Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3222/10 #1Usnesení ÚS ze dne 25.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Karlovy Vary
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkObhájce
Dokazování
advokát/ustanovený
Trestní řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.3222.10.1
Datum podání12.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 37 odst.2, § 40


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3222/10 ze dne 25. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatelky G. M. G., zastoupené Rostislavem Tomisem, advokátem se sídlem Hauerova 3, 746 01 Opava, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. června 2010 sp. zn. 8 To 128/2010 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. února 2010 sp. zn. 1 T 25/2009, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který po odstranění vad splňoval formální podmínky stanovené zákonem, stěžovatelka napadla v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, vydané v její trestní věci.

Tvrdila, že předmětnými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a ústavních kautel, obsažených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z tohoto pohledu obecným soudům vytkla, že "provedly dokazování naprosto jednostranně", "omezily se pouze na důkazy navržené obžalobou" a její "důkazní návrhy byly pominuty". Dále namítala, že ačkoliv si zvolila obhájce JUDr. V. T., jemuž udělila plnou moc, proběhlo odvolací řízení bez něj. Uzavřela, že odvolací soud chybně neakceptoval předloženou žádost tohoto obhájce o odročení veřejného zasedání a projednal odvolání ve veřejném zasedání za účasti obhájce jiného, k němuž neměla důvěru, namítala jeho podjatost a vůči jeho postupu, případně nečinnosti opakovaně podávala stížnosti. Pro uvedené se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Kromě výtek obecně formulovaných v podobě, jak uvedeny, stěžovatelka nekonfrontuje rozhodovací důvody obecných soudů konkrétními argumentačními tvrzeními (k povinnosti tvrzení srov. kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05).

Ústavní soud připomíná, že zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal.

Stěžovatelka ve vazbě na povinnost tvrzení nepředkládá, které důkazní návrhy vznesla a v této souvislosti ani žádná tvrzení o relevantních vadách připínajících se k nevyhověním jejím důkazním návrhům; z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu ke skutkům ohledně nichž uznal stěžovatelku vinnou a k nim uplatněným důkazním návrhům se nepodávají (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).

Pokud se týče výtek nerespektování zastupování zvoleným obhájcem, Krajský soud v Plzni aplikoval § 37 odst. 2 tr. řádu, přičemž důvody, o nějž tento postup opírá, řádně vyložil. I zde třeba uvést, že tyto konkrétní důvody stěžovatelka argumentačně nerozporuje. Soud rovněž přiměřeně vysvětlil, proč považuje ustanoveného obhájce oproti tvrzením stěžovatelky (§ 40 tr. řádu) za způsobilého řádně ji zastupovat (s. 16-17 rozsudku); konečně i Ústavní soud v minulosti opakovně akcentoval, že důvodnou obavu z případných obstrukcí v trestním řízení ze strany obviněných nelze vyloučit a je na obecném soudu, aby kontextuálně posoudil všechny relevantní okolnosti, které ji zakládají (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 83/96, II. ÚS 2448/08). Takto se v daném případě před odvolacím soudem, když i v ostatním odvolací soud své závěry precizně odůvodnil, ústavně akceptovatelným způsobem stalo.

V důsledku toho, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených zpráv, jichž se stěžovatelka dovolávala, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2011

Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru