Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 316/99Usnesení ÚS ze dne 06.09.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
Věcný rejstříkzadržení obviněného/podezřelé osoby
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.316.99
Datum podání28.06.1999
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 1, § 160


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ing. P. P., zastoupeného JUDr. J. B., advokátkou, proti postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze, sp. zn. II VZt 692/98, ze dne 26. dubna 1999,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 28. června 1999 obdržel Ústavní soud podání stěžovatele, označené jako ústavní stížnost, proti postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze, které přezkoumalo postup Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ve věci sp. zn. 1 KZv 55/98 a Krajského úřadu vyšetřování Policie ČR v Hradci Králové ČVS: KVV-229/10. Výsledek přezkumu byl vyjádřen v dopisu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, ze dne 26. dubna 1999, adresovaném stěžovateli.

V uvedeném postupu spatřuje stěžovatel zásah do práv garantovaných v čl. 8 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod, tedy do práva na osobní svobodu, lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména. Porušení uvedených práv spatřuje v tom, že na základě jeho dopisu ze dne 31. ledna 1999, adresovaného Ministerstvu spravedlnosti, mu byl doručen přípis Vrchního státního zastupitelství v Praze, napadený ústavní stížností. Dále nesouhlasí s konstatováním, že zahájení trestního stíhání proti stěžovateli proběhlo v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 trestního řádu a bylo opřeno o dostatečné podkladové materiály, neboť nebyl jakýkoliv uveden a chybí vyjádření ke stěžovatelem namítaným skutečnostem. Stěžovatel spatřuje porušení uvedených práv také v tom, že mu bylo dne 11. srpna 1998 sděleno obvinění.

Ústavní soud si k věci vyžádal, dle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníka - Vrchního státního zastupitelství v Praze. Vrchní státní zástupce se k věci zevrubně vyjádřil, shrnul celý postup nejen vrchního státního zastupitelství, ale i předcházející kroky, a zmínil i příslušnost a činnost jednotlivých orgánů činných v trestním řízení. Současně uvedl konkrétní skutečnosti a poznatky, které vedly k vydání opatření o sdělení obvinění. Postup označil za správný a zcela v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu i se zákonem č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství a vyhláškou č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnosti o úkonech prováděných právními čekateli.

Na základě předložených podkladů a vyjádření účastníka shledal Ústavní soud, že ústavní stížnost směřuje výhradně proti skutečnosti, že stěžovateli bylo sděleno obvinění a že Vrchní státní zastupitelství v Praze neshledalo postup Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Krajského úřadu vyšetřování Policie ČR v Hradci Králové pochybným.

Jak plyne z ustanovení § 72 odst. 1 lit. a) zákona, je fyzická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že bylo pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci porušeno její základní právo nebo svoboda. V daném případě napadá stěžovatel postup resp. vyjádření účastníka v dopisu. Nejednalo se a ani se v žádném případě jednat nemohlo o pravomocné rozhodnutí, které by bylo způsobilé rušit základní práva či svobody. Z uvedeného podání je zřejmé, že ústavní stížnost nesměřuje pouze proti postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze, ale ve své podstatě i proti samotnému sdělení obvinění, učiněnému dne 11. srpna 1998.

Ústavní soud se zaměřil na posouzení otázky, zda lze akceptovat názor vyjádřený ve stížnosti, tj., že sdělení obvinění samo o sobě je způsobilé k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem. Tento názor Ústavní soud nesdílí. Pouze za situace, kdy by bylo vznesené obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možné odčinit jinak (vzetí do vazby, zadržení, zadržení a otevření zásilek apod.), by ústavní stížnost, po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele, mohla přicházet v úvahu. Ve věci je však především nutno poukázat na právní větu vyslovenou v nálezu III. ÚS 62/95, publikovaném pod č. 78 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Zde Ústavní soud jasně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem upravujících to které řízení. Pravomoc Ústavního soudu směřuje tedy především proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Přitom pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že představuje trvalé ohrožení existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu čelit tedy jinak, nežli ústavní stížností. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném trestním řízení třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustné. Z uvedeného plyne, že důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz např. usnesení III. ÚS 539/98, ze dne 3.5.1999).

Za tohoto stavu věci proto nezbylo Ústavnímusoudu než návrh odmítnout jako nepřípustný dle ustanovení § 43 odst. 1 lit. e) zákona ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona, neboť navrhovateli přísluší po celou dobu trestního řízení celá řada opravných prostředků, proti jednotlivým rozhodnutím, s nimiž trestní řád počítá. V daném případě by bylo možno aplikovat jako důvod odmítnutí též opožděné podání, dle ustanovení § 43 odst. 1 lit. b), zákona neboť směřuje-li návrh proti sdělení obvinění, uplynula lhůta přesahující 10 měsíců, a stejně tak i z důvodu stanoveného v ustanovení § 43 odst. 1 lid. d) zákona, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat uvedené jednání. Obdobně Ústavní soud rozhodl i v jiných věcech, kde byl napadán samotný fakt sdělení obvinění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 6. září 1999

JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru