soudních poplatků přiznáno. Obvodní soud shledal, že vzhledem k tomu, že se tytéž závěry uplatní v kterékoliv fázi řízení a že stěžovatel nedoložil žádné nové skutečnosti odůvodňující věcné projednání jeho žádosti, bylo řízení o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zastaveno.

3. K odvolání stěžovatele městský soud napadeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud shledal, že později podané (nové) žádosti téhož účastníka může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. V případě, že po pravomocném zamítavém návrhu nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Stěžovatel v nové žádosti o osvobození od soudních poplatků změnu svých poměrů ani netvrdil, pouze zopakoval námitky, které již uvedl ve svém podání ze dne 3. 4. 2020. Městský soud napadené usnesení obvodního soudu jako věcně správné potvrdil, protože jde v projednávané věci o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv jednak v tom, že obecné soudy posuzovaly jeho žádost o osvobození od soudních poplatků značně formalisticky, jelikož se u něj změnily poměry, z nichž soud vycházel v původním zamítavém rozhodnutí pro účely právního posouzení předchozí žádosti, což doložil listinami prokazujícími jeho nízký příjem a nemajetnost. Za druhé stěžovatel tvrdí, že nemá platit soudní poplatek za podání dovolání, jelikož je nutno aplikovat závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18 a ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3283/18 (toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), které se týkají (ne)placení soudního poplatku za odvolání směřujícího proti rozhodnutí soudu ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, přičemž tyto závěry jsou podle stěžovatele použitelné i pro placení soudního poplatku za dovolání v těchto věcech.

5. Stěžovatel následně informoval Ústavní soud, že předložil obvodnímu soudu návrh, aby řízení ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 28 C 195/2014 bylo přerušeno do doby vyřízení této ústavní stížnosti. O tomto návrhu nebylo rozhodnuto. I přes výše uvedené skutečnosti obvodní soud usnesením ze dne 3. 12. 2020 č. j. 28 C 195/2014-315 zastavil řízení o dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu ze dne 6. 11. 2019 č. j. 21 Co 275/2019-247. Proti tomuto usnesení bude podáno odvolání.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

9. K přezkumu rozhodnutí, týkajících se (ne)osvobození od soudních poplatků, Ústavní soud opakovaně uvádí, že výsledek řízení o osvobození od soudních poplatků, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny.

10. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)]. Ve stěžovatelově případě byly podmínky pro jeho osvobození od soudních poplatků posouzeny obecnými soudy dostatečně, v argumentaci obvodního soudu ani městského soudu (jak jsou shrnuty sub 2 a 3 tohoto usnesení) a v jejich klíčovém závěru, že stěžovatel ve své nové žádosti o osvobození od soudního poplatku za dovolání netvrdí žádnou nově vyvstalou změnu rozhodných skutečností (což se mu ostatně nepodařilo ani v řízení o této ústavní stížnosti), neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.

11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že v nálezech ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18 a ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3283/18, na které odkazuje stěžovatel, Ústavní soud shledal, že zavedení soudního poplatku za řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), sledující cíl zamezení zneužívání dobrodiní zákona osvobozením od soudních poplatků, naplňuje legitimní účel. Regulační funkce soudních poplatků ekonomicky motivuje účastníky řízení, aby ještě před zahájením řízení (včetně následného uplatnění opravných prostředků) uvážili, do jaké míry mohou být se svým návrhem úspěšní. I pro řízení o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb. je zachována možnost žádat o individuální osvobození od soudních poplatků podle § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Důvodem kasačního zásahu Ústavního soudu v citovaných nálezech byla absence novelizace položky 22 Sazebníku soudních poplatků, která vedla k vyměřování soudního poplatku za odvolání podle hodnoty sporu, což ve většině případů představovalo částku nepřiměřenou ve srovnání s fixní částkou za žalobu ve výši 2 000 Kč a za dovolání ve výši 7 000 Kč, resp. 14 000 Kč, s ohledem na hodnotu sporu (srov. položku 23 Sazebníku soudních poplatků). Jak však Ústavní soud na několika místech v citovaných nálezech zdůraznil, právní stav je u dovolání odlišný, neboť novelou zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, na rozdíl od položky 22 došlo k (nepřímé) novelizaci položky 23 Sazebníku soudních poplatků. Poplatková povinnost je při dovolání v řízeních podle zákona č. 82/1998 Sb., obdobně jako v případě žaloby, stanovena fixní částkou, přičemž takto stanovenou poplatkovou povinnost nelze pokládat z důvodů výše uvedených za neústavní. Ústavní soud rovněž nemohl opomenout, že soudní poplatek v takovéto výši odpovídá podle ustálené judikatury Ústavního soudu tzv. bagatelní částce (což je opětovně rozdíl od poplatku za odvolání podaného v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., který by mohl v závislosti na hodnotě sporu dosáhnout až řádů desítek či set tisíc Kč), která zpravidla nemůže opodstatnit závěr, že povinnosti ji zaplatit je způsobilá porušit některé ústavně zaručené základní lidské právo či svobodu. Tento závěr přitom opakovaně vyslovil Ústavní soud i v dalších rozhodnutích (srov. usnesení ze dne 13. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 675/19, bod 8, ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 3264/18, bod 3, či ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 310/14, část IV., usnesení ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 33/19, ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 95/19 či ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2591/20).

12. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. prosince 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru