Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3169/18 #1Usnesení ÚS ze dne 13.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Trestní řízení
soudce/vyloučení
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.3169.18.1
Datum podání20.09.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 30 odst.1

182/1993 Sb., § 79 odst.2

40/2009 Sb., § 209, § 21 odst.1, § 23


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3169/18 ze dne 13. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelů A. Z., t. č. Vazební věznice Olomouc, P. O. Box 84, Olomouc, a Z. Z., t. č. Vazební věznice Olomouc, P. O. Box 84, Olomouc, zastoupených doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2018 č. j. 3 Tdo 990/2018-312, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, V. Č., J. K., J. H., M. S. a K. Š., jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. S ústavní stížností stěžovatelé dále spojili návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.

2. Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadeného usnesení a stěžovateli přiloženého čestného prohlášení zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.

3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 2. 2016 sp. zn. 46 T 7/2013 byli stěžovatelé uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. O odvoláních stěžovatelů rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 17. 1. 2018 sp. zn. 5 To 56/2016 tak, že rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a e) a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), částečně zrušil a stěžovatele uznal vinnými přípravou zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 20 odst. 1 a § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání.

4. Nejvyšší soud následně rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že podle § 30 odst. 1 trestního řádu je soudce JUDr. Petr Šabata vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného V. Č. a spol. (tj. včetně stěžovatelů), a to v řízení o dovoláních vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 990/2018 v trestní věci krajského soudu pod sp. zn. 46 T 7/2013.

5. V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud uvedl, že dovolání stěžovatelů bylo přiděleno pod spisovou značkou 3 Tdo 990/2018 jako soudci zpracovateli JUDr. Petru Šabatovi. Současně uvedl, že stěžovatelé jsou synové majitele XX Z. Z. JUDr. Šabata se při své návštěvě Paříže v roce 2017 dozvěděl, že se nacházel v restauraci, kde by měl být také otec stěžovatelů. Současně uvedl, že nemůže vyloučit, že se s ním v restauraci potkal. Proto předložil věc senátu k rozhodnutí o vyloučení podle § 30 odst. 1 trestního řádu.

6. Senát Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že vztah soudce JUDr. Petra Šabaty k otci stěžovatelů nezakládá pochybnost o jeho nestrannosti, avšak vzhledem k potenciálnímu narušení důvěryhodnosti, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti a zejména u účastníků řízení, a vzhledem k tomu, že tato skutečnost by mohla vyvolat pochybnosti o jeho způsobilosti nestranně rozhodnout, rozhodl o jeho vyloučení.

7. Stěžovatelé následně zaslali Ústavnímu soudu čestné prohlášení otce stěžovatelů, že se s JUDr. Petrem Šabatou v Paříži setkat nemohl, neboť tam nebyl.

II.

Argumentace stěžovatelů

8. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že ústavní stížností napadený rozsudek porušuje jejich základní práva a svobody. Konkrétně uvádí, že v jejich případě došlo k porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny.

9. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé především zdůrazňují, že vyloučení soudce z tak malicherného důvodu, který dle jejich mínění ani neexistuje, je excesem, který znamená, že v České republice by mohl být vyloučen téměř každý soudce. Takto snadná změna má navíc představovat ohrožení principu soudcovské nezávislosti, neboť by soudce mohl být kdykoli, z malicherných důvodů, vyměněn. Tento svůj názor stěžovatelé podkládají dlouhým výčtem judikatury Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Vrchního soudu v Praze a Ústavního soudu.

10. Stěžovatelé dále ve své ústavní stížnosti uvádějí, že o konání neveřejného zasedání, které předcházelo vynesení ústavní stížností napadeného usnesení, nevěděli, a proto pro ně bylo rozhodnutí překvapivé. Zdůrazňují také, že k tak zásadnímu rozhodnutí nemohli navrhovat důkazy, ani se ke změně soudce vyjádřit. Současně zdůrazňují, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je v této věci jednoinstanční a nemohou tak rozhodnutí napadnout řádným opravným prostředkem.

11. Stěžovatelé také napadají rychlost rozhodnutí. Ta je podle nich excesivní a vzbuzuje dojem, že rozhodnutí nemůže být spravedlivé.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, již byli účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky kladenými § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

13. Ústavní soud setrvává na stanovisku, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, což plyne i ze stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), body 24 - 25 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z této zásady subsidiarity ústavní stížnosti k efektivním procesním nástrojům ochrany základních a svobod stěžovatelů vyplývá závěr, že zákon o Ústavním soudu předpokládá podání ústavní stížnosti zpravidla proti meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným, rozhodnutím [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)]. Přípustné jsou pouze výjimky spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo. Rozhodnutí, které by vedlo k zásahu do práva stěžovatelů na zákonného soudce, by představovalo velmi citelný zásah, jehož zhojení až na základě ústavní stížnosti proti meritornímu rozhodnutí Nejvyššího soudu by mohlo samo o sobě představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní stížnost je proto přípustná.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

15. Ústavní soud trvale zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Není proto oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů, pokud postupují v souladu s pravidly ústavního práva. Ústavní soud nemá pravomoc zasahovat do oblasti vyhrazené obecným soudům, zejména co se týče jejich zákonem určeného uvážení a volného hodnocení důkazů, jelikož by tak překročil svou působnost a nepřípustně by zasáhl do ústavně zaručené nezávislosti obecných soudů (čl. 81 Ústavy). Posuzování naplnění podmínek pro vyloučení orgánů činných v trestním řízení je právě touto pravomocí obecných soudů, do které může Ústavní soud zasáhnout pouze ve výjimečném případě.

16. Ústavní soud setrvává na stanovisku, že právo na zákonného soudce představuje neopominutelnou podmínku řádného výkonu soudní moci. Je nezbytnou podmínkou soudcovské nezávislosti a účastníkům řízení vytváří záruku, že k rozhodnutí jejich věcí jsou povoláváni soudci, resp. soudy, podle předem daných pravidel [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281)]. Zcela vyloučen je svévolný výběr soudců pro konkrétní případy zcela mimo obecná pravidla pro přidělování agendy nebo případně přímo přidělování konkrétních případů konkrétním soudcům tzv. ad hoc [viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101) anebo sp. zn. III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 11/13 SbNU 71)]. Vyloučeny jsou také zásahy z jakýchkoli politických důvodů (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 637/11 ze dne 9. 6. 2011). Právo na zákonného soudce zaručuje transparentní způsob ustanovování soudců, či senátů, a také stabilitu, spočívající v tom, že soudce je možno odvolat jen z předem daných důvodů.

17. V tomto případě je situace odlišná od obvyklých případů, neboť stěžovatelé napadají rozhodnutí o tom, že člen senátu Nejvyššího soudu sám zpochybnil svou nestrannost a domníval se, že existují důvody, pro které je vyloučen z projednávání věci. Trvají na tom, že soudce nesplnil důvody pro uplatnění § 30 odst. 1 trestního řádu. I na tyto případy však dopadá ústavněprávní regulace a neobvyklost není důvodem pro vyloučení jejich aplikace.

18. Jakkoli Ústavní soud může souhlasit s názorem stěžovatelů, že důvod pro odvolání soudce ze senátu určeného pro projednávání jejich případu může působit poněkud přepjatě, neznamená to samo o sobě porušení ústavních pravidel. Podjatost soudce je komplexní kategorií, která není dána nějakým objektivním kritériem, které by bylo platné pro všechny případy a okolnosti, ale vždy vyžaduje individuální hodnocení. Nadto je patrné, že rozhodování o podjatosti soudců je podřízeno i tomu, jak se jeví, a nikoli pouze kritériím objektivním. Je proto dostatečné, když soudce může zavdat dojem podjatosti [viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt proti Belgii ze dne 17. 1. 1970 č. 2685/65, § 31 nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 13/06 ze dne 8. 7. 2008 (N 126/50 SbNU 97)]. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud se v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení s touto skutečností vypořádal, nejsou splněny podmínky k tomu, aby Ústavní soud mohl aplikovat svou kasační pravomoc. Na tom nic nemění ani čestné prohlášení otce stěžovatelů, neboť Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zdůraznil potencialitu podjatosti, a nikoli reálné setkání soudce s ním.

19. Je rovněž nutno uvést, že Nejvyšší soud rozhodl na základě návrhu člena senátu. Nejedná se tak o případ, kdy by mohli být z malicherných důvodů dosazováni soudci "vhodní" pro konkrétní věc, a naopak odvoláváni soudci "nepohodlní". V tomto případě tak nejsou splněny podmínky konstatované např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281). Přestože ústavní stížností napadené usnesení působí poněkud přepjatě, není to důvod, pro který by mělo být označeno za zasahující do základních práv a svobod stěžovatelů. Ústavní stížnost je proto z těchto důvodů zjevně neopodstatněná.

20. Závěr o zjevné neopodstatněnosti dopadá také na argumenty stěžovatelů o nemožnosti navrhovat důkazy, o překvapivosti rozhodnutí, případně o příliš rychlém rozhodnutí. Ani v tomto případě Nejvyšší soud nezasáhl do základních práv a svobod stěžovatelů.

21. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

22. Co se týče návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, pak takový postup by byl možný, pouze pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal. Takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3291/15 ze dne 26. 11. 2015). Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2018

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru