Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 316/2000Nález ÚS ze dne 29.11.2000K povaze výzvy k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip le... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
daň/nedoplatek
rozhodnutí procesní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 178/20 SbNU 253
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.316.2000
Datum vyhlášení04.12.2000
Datum podání23.05.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 57 odst.5

99/1963 Sb., § 248 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 316/2000 ze dne 29. 11. 2000

N 178/20 SbNU 253

K povaze výzvy k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez

nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti Ing. I. H.,

proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2000, čj. 29

Ca 352/99-23, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 30.

6. 1999, čj. 1881/99/FŘ 150, a rozhodnutí Finančního úřadu v B. ze

dne 24. 2. 1999, čj. 3876/99/342970/3423, za účasti Krajského

soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství

v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2000, čj. 29 Ca

352/99-23, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností,

s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 4, čl. 11

odst. 5, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 2,

odst. 3 a odst. 4 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného

usnesení krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě,

jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn.

29 Ca 352/99-23, a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní

soud zjistil, že Finanční úřad v B. vydal dne 24. 2. 1999 výzvu

k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem podle § 57 odst. 5

zákona č. 337/1992 Sb., kterou vyzval stěžovatele (jako ručitele)

k úhradě daňového nedoplatku za daňového dlužníka - společnost UP

B., a.s v likvidaci, v celkové výši 868.615,- Kč. Uhrazení této

částky na něm bylo požadováno dle ust. § 8 odst. 1 písm. a) zákona

č.357/1992 Sb., z titulu jeho zákonného ručení za daň z převodu

nemovitosti daňového subjektu, vůči němuž existoval v den vydání

předmětné výzvy daňový nedoplatek.

Odvolání, ve kterém stěžovatel jednak namítal, že povinnost

k úhradě daně přešla v souvislosti s prodejem podniknu UP B.,

a.s., v likvidaci, na jeho nového vlastníka a správce daně se měl

nejdříve domáhat splnění závazku po tomto daňovém dlužníkovi

a teprve poté jej jako ručitele vyzvat k zaplacení daňového

nedoplatku a jednak namítal, že výzva neobsahuje přesné označení,

kterých nemovitostí se daňový nedoplatek týká, jakož i údaj o tom,

kdy povinnému daňovému subjektu (prodejci) vznikla povinnost

zaplatit daň z nemovitostí, bylo výše uvedeným rozhodnutím

finančního ředitelství zamítnuto s odůvodněním, že stěžovatel

v odvolání neuplatnil žádný možný z odvolacích důvodů, daných

v ustanovení § 57 zákona č. 337/1992 Sb.

Rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel žalobou

na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, ve které opět namítal,

že společnost UP B., a.s., v likvidaci, vůbec neměla daňovou

povinnost, tuto měl zcela jiný subjekt, který však k jejímu

splnění nebyl vyzván, a proto dosud nemohla nastat ani jeho

povinnost jako ručitele k úhradě dluhu.

Krajský soud napadeným usnesením řízení zastavil.

V odůvodnění uvedl, že řízení o žalobě nemohlo proběhnout, neboť

žalobou je napadeno rozhodnutí, které se opírá o ustanovení § 57

odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., které upravuje sekundární

povinnost k úhradě daňové povinnosti jiné osoby než daňového

subjektu. Jedná se o ustanovení procesní nikoli hmotněprávní,

protože samo o sobě nezakládá právní vztah správce daně

a ručitele. Formuluje pouze vztah ručení v daňovém řízení jako

subjektivní povinnost ručitele k zaplacení daňového nedoplatku

daňového dlužníka. Vydáním výzvy k zaplacení daňového nedoplatku

v náhradní lhůtě vzniká ručiteli povinnost uhradit daňový dluh

daňového subjektu v případě, že daňový dlužník, který je primárním

nositelem daňové povinnosti, svůj závazek vůči správci daně včas

nesplní. Podle § 248 odst. 2 o.s.ř. jsou z přezkumné činnosti

soudů vyloučena mimo jiné rozhodnutí správních orgánů předběžné,

procesní nebo pořádkové povahy. Procesní rozhodnutí jsou taková,

která se nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z práva

hmotného, ale zasahují do práv daných pro vlastní vedení řízení.

V tomto smyslu je procesním rozhodnutím i rozhodnutí napadené

žalobou, jímž se žalovaný správní orgán nedotkl práv účastníka,

která vyplývají z hmotného práva, ale zasáhl do práv daných pro

vedení řízení, vedených správcem daně podle části šesté zákona č.

337/1992 Sb. Z tohoto důvodu je proto z přezkumné činnosti soudů

vyloučeno.

S uvedenými závěry soudu stěžovatel nesouhlasí. V ústavní

stížnosti uvádí, že dne 10. 10. 1996 uzavřel kupní smlouvu

s obchodní společností UP B., a.s., v likvidaci, a nabyl tak

označené nemovitosti v hodnotě 10.447.308,- Kč. Na základě této

smlouvy se stal ručitelem ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1

písm.a) zákona č. 357/1992 Sb. Dne 21. 3. 1997 byla uzavřena

smlouva o prodeji podniku mezi UP B., a.s., v likvidaci, jako

prodávajícím, a Ing. arch. Z. K., jako kupujícím, všechna práva

a povinnosti společnosti UP B., a.s., v likvidaci, přešla na

kupujícího, který se stal také poplatníkem daně z převodu

nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 10. 10. 1996. Ing.

arch. Z. K. však platební výměr o vyměření daně doručen nebyl

a namísto toho byl doručen jinému subjektu společnosti UP B.,

a.s., v likvidaci, ( přípisem ze dne 29. 5. 1997), kterému byla

posléze doručena i výzva k zaplacení daňového nedoplatku

v náhradní lhůtě dle § 73 zákona č. 337/1992 Sb. Ke dni 29. 5.

1997 však společnost UP B., a.s., v likvidaci, poplatníkem daně

z převodu nemovitosti podle kupní smlouvy ze dne 10. 10. 1996

nebyla, a stěžovatel proto nemůže být ručitelem ve vztahu k této

společnosti. Na základě smlouvy o prodeji podniku se poplatníkem

daně z převodu nemovitosti stal Ing. arch. Z. K. a stěžovatel je

jeho ručitelem pro případ, že by nesplnil svoji daňovou povinnost.

Vzhledem k tomu, že poplatník povinný k zaplacení daně dosud nebyl

vyzván, nevznikla mu povinnost daň zaplatit a správce daně se

nemůže domáhat zaplacení daně po stěžovateli jako ručiteli.

Stěžovatel namítá, že mu postupem finančních orgánů byla uložena

daňová povinnost, kterou mu zákon neukládá. Z jeho odvolání proti

výzvě finančního úřadu k zaplacení daňového nedoplatku vyplývá, že

není ručitelem společnosti UP B., a.s., v likvidaci, a že tedy

uvedl zákonný důvod pro odvolání. Dále uvádí, že napadená

rozhodnutí finančních orgánů se dotýkají přímo jeho práv

a povinností, a nemohou být proto vyloučena z přezkumné činnosti

soudu, přičemž námitku, která mu dává oprávnění požadovat

přezkoumání správních rozhodnutí, tj. námitku, že není ručitelem,

stěžovatel uplatnil ve opravných prostředcích, včetně správní

žaloby.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

uvedl, že se při svém rozhodování neodchýlil od zákonem

stanoveného postupu a odkázal na odůvodnění napadeného usnesení,

přičemž zdůraznil, že pokud se někdo domáhá ochrany svého

subjektivního práva, musí respektovat zákonem stanovený způsob

jeho ochrany, tj. v tomto případě zákonnou úpravu části páté hlavy

druhé o.s.ř., v jejíchž intencích soud rozhodoval.

Finanční ředitelství v Brně, jako vedlejší účastník, ve

vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo obdobné argumenty, které

uplatnilo v řízení před krajským soudem, a podrobně se vyjádřilo

k meritu věci. Uvedlo, že námitkami stěžovatele, že není

ručitelem, se zevrubně zabývalo a na svých závěrech trvá. Rovněž

uvedlo, že si je vědomo právního názoru Ústavního soudu ohledně

přezkoumatelnosti rozhodnutí dle § 57 zákona č. 337/1992 Sb. ve

správním soudnictví.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska

kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu

ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému

všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům

a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci

zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují

v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních

práv a svobod. S ohledem na zjištěné skutečnosti (aniž by však

předjímal věcně výsledek řízení před správním soudem) dospěl

k závěru, že právě k takovému porušení principů obsažených

v Listině základních práv a svobod, opravňující zásah Ústavní

soudu došlo, neboť postupem krajského soudu bylo stěžovateli

odepřeno právo na soudní ochranu.

Ústavní soud předesílá, že stejnou právní problematikou

řešící tutéž právní otázku, tj. otázkou procesní či hmotné povahy

rozhodnutí dle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., se

již Ústavní soud zabýval v ústavních stížnostech, vedených např.

pod sp. zn. II. ÚS 373/98, III. ÚS 594/99, I. ÚS 593/99, IV. ÚS

593/99, apod. Od závěrů zde konstatovaných se Ústavní soud nemá

důvod odchylovat ani v tomto případě, zcela totožném z hlediska

závěrů učiněných senátem 29 Ca Krajského soudu v Brně, a obdobném

z hlediska argumentace ústavních stížností.

Podle ustanovení § 244 a dalších o.s.ř. přezkoumávají soudy

ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy.

Podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může

ručitel odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti.

V odvolání může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem, nebo

že ručení bylo uplatněno ve větším, než zákonem stanoveném,

rozsahu nebo že již bylo zaplaceno.

Navrhovatel ve svém odvolání k finančnímu ředitelství zákonný

důvod pro odvolání uplatnil, neboť z obsahu jeho odvolání je zcela

zřejmé, že namítal, že není ručitelem, byť se v daném případě

jednalo pouze o námitku, že není ručitelem ve vztahu k daňové

povinnosti příslušející společnosti UP B., a.s., v likvidaci

( kterou také správce daně za dlužníka považuje), a o akceptaci

jeho postavení jako ručitele ve vztahu k daňové povinnosti

nabyvatele podniku UP B., a.s., v likvidaci, tj. Ing. arch. Z. K.

Z obsahu odvolání uplatněného stěžovatelem plyne, že své postavení

ručitele zpochybnil. Ze skutečnosti, že neodmítl svůj ručitelský

závazek v plném rozsahu, tj. i ve vztahu k Ing. arch. Z. K.

(kterého finanční orgány navíc ani za povinný daňový subjekt

nepovažují), kde však namítal, že tomuto daňovému subjektu (dle

jeho názoru subjektu povinnému k zaplacení daně) ještě nebyl

daňový poplatek vyměřen, a ze skutečnosti, že stěžovatel složil

požadovaný daňový nedoplatek do notářské úschovy, nelze usuzovat,

že stěžovatel neuplatnil zákonný důvod pro odvolání proti výzvě

dle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.

Jak Ústavní soud konstatoval již v rozhodnutí, sp. zn. III.

ÚS 373/98, v případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde

vždy o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se

týkají postavení ručitele z hlediska namítaného ručení (případně

tvrzení, že ručitelem není). Rozhodnutí o povolení přezkumu musí

pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový

stav v podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že

ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí. Pokud by

instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního

předpisu, tedy podstatné vadě řízení nebo k tomu, že skutkové

okolnosti alespoň nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen za

ručitele, jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu pojmu

"procesní rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní

ochrany, která je mu Listinou základních práv a svobod v čl. 36

odst. 1 a odst. 2 zaručena.

V daném případě spočívalo porušení základních práv a svobod

v neposkytnutí soudní ochrany stěžovateli, neboť krajský soud se

přidržel výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl

k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Věcí obecného

soudu tak nyní bude, aby zvážil, zda rozhodnutí instančně vyššího

správce daně skutečně odpovídá zákonu, a zda zde nejsou okolnosti,

které vedly k nesprávnému označení ručitele.

Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud, aniž by

jakkoliv předjímal rozhodnutí ve věci samé, napadené rozhodnutí

Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2000, čj. 29 Ca 352/99-23,

zrušil [§ 82 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů]. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud zrušil

napadené rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 Listiny, nezabýval se již

též tvrzeným rozporem tohoto rozhodnutí s dalšími články Listiny

základních práv a svobod a Ústavy ČR.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. listopadu 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru