Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3217/11 #1Usnesení ÚS ze dne 06.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
závazky z komunitárního a unijního práva EU
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
předběžná otázka/ESD
škoda/odpovědnost za škodu
zdravotní péče/úhrada
Zdravotní pojištění
odpovědnost/orgánů veřejné moci
akt/normativní
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.3217.11.1
Datum podání27.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., § 13

48/1997 Sb., § 17

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3217/11 ze dne 6. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Bc. P. Ch., zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2334/2010 ze dne 20. 7. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

Napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelky, směřující proti České republice - Ministerstvu zdravotnictví, o náhradu škody ve výši 176.067,39 Kč s přísl. Stěžovatelka tvrdila, že jí, porodní asistentce, vznikla škoda (spočívající v rozdílu mezi částkou, kterou obdržela za poskytnutou zdravotní péči a částkou, kterou by byla obdržela, kdyby nedošlo k její diskriminaci) v souvislosti s vyhlášením výsledku dohodovacího řízení o výši úhrad ve zdravotnictví pro druhé pololetí roku 2003 a prvé pololetí roku 2004 podle § 17 zákona č. 48/1997 Sb. K tomuto vyhlášení, resp. ke schválení výsledků dohodovacího řízení podle ní nemělo dojít pro rozpor se zákonem, a pokud se tak stalo, jde o nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. V uvedeném období byla stěžovatelka činná jako porodní asistentka a poskytovala zdravotní péči v odbornosti č. 921. Vyhlášený výsledek dohodovacího řízení však uvedenou odbornost opomněl a většina zdravotnických pojišťoven se proto rozhodla hradit zdravotní péči v rámci odbornosti č. 925 - sestra domácí péče. Hodnota bodu byla u této odbornosti však nastavena podle stěžovatelky diskriminačně, neboť zdravotnickým zařízením s větším počtem zaměstnanců přiznává vyhlášený výsledek dohodovacího řízení za zcela totožnou péči bezdůvodně vyšší úhradu, než jaká byla přiznána za zdravotní péči poskytovanou zařízeními do pěti, případně zcela bez zaměstnanců, přičemž do této kategorie spadala i stěžovatelka jako samostatně činná porodní asistentka.

Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem sp. zn. 20 C 57/2005 ze dne 11. 4. 2008 rozhodl, že žaloba je co do základu po právu, když uzavřel, že stěžovatelce byla v důsledku nesprávného úředního postupu Ministerstva zdravotnictví způsobena škoda, a to nikoliv samotnou skutečností, že její činnost je proplácena v odbornosti č. 925, ale výše popsaným znevýhodněním.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu stěžovatelky zamítl. Podle zdůvodnění jmenovaného soudu vydání normativního právního aktu nemůže být nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a chybí tak základní předpoklad pro vznik odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu. Odvolací soud neshledal ani rozpor s čl. 4 směrnice Rady č. 80/155/EHS, o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti porodních asistentek a jejího výkonu, když učinil závěr, že tato směrnice odměňování porodních asistentek neupravuje a stěžovatelce nebylo znemožněno vykonávat svou odbornost způsobem předvídaným směrnicí.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o němž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným rozsudkem, kterým bylo dovolání zamítnuto. V něm dovolací soud reagoval na námitky stěžovatelky, odvolal se přitom na svou dřívější judikaturu, z níž citoval a v níž byl mimo jiné zaujat i názor, podle něhož "vydání normativního právního aktu není úředním postupem příslušného státního orgánu, nýbrž výsledkem normotvorné činnosti" a "jestliže normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, nelze ani dovodit odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. či 18 zákona č. 58/1969 Sb." Odůvodnění napadeného rozhodnutí se také - kromě další dovolací námitky týkající se odpovědnosti státu podle občanského zákoníku - podrobně zabývalo námitkou stěžovatelky týkající se výkladu čl. 4 směrnice Rady č. 80/155/EHS se závěrem, že tento ani jiný článek uvedené směrnice se netýká financování veřejné zdravotní péče jako takové nebo financování péče poskytované porodními asistentkami, přitom zde soud zároveň vysvětlil, že v posuzovaném případě, z důvodů, které rovněž podrobně rozvedl, jsou splněny podmínky jedné z výjimek, formulovaných v jím označených rozhodnutích Soudního dvora Evropské Unie, kdy národní soudy posledního stupně, a tedy i dovolací soud, povinnost obrátit se na Soudní dvůr se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu článku 267 Smlouvy o fungování evropské unie nemají.

V ústavní stížnosti směřující proti tomuto rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka tvrdí zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, který, s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu, spatřuje v podstatě v tom, že se jmenovaný soud, ale i soud odvolací, řádně nevyrovnaly při vyslovení právního náhledu na věc s jejími námitkami vztahujícími se k posouzení činnosti Ministerstva zdravotnictví v případě vyhlášení výsledků dohodovacího řízení. Dovolací soud v tomto směru odkázal na svůj dřívější rozsudek ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 25 Cdo 3556/2007, v němž však soud nijak blíže neodůvodnil, proč "charakter výsledku přibral jako kritérium pro to, zda o úřední postup jde nebo nikoliv". Jmenovaný soud tak opomenul argumentačně oponovat právnímu názoru stěžovatelky, která celou dobu trvala na tom, že se domáhá odpovědnosti státu nikoliv za nezákonné rozhodnutí, nýbrž odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup při vydání výsledku dohodovacího řízení jako normativního správního aktu, a je toho názoru, že vyhlášení výsledku dohodovacího řízení (1) je činností úřadu; (2) představuje postup tohoto úřadu; a že (3) zákon č. 82/1998 Sb. jako kritérium pro rozeznání nesprávného úředního postupu nestanoví charakter jeho výsledku. Zásah do práva na zákonného soudce pak stěžovatelka spatřuje v tom, jak se dovolací soud vypořádal s jejím rozborem použitelnosti komunitárního práva na posuzovaný případ a návrhem na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství. Uvádí, že odůvodnění dovolacího soudu, považující otázku předloženou stěžovatelkou za otázku judikaturou vyřešenou (acte éclaire), se podle ní zakládá na svévolné interpretaci judikatury a doktríny, která položenou otázku neřeší a neodpovídá na ni. Dovolací soud tak pouze zdánlivě vyložil, proč její předložení Soudnímu dvoru není na místě. Vzhledem k tomu, že ve věci samé usilovala stěžovatelka o přiznání náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, vedla pak uvedená procesní pochybení obou soudů též k porušení základního práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud nezjistil. V posuzované věci soud odvolací na základě zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svém měnícím rozhodnutí dostatečně rozvedl úvahy vedoucí jej k zamítnutí žaloby stěžovatelky. Také soud dovolací, který rozhodoval o dovolání stěžovatelky, obsahujícím v podstatě obdobné námitky, jako námitky ústavní stížnosti, své zamítavé rozhodnutí, jak shora naznačeno, podrobně zdůvodnil a na námitky stěžovatelky reagoval. Výslovně se sice v tomto svém rozhodnutí nevyjádřil k samotnému procesu předcházejícímu publikaci výsledku dohodovacího řízení Ministerstvem zdravotnictví a všem dílčím námitkám stěžovatelky, nicméně v odůvodnění rozhodnutí odkázal na judikaturu svou i Ústavního soudu, z níž citoval, danou problematiku již řešící se závěrem, že publikaci výsledku dohodovacího řízení nelze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Uvedený závěr i jeho zdůvodnění lze považovat za dostačující, přičemž v tomto směru možno odkázat na odůvodnění a názor Ústavního soudu, zaujatý k témuž problému v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1521/10, jak to ostatně v odůvodnění napadeného rozhodnutí učinil i dovolací soud. Pokud jde o námitky stěžovatelky vztahující se k porušení práva na zákonného soudce, je Ústavní soud toho názoru, že dovolací soud i v tomto směru v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, splňujícím také limity nálezu sp. zn. II. ÚS 1009/08, zdůvodnil, proč nežádal Soudní dvůr Evropské Unie o rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské Unie a na jeho rozhodnutí lze tedy odkázat. K uvedenému třeba také dodat, že stěžovatelka nesprávně v ústavní stížnosti této části napadeného rozhodnutí se týkající vychází z toho, že dovolací soud považoval otázku, která měla být Soudem jako předběžná řešena, za judikaturou vyřešenou (acte éclairé). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však zcela jasně plyne, že dovolací soud naopak vycházel ze závěru, že Soudní dvůr předmětnou otázku dosud neřešil a že o tzv. acté éclairé se tak nejednalo.

Lze tak uzavřít, že napadené rozhodnutí nevykazuje prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, obdobně nález sp. zn. III. ÚS 1320/10). Tvrzený zásah do práva na soudní ochranu, včetně práva na zákonného soudce, Ústavní soud nezjistil a nemohlo tak dojít ani k porušení práva zaručovaného článkem 36 odst. 3 Listiny

Z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2011

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru