Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 319/99Nález ÚS ze dne 25.11.1999Náhrada za ztrátu na výdělku při onemocnění nemocí z povolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
Věcný rejstříkodškodnění
Pracovní poměr
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 168/16 SbNU 231
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.319.99
Datum vyhlášení09.12.1999
Datum podání29.06.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 30 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

235/1988 Sb., § 24 odst.2

65/1965 Sb., § 37 odst.1 písm.a, § 190 odst.3, § 115 odst.7


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 319/99 ze dne 25. 11. 1999

N 168/16 SbNU 231

Náhrada za ztrátu na výdělku při onemocnění nemocí z povolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti Ing.

V. Ž., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. dubna

1999, sp. zn. 16 Co 430/98, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu

v Karviné ze dne 8. října 1998, sp. zn. 23 C 1/97, za účasti

Krajského soudu v Ostravě a za vedlejšího účastenství OKD a.s.,

Ostrava -Moravská Ostrava, Prokešovo nám. 6, a to se souhlasem

účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. dubna 1999, sp.

zn. 16 Co 430/98, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 8.

října 1998, sp. zn. 23 C 1/97 se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 29. června 1999, ve lhůtě podle

ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost,

ve které se uvádí, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl

potvrzen rozsudek soudu nalézacího, jímž nebyla stěžovateli

přiznána náhrada za ztrátu na výdělku, které se domáhal po

žalovaném OKD, a.s. Ostrava.

U žalovaného pracoval stěžovatel jako důlní technik

a z důvodu ohrožení chorobou z povolání byl k 1. únoru 1990

převeden na místo THP na povrchu. Ke dni 1. května 1990 byla

u stěžovatele zjištěna choroba z povolání, kterou stěžovatel dle

svého názoru trpěl již k 1. únoru 1990, neboť v uvedeném období

u něho nedošlo ke změně zdravotního stavu, ale změnou právních

předpisů a zrušením kategorie "ohrožení chorobou z povolání",

došlo k rekvalifikaci na chorobu z povolání. Ke zrušení kategorie

"ohrožení chorobou z povolání" jako kategorie diskriminační došlo

v důsledku kritiky ČSFR mezinárodními organizacemi. Je tedy

rozporné s Listinou základních práv a svobod, aby v současné době

byl nárok stěžovatele vůči bývalému zaměstnavateli posuzován podle

tehdejších právních předpisů, které byly v mezidobí zrušeny a tím

pádem byl obnoven stav před rokem 1989 resp. 1990, kdy ke zrušení

uvedené kategorie došlo. Uvedeným rozsudkem nalézacího soudu byla

žaloba zamítnuta s odůvodněním, že chybí předpoklad odpovědnosti,

a to existence choroby z povolání, neboť k 1. únoru 1990

stěžovatel chorobou z povolání netrpěl. Jako další důvod je

v rozsudku uvedeno, že nemoc nemohla být důvodem k ukončení

pracovního poměru, když ze znaleckého posudku plynulo, že choroba

z povolání ani další obecné nemoci neomezovaly stěžovatelovu

způsobilost k výkonu projektanta větrání na povrchovém pracovišti

a tudíž nemohla být choroba z povolání důvodem ke skončení

pracovního poměru. Odvolací soud přejal závěry soudu nalézacího,

když dovodil, že náhrada škody by stěžovateli příslušela

v případě, kdyby choroba z povolání stěžovateli znemožnila práci

v dole a byla příčinou jeho vyřazení na povrch a následného

snížení výdělku.

Napadená rozhodnutí obou soudů shledává stěžovatel jako

rozporná s jinými rozsudky soudů v obdobných právních věcech,

v nichž byla stejná problematika řešena jinak, neboť se vycházelo

z presumpce, že nezměnil-li se zdravotní stav ke dni zjištění

choroby z povolání od stavu ke dni zjištění ohrožení chorobou

z povolání, je nutno považovat zjištění ohrožení chorobou

z povolání již za vznik choroby z povolání. Soudy v uvedených

případech vycházely ze skutečnosti, že rozhodující pro posouzení

je skutečný zdravotní stav pracovníka a nikoliv jeho právní

posouzení podle tehdejších předpisů, pokud byly tyto zrušeny.

Dále stěžovatel uvedl, že podle ustanovení § 190 odst. 3

zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších

předpisů, odpovídá za škodu způsobenou zaměstnanci chorobou

z povolání zaměstnavatel objektivně, tedy pokud jeho zaměstnanec

pracoval naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za

podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.

Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní

neschopnosti v daném případě vzniká, dle ustanovení § 195 zákoníku

práce, jestliže se poškozenému zaměstnanci snížil výdělek proto,

že nemůže vykonávat dosavadní práci pro onemocnění chorobou

z povolání. V daném případě podle těchto zákonných ustanovení

soudy nepostupovaly a došlo tímto jednáním k porušení ústavně

zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"). Rovněž stěžovatel namítá porušení

práva na rovnost před zákonem (čl. 37 odst. 3 Listiny), když

v předchozím období byly ve stejných případech náhrady přiznávány.

K ústavní stížnosti se dle ustanovení § 42 odst. 4 zákona

vyjádřil za Krajský soud v Ostravě předseda senátu 16 Co, který

uvedl, že vynesení potvrzujícího rozsudku nelze považovat za

porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť

toto zaručuje pouze možnost domáhat se svého práva u soudu, ale

nezaručuje úspěch v soudním řízení. Stejně tak pojem rovnosti dle

čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, není totožný

s procesním úspěchem či neúspěchem. Stěžovatel mohl svou žalobu

u soudu uplatnit, soud však jeho žalobě nemohl vyhovět, neboť

uplatněné nároky neodpovídaly ustanovení § 190 odst. 3 zákoníku

práce. Důvody jsou podrobně uvedeny v napadeném rozsudku krajského

soudu. Soud posoudil případ stěžovatele dle platných předpisů

(zákoník práce) a nikoliv dle předpisů, které již byly zrušeny, na

čemž nic nemění fakt, že u stěžovatele bylo ohrožení chorobou

z povolání dne 1. května 1990 překvalifikováno na dovršenou

chorobu z povolání.

Okresní soud v Karviné se vyjádřil k ústavní stížnosti

prostřednictvím předsedkyně senátu 23 C. Ve vyjádření se odkazuje

na odůvodnění napadeného rozsudku. K ústavní stížnosti pak

předsedkyně senátu uvedla, že označení ohrožení chorobou

z povolání bylo metodickým návodem Ministerstva zdravotnictví ČR

(LT/2-265-2.7.1990-259/8) zrušeno jen pro některé kategorie

nemocí. V současné době je tato kategorie zahrnuta v ustanovení

§ 37 odst. 1 lit. a) zákoníku práce. Nejedná se tedy

o diskriminační ustanovení, jak uvádí stěžovatel. Metodický návod

není obecně závazný předpis, nýbrž doporučení, které vzal znalec

při své znalecké činnosti v úvahu. Proto nemohlo dojít z důvodu

zmíněného pokynu ke zrušení právních předpisů, o kterých

stěžovatel hovoří ve své ústavní stížnosti. Činnost soudu nebyla

při řešení dané věci v rozporu s Listinou. Aplikací ustanovení §190 odst.

3 a § 195 zákoníku práce nedošlo k porušení čl. 36 odst.

1 Listiny, neboť soudy postupovaly zcela podle o.s.ř.

a rozhodovaly podle uvedených ustanovení zákoníku práce. Rovněž

nedošlo k porušení práva stěžovatele na rovnost před zákonem.

V ústavní stížnosti není konkrétně uvedeno, ve které právní věci

bylo rozhodnuto jinak. Při náhodné kontrole spisů však předsedkyně

senátu 23 C zjistila, že v jednom případě soud skutečně rozhodl

tak, že žalobě vyhověl, avšak odvolací soud toto rozhodnutí zrušil

a věc vrátil k dalšímu řízení, se závazným právním názorem

a závaznými pokyny k doplnění dokazování (uvedený právní názor je

shodný s právním názorem uplatněným ve věci stěžovatele).

U okresního soudu je uvedená věc vedena pod sp. zn. 20 C 69/96,

u krajského soudu pod sp. zn. 16 Co 234/97. Mimoto považuje za

nutné uvést, že soudce je při výkonu své funkce nezávislý a je

vázán jedině zákonem. Možnost různého výkladu zákona může způsobit

rozdílné rozhodování soudci jednoho soudu, tím však není dotčeno

právo na rovnost občanů před zákonem, neboť ke sjednocování soudní

praxe slouží rozhodovací činnost Nejvyššího soudu ČR a Ústavního

soudu.

K ústavní stížnosti se také vyjádřil vedlejší účastník - OKD,

a.s., který uvádí, že se v plné míře ztotožňuje s právním

zdůvodněním a následně s rozsudky v uvedené věci. Proto navrhuje

ústavní stížnost odmítnout.

Jak je zřejmé z předložených materiálů, u stěžovatele byla

při vyšetření konaném dne 1. listopadu 1989 zjištěna uhlokopská

pneumokonióza, na jejímž základě byl dne 26. ledna 1990 uznán

trvale nezpůsobilým k dosavadní práci revírníka v přípravnách

v dole a způsobilým pro práci na povrchu dolu. Ke dni 1. února

1990 byl tedy pro ohrožení chorobou z povolání převeden na jiné

pracoviště. Současně bylo stěžovateli poskytnuto hmotné

zabezpečení, a to doplatek do hrubého průměrného měsíčního výdělku

po dobu jednoho roku dle § 115 odst. 7 zákoníku práce. Dne 1.

května 1990 bylo provedeno překvalifikování na chorobu z povolání,

aniž by byl stěžovatel převeden na jinou práci. Ke dni 26. října

1990 se stěžovatel rozhodl ukončit svůj pracovní poměr s OKD, a to

formou dohody dle ustanovení § 43 zákoníku práce poté, co mu

společnost nabídla ukončení pracovního poměru se šestiměsíčním

odstupným. Od 1. listopadu 1990 byl zaměstnán jako administrativní

pracovník ČSSD.

Po zvážení všech výše uvedených argumentů a po seznámení se

se stanovisky účastníků a s obsahem soudního spisu, dospěl Ústavní

soud k závěru, že stížnost je důvodná. K tomuto závěru, z obecného

pohledu, nevede ta skutečnost, že stěžovateli nebylo vyhověno

v jeho specifické věci. Tam kde soudy, resp. jiné orgány veřejné

moci, pracují se specifickými okolnostmi individuálního případu,

není prakticky místa pro jurisdikci Ústavního soudu. Oč více však

tyto orgány ve svých rozhodnutích normativizují, a takto tomu

nepochybně v dané věci bylo, otevírá se prostor pro zásah

ústavního soudnictví.

Napadená rozhodnutí signalizují, že praxe obecných soudů je

taková, že obecné soudy rozdělují (aniž by to výslovně vyjádřily)

zaměstnance poškozené chorobou z povolání na dvě kategorie - na

ty, kteří onemocněli chorobou z povolání a na základě této

skutečnosti byli převedeni na jinou práci přímo, a na ty

zaměstnance, kteří byli převedeni na jinou práci pro ohrožení

touto chorobou, avšak předpokládaný účel tohoto převedení nenastal

a ohrožená osoba chorobou následně přesto onemocněla. Přitom toto

rozlišení nemá jen důsledky administrativní či evidenční, ale

značné důsledky hmotné. První skupina je považována za osoby

oprávněné požadovat náhradu škody za ztrátu na výdělku, zatím co

druhá nikoliv. K takovému rozlišování však nejsou dány ani důvody

zákonné ani rozumné.

Jak Ústavní soud vyslovil již v nálezu IV. ÚS 69/97 (č. 74,

sv. 11 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR) je převedení na jinou práci

opatřením nepochybně preventivní povahy, směřujícím k tomu, aby

choroba nevznikla. Pokud však tento záměr nedojde svého naplnění

a onemocnění vznikne, je základ pro standardní odškodnění dán,

neboť vyplývá z principu objektivní odpovědnosti zaměstnavatele.

Skutečnost, že k rozvázání pracovního poměru došlo bez prokázání

souvislosti s existujícím profesionálním onemocněním, jistě není

pro výsledek řízení bezvýznamná, rozhodně však nelze souhlasit

s tím, že obecné soudy do značné míry založily své závěry

především na názoru, že pokud byla choroba z povolání zjištěna či

deklarována až po převedení na jinou práci, nemůže nárok na

náhradu škody za ztrátu na výdělku vůbec vzniknout. Takovému

závěru brání především skutečnost, že v době rozhodné pro

posouzení nároků stěžovatele bylo nezbytné aplikovat ustanovení

§ 24 odst. 2 vyhlášky bývalého FMPSV č. 235/1988 Sb., o zjišťování

a používání průměrného výdělku, podle kterého u pracovníka, který

byl pro ohrožení z nemoci z povolání, nebo pro dosažení nejvyšší

přípustné expozice převeden na jinou práci a u něhož byla nemoc

z povolání zjištěna teprve po tomto převedení, se vychází při

výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku, pokud je to pro pracovníka

výhodnější, z průměrného výdělku zjištěného naposled přede dnem

převedení na jinou práci. Obdobná byla i úprava předchozí a ani

v současné době, s ohledem na ustanovení § 17 odst. 9 zákona č.

1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném

výdělku, nelze při rozhodování o nárocích plynoucích

z odpovědnosti za pracovní úrazy a choroby z povolání abstrahovat

od možnosti sjednat v kolektivních smlouvách či vnitřních

předpisech použití průměrného výdělku z předchozího kalendářního

roku, je-li to pro zaměstnance výhodnější.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud

k závěru, že rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení čl. 1

Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 30 odst. 1 této

Listiny, když část poskytnutého zabezpečení při nezpůsobilosti

k práci je bez rozumných a zákonných důvodů odepřena těm, kteří

vzdor snaze o předejití profesnímu onemocnění přesto touto

chorobou onemocněli. Z tohoto důvodu Ústavní soud, aniž by

jakkoliv prejudikoval, zda v konkrétní věci stěžovateli náleží či

nenáleží náhrada škody v požadované výši, rozhodl tak, jak je ve

výroku uvedeno (§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Bude věcí obecných soudů, aby s respektováním názoru Ústavního

soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) jednaly ve věci dále a rozhodly

nezávisle o škodě a její výši v konkrétní věci.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. 11. 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru