Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3202/10 #1Usnesení ÚS ze dne 01.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
poplatek/osvobození
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.3202.10.1
Datum podání11.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 30, § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3202/10 ze dne 1. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele F. J., zastoupeného JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem Dolní Česká 345/32, Znojmo, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 323/2010-147 ze dne 20. 8. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 11. 11. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud").

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") sp. zn. 9 C 175/2009 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu č. j. 9 C 175/2009-84 ze dne 7. 12. 2009 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR o zaplacení částky 1.000.000,- Kč s příslušenstvím. Toto rozhodnutí bylo posléze rozsudkem krajského soudu č. j. 18 Co 24/2010-106 ze dne 17. 3. 2010 jako věcně správné potvrzeno. Podáním, doručeným okresnímu soudu dne 9. 4. 2010, požádal stěžovatele o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. Okresní soud tuto žádost usnesením č. j. 9 C 175/2009-136 ze dne 23. 6. 2010 zamítl, neboť dospěl k závěru, že se ze strany stěžovatele jedná o svévolné a zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Krajský soud poté usnesením č. j. 18 Co 323/2010-147 ze dne 20. 8. 2010 rozhodnutí okresního soudu potvrdil.

Posledně uvedené rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž namítal, že mu postupem obecných soudů bylo odňato právo na přístup k Nejvyššímu soudu, čímž bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že účelem ustanovení § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), je zajistit "rovnost zbraní" v případech, kdy by účastník řízení mohl svá práva uplatňovat i bez zastoupení advokátem, tzn. i když by právní zástupce nebyl účastníkovi ustanoven, tento by mohl v řízení pokračovat sám. V projednávané věci však postup obecných soudů stěžovateli uplatňování jeho procesních práv zcela znemožňuje. Stěžovatel o ustanovení advokáta pro dovolací řízení požádal proto, že mu jeho finanční situace neumožňuje obstarat si právní zastoupení na vlastní náklady. Ekonomická a sociální situace stěžovatele se tak stala rozhodujícím činitelem pro jeho přístup k dovolacímu soudu, neboť jestliže by stěžovatel disponoval dostatečnými finančními prostředky, nebylo by otázkou, zda dovolání podat lze či nelze, nýbrž toto by podáno bylo a o právech stěžovatele by meritorně rozhodoval Nejvyšší soud. Kromě toho měl stěžovatel za to, že obecné soudy, vzhledem k důvodům zamítnutí žádosti o ustanovení právního zástupce, fakticky rozhodly ve věci samé, a to aniž by Nejvyšší soud měl možnost se k věci vyjádřit. Za zcela nepřípustný pak považoval stěžovatel odkaz obecných soudů na další soudní řízení, která před nimi vedl, neboť tato řízení neměla s nyní projednávanou věcí žádnou souvislost. Stěžovatel zdůraznil, že při posuzování důvodnosti žaloby, resp. při posuzování podmínek pro ustanovení právního zástupce, je třeba vycházet ze skutkových zjištění a tvrzení v rámci daného konkrétního řízení, což však obecné soudy neučinily. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu č. j. 18 Co 323/2010-147 ze dne 20. 8. 2010 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu meritornímu projednání.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Dle § 30 občanského soudního řádu ustanoví předseda senátu účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu zástupce z řad advokátů. Dle § 138 odst. 1 téhož předpisu může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.

Otázkou, zda lze i v případě, že se jedná o řízení, v němž je právní zastoupení povinné, odůvodnit zamítnutí žádosti účastníka o ustanovení právního zástupce tím, že se z jeho strany jedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, se Ústavní soud podrobně zabýval např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 1709/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), z nějž plyne, že takový postup je, in abstracto, v souladu s ústavním pořádkem. Ústavní soud neměl ani v projednávané věci důvod se od závěrů vyslovených v citovaném usnesení odchýlit a pro stručnost na ně odkazuje.

Z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout ani konkrétní aplikaci ustanovení § 30, resp. § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, tak jak ji provedly obecné soudy v nyní projednávané věci. Stěžovateli lze přisvědčit, že pouhý odkaz na jeho neúspěch v jiných, věcně nesouvisejících řízeních, pro závěr o zjevné bezúspěšnosti uplatňování práva nepostačuje. Nicméně s přihlédnutím k důvodům, pro něž byla žaloba stěžovatele zamítnuta (neprokázání nesprávného úředního postupu, absence skutkových tvrzení stran důvodu vzniku škody, resp. její výše, jakož i nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzeným pochybením státního orgánu a údajnou škodou), lze závěry, k nimž obecné soudy stran bezúspěšnosti uplatňování práva v tomto konkrétním případě dospěly, považovat za přiléhavé. Ústavní soud proto neměl důvod rozhodnutí obecných soudů jakkoliv přehodnocovat.

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru