Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3209/17 #1Usnesení ÚS ze dne 21.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
zaměstnanec
Konkurenční doložka
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.3209.17.1
Datum podání13.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 310 odst.4

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3209/17 ze dne 21. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti Advanced World Transport, a. s., se sídlem Ostravě, Hornopolní 3314/38, zastoupené Mgr. Viktorem Zelinkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Českobratrská 2227/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2017, č. j. 21 Cdo 1496/2017-352, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2017, č. j. 16 Co 178/2014-293, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě vyhověl rozsudkem ze dne 17. 6. 2014, č. j. 185 C 53/2013-124, žalobě a uložil stěžovatelce (žalované), aby vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci) Ing. Václavu Andrýskovi zaplatila 2 291 142 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nahradila mu náklady řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vedlejší účastník byl zaměstnancem stěžovatelky (ředitelem pro rozvoj obchodu), s průměrným měsíčním výdělkem 381 857 Kč. Z provedeného dokazování vyplynulo, že strany sjednaly konkurenční doložku, jejíž podmínky vedlejší účastník dodržel, a vzniklo mu vůči stěžovatelce právo na zaplacení žalované částky. Namítala-li stěžovatelka, že od sjednané konkurenční doložky včas odstoupila, dospěl nalézací soud k závěru, že tak učinila neplatně, neboť především neuvedla důvod odstoupení, což je obligatorní podmínkou platnosti odstoupení od sjednané konkurenční doložky.

Krajský soud v Ostravě rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 18. 1. 2017, č. j. 16 Co 178/2014-293. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 3. 7. 2017, č. j. 21 Cdo 1496/2017-352, protože byl rozsudek odvolacího soudu podle něj v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a nebyl důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností a namítá porušení celé řady ústavně chráněných práv, především práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť má za to, že obecné soudy vyložily ustanovení § 310 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v rozporu se svobodnou vůlí účastníků pracovněprávního vztahu. Podle stěžovatelky stanovily soudy zaměstnavateli další zákonem neuvedené povinnosti pro jednostranné ukončení sjednané konkurenční doložky, aniž by to zákon předpokládal, přitom své závěry dostatečně neodůvodnily a nezohlednily konkrétní okolnosti souzené věci; namítá, že obecné soudy založily svá rozhodnutí na nepřiměřené ochraně práv zaměstnance.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy a z tohoto důvodu mu přísluší přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí. Do činnosti obecných soudů proto zasahuje pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zároveň porušeno některé ústavně chráněné právo stěžovatelky - projednávaná věc ovšem takovým případem zjevně není.

Ústavní stížnost, ač svým rozsahem značně obsáhlá, postrádá relevantní ústavně právní argumentaci, kterou by bylo možné vypořádat. Stále platí osvědčené pravidlo, že někdy "méně znamená více", kterým se stěžovatelka evidentně neřídila. Ústavní soud se navíc již obdobnou ústavní stížností zabýval (viz usnesení ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1534/14).

Stěžovatelka převážně polemizuje se závěry obecných soudů a snaží se zvrátit pro ni nepříznivý výsledek sporu; své námitky vznáší ve shodném smyslu i rozsahu a staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však zjevně nepřísluší (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95). Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro nepřípustnost, jelikož právní závěry odvolacího soudu byly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu týkající se problematiky odstoupení od konkurenční doložky v pracovně právním vztahu sjednané mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Jelikož stěžovatelka tyto závěry při odstoupení od konkurenční doložky nerespektovala a důvod odstoupení neuvedla, nutně prohrála spor.

Obecné soudy provedly náležitě dokazování, přezkoumatelným způsobem dospěly ke svým skutkovým závěrům, které řádně vyhodnotily po právní stránce. Odůvodnění napadených rozhodnutí splňuje ústavně právní požadavky, neboť je srozumitelné, rozumné a přesvědčivé. Obecné soudy respektovaly procesní práva stěžovatelky a nepostupovaly ani nerozhodly v řízení svévolně; ústavně konformním způsobem vyložily zákonnou právní úpravu a nevybočily z ústavního rámce jejich činnosti. Právo na spravedlivý proces nebylo zjevně porušeno - jednotlivci není zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajištěno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Přesně v tomto duchu obecné soudy v dané věci postupovaly (viz také nález ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 687/06).

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru