Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3182/16 #1Usnesení ÚS ze dne 11.10.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkvýkon rozhodnutí/náklady řízení
řízení/zastavení
zpětvzetí návrhu
insolvence/řízení
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.3182.16.1
Datum podání22.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 217

99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 96 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3182/16 ze dne 11. 10. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Juraje Štancela, zastoupeného JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkou, advokátem se sídlem Jičínská 2348/10, 130 00 Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2016 č. j. 179 ICm 2599/2015, 104 VSPH 491/2016-52 (MSPH 79 INS 12078/2014) a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016 č. j. 179 ICm 2599/2015-38, spolu s návrhem na odložení jejich vykonatelnosti, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 9. 2016, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1), právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1) a rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").

II.

Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Městský soud v Praze v právní věci stěžovatele (dále rovněž "žalobce") proti žalované Advokátní kanceláři Zrůstek, Lůdl a partneři, v. o. s., insolvenčnímu správci dlužníka Promising Union, s. r. o. (dále jen "žalovaná") v řízení o žalobě na vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka rozhodl tak, že řízení podle § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") zastavil (výrok I.), žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 12 342,- Kč (výrok II.), přičemž žalobci bude vrácen zaplacený soudní poplatek ve výši 4 000,- Kč (výrok III.).

Městský soud tak rozhodl poté, co žalobce podáním, doručeným soudu dne 18. 4. 2016, vzal svoji žalobu zcela zpět a požadoval náhradu nákladů řízení.

Městský soud konstatoval, že se žalobce žalobou podanou dne 25. 6. 2015 domáhal určení, že z majetkové podstaty dlužníka, jehož insolvenční věc je vedena u tohoto soudu pod sp. zn. MSPH 79 INS 12078/2014, se vylučují tyto "nemovitosti": 1. vodovod od vodovodního řadu přes vodovodní šachtu až po rodinný dům včetně, 2. kanalizace od kanalizačního řadu přes revizní kanalizační šachtu až po rodinný dům včetně, oboje ležící na pozemku parcela číslo X. a zapsané do majetkové podstaty dlužníka dne 25. 5. 2015 pod pořadovými čísly 11 (majetek sub 1) a 12 (majetek sub 2). Žalobce podal žalobu poté, co se po nahlédnutí do insolvenčního rejstříku domníval, že tyto "nemovitosti" byly žalovaným insolvenčním správcem zahrnuty do majetkové podstaty dlužníka.

Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí citoval podstatné obsahy vyjádření jak žalovaného, tak žalobce, přičemž odkázal na ústní jednání konané dne 8. 4. 2016, kdy před zahájením jednání soud poučil žalobce, že k datu 15. 12. 2015 jsou v soupisu pod položkami č. 11 až 13 jak vodovod, tak i splašková a dešťová kanalizace označeny nikoliv číslem parcel, ale jako stavební objekty, tedy že v soupise majetkové podstaty úpadce není zahrnut majetek, jehož vyloučení se žalobce domáhá.

Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí konstatoval, že do majetkové podstaty dlužníka byly žalovaným insolvenčním správcem dne 25. 5. 2015 pod položkami č. 11 až 13 zahrnuty věci nemovité, a to vodovod, splašková a dešťová kanalizace, které jsou odlišné od žalobcem identifikovaných vodovodních a kanalizačních přípojek (jež jsou věcmi movitými), které do majetkové podstaty nikdy nebyly zahrnuty.

O nákladech řízení prvoinstanční soud rozhodl podle ustanovení § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., tak, že náhradu nákladů řízení přiznal žalovanému. Soud zdůraznil, že žaloba byla od počátku podána nedůvodně a žalobce i přes opakované upozornění soudu na podané žalobě trval, a to až do jednání soudu dne 8. 4. 2016.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 6. 2016 č. j. 179 ICm 2599/2015, 104 VSPH 491/2016-52 (MSPH 79 INS 12078/2014) usnesení městského soudu potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud k doplnění odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně uvedl, že pokud se dne 17. 5. 2015 obrátil žalovaný s výzvami na žalobce a další vlastníky dotčených pozemků, aby v kopii doložili své vlastnictví k přípojkám na pozemcích podle § 3 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vodovodech a kanalizacích"), učinil tak proto, že mu až do doručení znaleckých posudků (25. 6. 2015) nebyla známa přesná poloha těchto děl.

III.

Podstatou stěžovatelových námitek, uplatněných v ústavní stížnosti, je jeho nesouhlas s rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, konkrétně s tím, že jemu jako žalobci byla při zastavení řízení po zpětvzetí žaloby uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Stěžovatel namítá, že obecné soudy vadně aplikovaly ustanovení § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., pokud došly k závěru, že to byl on, kdo zavinil, že řízení muselo být zastaveno.

Stěžovatel tvrdí, že celý spor vyvolala svým chováním žalovaná, která jako insolvenční správce zahrnula nesprávně do soupisu majetkové podstaty dlužníka, zveřejněného dne 25. 5. 2015 v insolvenčním rejstříku, "vodovod, kanalizaci a dešťovou kanalizaci, nacházející se na pozemku stěžovatele". Proti tomuto postupu žalované se prý žalobce, ve snaze ochránit své vlastnické právo, oprávněně bránil vylučovací žalobou.

Podle názoru stěžovatele neobstojí tvrzení soudu i žalované, že žaloba byla předčasná. Insolvenční správce prý postupoval v rozporu s péčí řádného hospodáře, jestliže před zahrnutím věcí do soupisu nejprve neověřil, komu předmětné věci skutečně vlastnicky náležejí, přičemž vlastnictví k věcem prý dovodil jen na základě uvedeného parcelního čísla pozemku v kolaudačním rozhodnutí MÚ Brandýs nad Labem.

Stěžovatel tvrdí, že není pravdou, že by se nesnažil o smírné řešení sporu, neboť se s žalovanou několikrát setkal ve své kanceláři, probíhala i e-mailová komunikace, ale žalovaná nikdy nevyhověla požadavku žalobce, aby předmětné věci byly řádně vyřazeny v souladu s ustanovením § 217 odst. 2 insolvenčního zákona ze soupisu.

Podle názoru stěžovatele je rovněž nesprávné tvrzení žalované, že předmětné věci nebyly nikdy zapsány do soupisu majetkové podstaty dlužníka. Stěžovatel tvrdí, že žalobu prý vzal zpět až poté, co byl soudem na jednání dne 8. 4. 2016 ujištěn, že předmětné věci byly vyňaty ze soupisu. Z tohoto důvodu nemohl vzít žalobu zpět dříve.

Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy rozhodly pouze na základě obsahu insolvenčního spisu, bez provádění dokazování, přičemž k důkazům navrhovaným stěžovatelem údajně nebylo přihlédnuto. Tento postup byl údajně v rozporu s názorem Ústavního soudu, vyjádřeným v jeho nálezech sp. zn. II. ÚS 841/07 a sp. zn. IV. ÚS 748/05.

Stěžovatel oponuje tvrzením vyplývajícím z insolvenčního rejstříku, resp. z obsahu insolvenčního spisu a tvrdí, že úplný soupis majetkové podstaty nebyl znám minimálně do 15. 12. 2015, přičemž do uvedeného soupisu měly být zapsány i pozemky ve vlastnictví žalobce.

Stěžovatel nesouhlasí rovněž s výkladem zákona o vodovodech a kanalizacích tak, jak ho interpretovaly obecné soudy; podle názoru stěžovatele je vodovodem i vnitřní vodovod, který navazuje na vodovodní přípojku, přičemž posouzení toho, jestli je vodovod či kanalizace vodním dílem, nemá prý na projednávanou věc žádný vliv.

IV.

Ústavní soud po zvážení obsahu napadených rozhodnutí a námitek stěžovatele týkajících se údajného porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena základní práva účastníka tohoto řízení, chráněná předpisy ústavního pořádku, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména opakuje svou argumentaci uplatněnou již v předchozích řízeních, na kterou obecné soudy dostatečně reagovaly; je třeba připomenout, že je záležitostí obecných soudů, a nikoliv Ústavního soudu, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad podústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů.

Z průběhu sporu je zřejmé, že k předčasnému, a tedy chybnému podání excindační žaloby přistoupil žalobce pravděpodobně proto, že nesprávně interpretoval pojmy, definované v ustanoveních § 2 odst. 1, odst. 2, § 3 odst. 1, odst. 2, odst. 3, odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích a nerozlišil, zda položky, uvedené v soupisu majetkové podstaty dlužníka, jsou "vodními díly" nebo "vodními a kanalizačními přípojkami".

Z petitu vylučovací žaloby je zřejmé, že žalobce se podanou žalobou fakticky domáhal vyloučení příslušné vodovodní a kanalizační přípojky ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, což však neodpovídalo obsahu insolvenčního spisu a aktualizovanému soupisu majetkové podstaty dlužníka k datu 25. 5. 2015. Jestliže tedy předmětná vodovodní a kanalizační přípojka nikdy nebyla do soupisu majetkové podstaty dlužníka zapsána, nemohlo dojít ani k jejímu vynětí, jehož se žalobce domáhal, a žaloba byla podána nedůvodně od samého počátku. Žalobce toto své pochybení nenapravil ani po výzvě soudu ze dne 5. 11. 2015, nereagoval pozitivně ani poté, co dne 15. 12. 2015 byl zveřejněn detailní a upřesněný soupis majetkové podstaty dlužníka.

Za těchto okolností nelze ničeho namítat proti úsudku obecných soudů, že to byl právě žalobce, kdo zavinil zastavení řízení, a proto je podle ustanovení § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. povinen hradit žalovanému náklady řízení; rozhodně nelze takový závěr, přijatý obecnými soudy, pokládat za protiústavní exces.

Ústavní soud nemohl přisvědčit ani stěžovatelově námitce, že obecné soudy nerespektovaly jím uváděná rozhodnutí Ústavního soudu. Tato rozhodnutí jsou založena na skutkovém a právním stavu odlišném od nyní posuzované věci a jejich závěry zde nelze aplikovat.

Pokud jde o námitky stěžovatele stran náhrady nákladů řízení, Ústavní soud pokládá za potřebné znovu zdůraznit, že k ústavněprávní kontrole soudních rozhodnutí o nákladech řízení přistupuje nanejvýše zdrženlivě, jak sám opakovaně deklaroval ve své judikatuře. Jako příklad lze uvést názor, vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2257/08, v němž se praví, že problematika nákladů řízení "... zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování...".

Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a v rozhodnutích obou soudů o nákladech řízení neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům.

Nad rámec řečeného lze dodat:

V posuzovaném případě by dostatečným důvodem k odmítnutí ústavní stížnosti mohla být již samotná výše přisouzených nákladů řízení (12. 342,- Kč). Jde o částku bagatelní, vymykající se zásadně přezkumu ze strany Ústavního soudu.

Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly malichernými spory odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.

Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.

S ohledem na zjevnou neopodstatněnost projednávané ústavní stížnosti již Ústavní soud neodstraňoval vadu plné moci, připojené k ústavní stížnosti, spočívající v tom, že vystavení plné moci více než o rok předchází podání ústavní stížnosti a není v ní uvedeno, že je určena pro zastupování v řízení před Ústavním soudem (§ 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Protože o podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto s největším urychlením, nerozhodoval Ústavní soud samostatně o požadovaném odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru