Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 32/95Nález ÚS ze dne 09.11.1995Oprávnění soudů posuzovat zákonnost výměrů o konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta republiky z roku 1945

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 76/4 SbNU 231
EcliECLI:CZ:US:1995:4.US.32.95
Datum podání10.02.1995
Napadený akt

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb.

12/1945 Sb., § 1 odst.1 písm.b, § 3 odst.1 písm.a

194/1949 Sb.

229/1991 Sb., § 9

243/1992 Sb., § 2 odst.1

245/1948 Sb.

33/1945 Sb.

34/1953 Sb.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 32/95 ze dne 9. 11. 1995

N 76/4 SbNU 231

Oprávnění soudů posuzovat zákonnost výměrů o konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta republiky z roku 1945

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. Z. proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 1994, sp. zn. 38

Ca 52/94, a proti rozhodnutí Okresního úřadu v Mělníku - okresního

pozemkového úřadu - ze dne 12.7.1994, čj. PÚ/7011/93-1119,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 52/94, ze dne

27. 12. 1994, a rozhodnutí Okresního úřadu v Mělníku - okresního

pozemkového úřadu - ze dne 12. 7. 1994, čj. PÚ/7011/93-1119, se

zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností,

s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod

(dále jen Listiny), domáhá zrušení rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 27.12.1994, sp. zn. 38 Ca 52/94, jímž bylo

potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Mělníku - okresního

pozemkového úřadu, ze dne 12. 7. 1994, čj. PÚ/7011/93-1119.

Zároveň se domáhá i zrušení výše citovaného rozhodnutí Okresního

úřadu v Mělníku - okresního pozemkového úřadu, jímž bylo

rozhodnuto, že není vlastnicí ideální jedné poloviny nemovitostí,

a to budovy č.p. 10 na st.p. 67, pozemků p.č. 37, 42, 97, 137/3,

1238, 211, 213, vše v k.ú. J. a pozemku p.č. 87 v k.ú. L..

Okresní úřad v Mělníku - okresní pozemkový úřad, jak je patrno

z odůvodnění jeho rozhodnutí, při svém rozhodování vycházel ze

zjištění, že ideální polovina označených nemovitostí přešla

z vlastnictví otce stěžovatelky V. H., jako původního vlastníka,

do vlastnictví čs. státu na základě dekretu prezidenta republiky

č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského

majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého

a slovenského národa, a dále ze zjištění, že původní vlastník

nemovitostí, V.H., nikdy nepozbyl občanství Československé

republiky a z tohoto důvodu mu nebylo ani nikdy vráceno. Z tohoto

posléze uvedeného zjištění Okresní úřad v Mělníku - okresní

pozemkový úřad, dovodil, že stěžovatelka není oprávněnou osobou

podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., protože není dána

podmínka vyplývající z tohoto ustanovení, podle níž musel - aby

byla dána oprávněnost restitučních nároků podle zákona č.

243/1992 Sb. - původní vlastník nabýt zpět občanství podle zákona

č. 245/1948 Sb., zákona č. 194/1949 Sb. nebo zákona č. 34/1953

Sb., pokud se tak nestalo již ústavním dekretem č. 33/1945 Sb.

Stěžovatelka, která s uvedeným závěrem pozemkového úřadu

nesouhlasí, podala proti jeho rozhodnutí opravný prostředek,

o kterém rozhodoval Městský soud v Praze, který rozhodnutí

pozemkového úřadu potvrdil a své rozhodnutí odůvodnil v zásadě

shodně jako pozemkový úřad.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost stěžovatelky,

v jejíchž důvodech stěžovatelka v podstatě poukazuje na to, že oba

orgány při svých závěrech pominuly to, že omezení či odnětí

vlastnického práva podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945

Sb. mělo výrazně sankční charakter za spolupráci s fašistickým

Německem. Tento sankční charakter byl výrazný zejména u osob,

vyjmenovaných v ustanovení § 1 odst. 1 písm.b) a § 3 odst. 1 písm.

a) dekretu, tedy u tzv. zrádců a nepřátel republiky, tj. u osob

jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, tedy také osob české

národnosti a československé státní příslušnosti. Při uplatňování

těchto sankcí však došlo k určitým křivdám, když sankce byly

použity v některých případech proti takovým osobám, které se proti

státu neprovinily. Odstranění těchto křivd je právě účelem zákona

č. 243/1992 Sb. a tento smysl uvedeného zákona oba orgány ve svých

rozhodnutích prakticky pominuly a ustanovení § 2 citovaného zákona

vyložily izolovaně bez přihlédnutí k jeho účelu. Stěžovatelka má

za to, že ustanovení § 2 odst. 1 citovaného zákona o tom, že

"oprávněnou osobou je státní občan.....který nabyl zpět

občanství.....", je třeba vykládat tak, že tato podmínka se

uplatní pouze v těch případech, kdy občan předtím občanství

v důsledku provinění proti státu, ať již podle právního předpisu

nebo individuálním aktem, pozbyl. Pokud však k pozbytí státního

občanství v důsledku provinění proti státu nedošlo, nemohlo dojít

ani k jeho znovunabytí a v takových případech postačí, že bude

prokázáno, že se občan proti státu neprovinil. Pokud jde o tuto

druhou podmínku pro postavení oprávněné osoby podle § 2 odst.

l citovaného zákona, totiž podmínku, že se otec stěžovatelky proti

státu neprovinil, poukazuje stěžovatelka na listinné důkazy, které

měly oba orgány k dispozici, tj. rozhodnutí ministerstva

zemědělství ze dne 17.5.1946, rozhodnutí Nejvyššího správního

soudu ze dne 30.1.1947, rozhodnutí ministerstva zemědělství ze dne

17.4.1948 a přípis ministerstva zemědělství ze dne 24.5.1949,

jakož i na skutečnost, která plyne i z přípisu ministerstva

zemědělství ze dne 24. 5. 1949, totiž, že otec stěžovatelky byl

dne 22.10.1948 "pro delikt retribučního dekretu Národním soudem na

Pankráci plně osvobozen." Z těchto předložených důkazů podle ní

plyne, že její otec se proti státu neprovinil. V této souvislosti

pak stěžovatelka také poukazuje na to, že oba orgány nezjistily

skutečný stav věci, když si nevyžádaly spis Národního soudu,

zejména pak jeho rozsudek ze dne 22.10.1948. Dovozuje pak, že

rozhodnutími obou doposud ve věci rozhodujících orgánů bylo

porušeno právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, a proto

navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí svým nálezem

zrušil.

Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření k obsahu

ústavní stížnosti uvedl, že je přesvědčen, že prvá námitka

stěžovatelky, podle níž jeho rozsudkem bylo porušeno její základní

právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, nemůže obstát, když

předmětem rozhodování byl stěžovatelkou uplatněný nárok na vydání

nemovitostí a nikoliv její vlastnictví jako takové. Rozhodnutí

správního orgánu i soudu ve smyslu § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991

Sb., ve znění pozdějších předpisů (§ 3 odst. 2 zákona č. 243/1992

Sb.), se týká jenom zjišťování zákonných podmínek pro obnovu

původních vlastnických vztahů. Pokud jde o druhou námitku,

vytýkající nesprávné posouzení ustanovení § 2 odst. 1 zákona č.

243/1992 Sb., poukazuje ve svém vyjádření Městský soud v Praze,

jako účastník řízení, na textaci tohoto ustanovení, z níž vyplývá,

že oprávněnou osobou je jen státní občan ČSFR, trvale žijící na

území ČR, který ztratil majetek podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebo

podle dekretu č. 108/1945 Sb., neprovinil se proti

československému státu a nabyl zpět občanství podle předpisů tam

uvedených. Jde o několik samostatných předpokladů, které však při

aplikaci citovaného ustanovení musí být splněny současně. Z jeho

obsahu lze gramatickým a logickým výkladem dovodit jediný možný

závěr, že toto ustanovení se týká pouze osob, které se neprovinily

proti československému státu a nabyly zpět občanství.

Navrhovatelka však svým výkladem rozšiřuje účinnost tohoto

ustanovení i na osoby, které byly vždy občany této republiky, jako

tomu bylo v případě jejího otce. Podle názoru Městského soudu

v Praze jde o výklad zcela účelový, svou extenzitou měnící smysl

a účel zákona, který s odkazem na zákon č. 229/1991 Sb., ve znění

předpisů pozdějších, sleduje zmírnění následků některých

majetkových křivd. Jestliže tedy zákon používá limitujícího výrazu

"některých majetkových křivd", znamená to, podle názoru soudu,

nikoliv všech. Z těchto důvodů není pak extenzivní výklad namístě,

neboť takový případ by musel být řešen samostatným zákonem.

Současně soud ve svém vyjádření uvádí, že nelze přehlédnout také

to, že dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., který

konfiskoval zemědělský majetek s okamžitou platností, bez náhrady,

dnem jeho vyhlášení (23.6.1945), tedy před rokem 1948, je součástí

platného právního řádu, což ostatně nepřímo vyplývá také ze zákona

č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, neboť podle jeho ustanovení §

2 právní akty, přijaté v době 1948 - 1989, se ruší jen tehdy,

stanoví-li tak zvláštní zákony. Případ otce stěžovatelky však

zatím zvláštním zákonem řešen nebyl, takže na daný případ nelze

použít ani ustanovení § 4 odst. 1 a odst. 2, § 6 odst. 1 zákona č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění. Za této

skutkové a právní situace bylo, podle názoru soudu, naprosto

nadbytečné zjišťování dalších podrobností případu, neboť

neexistuje základní právní předpis, který by bylo možno na daný

případ použít. V závěru svého vyjádření Městský soud v Praze

navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

K podané ústavní stížnosti se rovněž písemně vyjádřil Okresní

úřad v Mělníku - okresní pozemkový úřad, dne 24.3.1995 tak, že ve

svém vyjádření v zásadě zrekapituloval důvody uvedené v odůvodnění

jeho rozhodnutí napadeného ústavní stížností.

Pozemkový fond ČR a S., a.s., se svého postavení vedlejšího

účastníka tohoto řízení ve smyslu § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb. vzdaly.

Městský úřad v Kostelci nad Labem a Zemědělské družstvo D.,

jako vedlejší účastníci řízení, se k ústavní stížnosti

nevyjádřily.

Z připojených spisů Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca

52/94, a spisu Okresního úřadu v Mělníku - okresního pozemkového

úřadu, čj. PÚ/7011/93-1119, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka

uplatnila nárok na vydání nemovitostí u Okresního úřadu v Mělníku

- okresního pozemkového úřadu, podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb.,

a to žádostí ze dne 22.10.1991, pozemkovému úřadu doručenou osobně

dne 24.10.1991. Obsah uplatněného nároku byl postupně upřesněn

v tom směru, že jedna ideální polovina předmětných nemovitostí,

které vlastnila matka stěžovatelky, přešla na stát na základě

odmítnutí dědictví učiněného v tísni - tento nárok byl pozemkovým

úřadem řešen samostatně - a druhá ideální polovina, vlastnicky

náležející otci žadatelky, přešla na stát podle § 1 odst. 1 písm.

b) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ve spojení

s rozhodnutím (výměrem) ministerstva zemědělství ze dne

17.4.1948, čj. 10507/48. Předmětem ústavní stížnosti jsou

rozhodnutí, týkající se právě té ideální poloviny nemovitostí,

jejichž vlastníkem byl otec stěžovatelky, který podle dokladů ve

spisech založených nikdy nepozbyl státní občanství československé.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojených spisů,

dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z listinných důkazů, které jsou založeny ve spisu pozemkového

úřadu, a na které poukazuje stěžovatelka v ústavní stížnosti,

plyne, že ministerstvo zemědělství výnosem ze dne 17.5.1946, čj.

415334/46-IX/A 22, rozhodlo v dohodě s ministerstvem vnitra podle

návrhu Okresního národního výboru v Českém Brodě ze dne 5.2.

a 2.3.1946, čj. 1730/46, předloženého mu Zemským národním výborem

v Praze jako případ pochybný, že V. H. spadá jako zrádce

a nepřítel národa pod ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) dekretu

prezidenta republiky ze dne 21.6.1945, č. 12/1945 Sb.,

a v důsledku toho propadá jeho zemědělský majetek konfiskaci.

Proti tomuto rozhodnutí podal V. H. stížnost k Nejvyššímu

správnímu soudu, který napadené rozhodnutí rozsudkem č. 373/46/4,

ze dne 30.1.1947, zrušil proto, že trpělo podstatnými vadami.

Výměrem ministerstva zemědělství, čj. 10597/48-IX/Z-11, ze dne

11.7.1948, bylo znovu rozhodnuto, že V. H. spadá pod uvedené

ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb. Podáním ze dne 24.10.1948

u ministerstva zemědělství pak V. H. požadoval, aby byl uvedený

výměr zrušen, což odůvodňoval tím, že dne 22.10.1948 byl Národním

soudem plně osvobozen. Ministerstvo zemědělství výměrem, čj.

27115/49-IX/AO-23, ze dne 24.5.1949, žádosti nevyhovělo. Jako

důvod uvedlo, že jeho výměr ze dne 17.4.1948 je pravomocný

a opravný prostředek proti němu není přípustný. Dále uvedlo, že

výroky soudů nejsou pro úřad konfiskační závazné a netvoří pro něj

věc rozsouzenou. Tím bylo rovněž odůvodněno, proč nebyla

připuštěna obnova řízení.

Těmito listinami sice Městský soud v Praze důkaz provedl,

žádné právní závěry z nich však nevyvodil, přitom, právě s ohledem

na jejich obsah, také s přihlédnutím k tomu, že šlo již ve své

době o případ pochybný, když o něm rozhodovalo ministerstvo

zemědělství v dohodě s ministerstvem vnitra (§ 3 odst. 2 dekretu

prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.), se měl seznámit, a to jak

soud, tak pozemkový úřad, s obsahem osvobozujícího rozsudku

Národního soudu ze dne 22. 10. 1948, aby tak byl získán podklad

pro posouzení otázky, zda původní vlastník skutečně ex lege ke dni

23.6.1945 pozbyl předmětný majetek, či zda - právě proto, že

hmotněprávní podmínky pro konfiskaci dány nebyly - bylo nutno na

něho pohlížet nadále jako na vlastníka a od posouzení této otázky

pak odvodit závěr o tom, zda výše uvedené akty ministerstva

zemědělství, z nichž poslední dva - a to je třeba zdůraznit - byly

vydány již v tzv. rozhodném období, naplňují, či nenaplňují, znaky

aktu politické perzekuce, eventuálně postupu porušujícího obecně

uznávaná lidská práva, respektive, zda byl dán právní důvod ke

konfiskaci předmětného majetku původního vlastníka.

Ústavní soud si je vědom toho, že ani správní orgány ani soudy

nejsou oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných

rozhodnutí z minulého období, je však toho názoru, že pokud jde

o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou oprávněny,

v případech restitučních řízení, posuzovat jejich dopad z hlediska

v úvahu přicházejících restitučních titulů, uvedených

v restitučních předpisech, v daném případě tedy uvedených v § 6

zákona o půdě. Pokud se tedy oba orgány věcí z tohoto pohledu

nezabývaly a také neprovedly navrhovaný důkaz rozsudkem Národního

soudu ze dne 22.10.1948, nezbývá než uzavřít, že v řízeních před

nimi, jejichž výsledkem jsou ústavní stížností napadená

rozhodnutí, nebyla právům stěžovatelky poskytnuta dostatečná

ochrana, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90

Ústavy. Z těchto důvodů Ústavní soud obě rozhodnutí zrušil, aniž

by byl dále nucen se zabývat otázkou výkladu ustanovení § 2 odst.

1 zákona č. 243/1992 Sb. [§ 82 odst. 1 , odst. 2, písm. a) a odst.

3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. listopadu 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru