Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3168/14 #1Usnesení ÚS ze dne 02.12.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
právo n... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestný čin/příprava/pokus
Obhajoba
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.3168.14.1
Datum podání29.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 214


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3168/14 ze dne 2. 12. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti T. V., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Petrem Faltusem, advokátem se sídlem Praha 4, Doudlebská 1046/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014 č. j. 3 Tdo 328/2014-43, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 5 To 294/2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 21 T 46/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl nově odsouzen pro 14 skutků zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3, čl. 82 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Základní námitka stěžovatele se týká toho, že již v přípravném řízení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 nesprávně zamítla jeho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání jako opožděně podanou, přestože byla podána v zákonné třídenní lhůtě. Stěžovatel z toho dovozuje, že došlo k zásadnímu porušení práva na obhajobu, neboť mu v důsledku toho nebylo umožněno podat řádný opravný prostředek proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel dále namítá vadné hodnocení provedených důkazů ze strany trestních soudů, které mělo mít za následek učinění nesprávných skutkových a právních závěrů. V této souvislosti pak poukazuje na konkrétní části dokazování provedeného trestními soudy, které podle jeho názoru vyvracejí, resp. zpochybňují, že by věděl o nelegálním původu vozidel, jež následně převáděl, tedy že by byl prokázán jeho úmysl ve vztahu k předmětné trestné činnosti. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem trestních soudů, že odcizené automobily převáděl na jiné osoby, a uvádí, že nebylo spolehlivě prokázáno, že tyto automobily byly získány trestnou činností jiných osob. Stěžovatel konečně brojí i proti některým právním závěrům trestních soudů. Podle jeho názoru jednak u jednoho ze skutků, pro který byl odsouzen za pokus trestného činu podílnictví, jeho trestnost zanikla dobrovolným upuštěním od dokonání činu, a dále že neměl být odsouzen za čtrnáct samostatných skutků.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98).

Pokud jde o hlavní námitku stěžovatele, že ve fázi přípravného řízení státní zástupkyně nesprávně zamítla jeho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání jako opožděně podanou, je třeba nejprve uvést, že trestní soudy ve svých rozhodnutích v tomto směru daly stěžovateli za pravdu. Zároveň však dovodily a podrobně odůvodnily, že toto pochybení nemá charakter podstatné vady řízení, která by měla mít za následek nezákonnost dalšího průběhu trestního řízení. Ústavní soud se zcela ztotožňuje s argumentací, kterou v této souvislosti soudy prezentovaly ve svých rozhodnutích, především pak je třeba se přiklonit k tomu, že následné podání obžaloby státní zástupkyní a vynesení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů je dokladem toho, že stěžovatel nebyl vystaven trestnímu stíhání zbytečně a že absence věcného přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání tedy neměla za následek zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje zejména na podrobnou argumentaci Městského soudu v Praze na s. 13-14 napadeného rozsudku.

Ve vztahu k námitkám stěžovatele ohledně hodnocení provedených důkazů ze strany trestních soudů a výsledných skutkových a právních závěrů, je třeba nejprve uvést, že - jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí - tytéž námitky uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Stěžovatel se tedy pokouší postavit Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či III. ÚS 376/03).

Trestní soudy se v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně a spolehlivě vypořádaly se všemi výše uvedenými argumenty stěžovatele. Úmysl (ve formě úmyslu nepřímého) stěžovatele ve vztahu k nelegálnímu původu převáděných vozidel již nalézací soud dovodil a odůvodnil na základě okolností, za kterých stěžovatel uskutečňoval jednání, jež je mu kladeno za vinu (viz zejména s. 27-28 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9); Ústavní soud nepovažuje tyto úvahy za nelogické. Rovněž naplnění znaků objektivní stránky trestného činu podílnictví bylo náležitým způsobem odůvodněno, přičemž v tomto ohledu lze odkázat zejména na úvahy Městského soudu v Praze, který se s touto námitkou stěžovatele podrobně vypořádal ve svém rozhodnutí (viz s. 16-17 rozsudku). Ústavní soud se s těmito závěry ztotožňuje a nepovažuje za potřebné je doplňovat.

Ve vztahu k námitce stěžovatele, že u jednoho ze skutků, za něž byl odsouzen (uvedený v napadených rozsudcích pod číslem 10), zanikla trestnost pokusu trestného činu podílnictví tím, že dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání tohoto činu, Ústavní soud neakceptuje stěžovatelovo tvrzení, že měl od dokonání tohoto skutku upustit dobrovolně. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, k převodu daného automobilu ze strany stěžovatele nedošlo jen proto, že byl informován o skutečnosti, že jiná osoba již pro tento automobil odbyt zajistila. K dokonání tohoto činu ze strany stěžovatele tedy nedošlo z důvodu existence určité objektivní překážky a nikoli na základě jeho dobrovolného rozhodnutí od dokonání činu upustit.

Konečně ve vztahu k námitce, že předmětné jednání nemělo být posouzeno jako čtrnáct samostatných skutků, se Ústavní soud ztotožňuje s názorem, který vyjádřil ve svém napadeném rozhodnutí dovolací soud, totiž že pokud by celé jednání mělo být posuzováno jako jediný skutek ve formě pokračujícího trestného činu, musela by se způsobená škoda sčítat, což by v důsledku znamenalo použití přísnější právní kvalifikace.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru