Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3185/11 #1Usnesení ÚS ze dne 19.11.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Insolvence
dlužník
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.3185.11.1
Datum podání24.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 405, § 395

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3185/11 ze dne 19. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. listopadu 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem se sídlem Národní 28, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 14/2009-B-65 ze dne 28. 7. 2011, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 VSPH 171/2008-A-48 ze dne 25. 11. 2008 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 55 INS 316/2008-A-41 ze dne 6. 8. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 24. 10. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zahájil na základě návrhu dlužníka (stěžovatele) dne 4. 2. 2008 insolvenční řízení. Usnesením č. j. KSPH 55 INS 316/2008-A-15 ze dne 11. 3. 2008 rozhodl týž soud o úpadku dlužníka a povolil řešení úpadku oddlužením. Posléze však krajský soud dospěl na základě skutečností, jež vyšly v řízení najevo, k závěru, že podáním návrhu na povolení oddlužení byl sledován nepoctivý záměr, proto usnesením č. j. KSPH 55 INS 316/2008-A-41 ze dne 6. 8. 2008 oddlužení neschválil a prohlásil na majetek stěžovatele konkurs. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, nicméně Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením č. j. 2 VSPH 171/2008-A-48 ze dne 25. 11. 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání proti usnesení vrchního soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 14/2009-B-65 ze dne 28. 7. 2011 zamítnuto.

Posledně uvedená rozhodnutí krajského, vrchního a Nejvyššího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel obecným soudům vytýkal, že jimi učiněná skutková zjištění neměla oporu v provedeném dokazování a byla v rozporu se zásadou presumpce neviny. V této souvislosti uvedl, že převážnou část jeho závazků tvořila neuhrazená vyrovnání dle dědické dohody po V. C., přičemž právě tito věřitelé měli díky insolvenčnímu návrhu možnost uspokojit své pohledávky z celého majetku. Úvahy obecných soudů, že z okolností vážících se k uzavření dědické dohody lze vyvodit, že návrhem na povolení oddlužení byl sledován nepoctivý záměr, nemohou v tomto kontextu obstát. Jedním z rozhodných důvodů pro neschválení oddlužení bylo dvojí trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin podvodu dle § 250 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Ačkoliv stěžovatel poukazoval na nutnost respektovat presumpci neviny, obecné soudy se k této zásadě přihlásily toliko formálně a fakticky svá rozhodnutí opřely o skutečnosti, v nichž bylo spatřováno naplnění skutkové podstaty výše uvedeného trestného činu. Stěžovatel byl posléze v obou trestních řízeních zproštěn obžaloby, k čemuž však dovolací soud nepřihlédl, ačkoliv jej na to stěžovatel bezprostředně upozornil. Probíhající trestní řízení proti stěžovateli tak bylo na jednu stranu použito jako důvod pro neschválení oddlužení, na druhé straně zprošťující rozhodnutí nebyla obecnými soudy brána v potaz. Obecné soudy rovněž odkazovaly na další trestnou činnost, jíž se měl stěžovatel v minulosti dopustit, nicméně tyto odsuzující rozsudky nikterak nesouvisely s podnikáním stěžovatele ani s jinou činností, z níž by bylo možno vyvodit, že stěžovatel sledoval oddlužením nepoctivý záměr. Stěžovatel dále poukazoval na rozpor v rozhodování obecných soudů, kdy krajský soud nejprve povolil řešení úpadku oddlužením a posléze oddlužení neschválil, ačkoliv mu byly všechny rozhodné skutečnosti známy již v době vydání rozhodnutí o úpadku. Vrchní soud pak usnesení krajského soudu potvrdil, aniž by zmíněná pochybení napravil a aniž by se řádně vypořádal s námitkami, které stěžovatel ve svém odvolání vznesl. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 14/2009-B-65 ze dne 28. 7. 2011, usnesení vrchního soudu č. j. 2 VSPH 171/2008-A-48 ze dne 25. 11. 2008 a usnesení krajského soudu č. j. KSPH 55 INS 316/2008-A-41 ze dne 6. 8. 2008 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Obecné soudy odůvodnily neschválení oddlužení odkazem na ustanovení § 405 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), ve spojení s § 395 odst. 1 písm. a) téhož předpisu, tzn., dovodily, že návrhem na povolení oddlužení byl sledován nepoctivý záměr. Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s tímto posouzením, kdy stěžovatel polemizoval s úvahami obecných soudů a vytýkal jim, že vycházely z nesprávných skutkových zjištění, odvozených v převážné části ze skutečností, uváděných v obžalobě z trestného činu podvodu, přičemž stěžovatel v té době nebyl pravomocně odsouzen a následně byl dokonce obžaloby zproštěn.

K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedeným důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se návrhem stěžovatele na povolení oddlužení řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k neschválení oddlužení logicky a srozumitelně zdůvodnily. Ačkoliv stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti formálně napadl i usnesení Nejvyššího soudu, ve své stížnostní argumentaci na odůvodnění tohoto rozhodnutí v podstatě nikterak nereagoval a toliko opakoval námitky, s nimiž se Nejvyšší soud velmi podrobně vypořádal. V podrobnostech lze proto na usnesení Nejvyššího soudu odkázat. To platí i pro námitku, že byl porušen princip presumpce neviny, neboť, jak již uvedly obecné soudy, pro naplnění znaku "sledování nepoctivého záměru" ve smyslu citovaných ustanovení insolvenčního zákona nebylo rozhodné, zda příslušné jednání stěžovatele mělo či nemělo i trestněprávní konsekvence.

Jelikož z hlediska výše vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu nebylo možno obecným soudům nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru