Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3157/17 #1Usnesení ÚS ze dne 26.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Narovnání
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.3157.17.1
Datum podání09.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 585

99/1963 Sb., § 118a, § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3157/17 ze dne 26. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Petra Němečka, zastoupeného Mgr. Helenou Peychlovou, advokátkou, se sídlem Na Příkopě 1047/17, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2016 č. j. 12 Co 442/2015-261, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. dubna 2015 č. j. 16 C 249/2011-133, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a za účasti A) Vladislava Tregnera a B) Josefa Husáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 9. října 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Ing. Petr Němeček (dále také jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv. Stěžovatel konkrétně namítá porušení práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s článkem 2 odst. 2 Listiny a porušení principu rovnosti účastníků řízení, jenž plyne z článku 37 odst. 3 Listiny.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:

1) Před Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen "soud prvního stupně") probíhal pod sp. zn. 16 C 249/2011 soukromoprávní spor, v němž se Josef Husák (žalobce) domáhal vůči Vladislavu Tregnerovi [prvnímu žalovanému] zaplacení částky 986 000 Kč s příslušenstvím a vůči stěžovateli (druhému žalovanému) zaplacení částky 1 914 000 Kč s příslušenstvím. Titulem, o nějž se opíraly oba žalobní nároky, byla dohoda o narovnání ze dne 14. října 2010, uzavřená mezi žalobcem, žalovanými a Ing. Václavem Menclem (dále jen "dohoda" nebo "dohoda o narovnání").

2) Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že dohoda představovala platný právní úkon, jímž byly nově upraveny vzájemné vztahy mezi jejími jednotlivými účastníky. Z tohoto důvodu soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. dubna 2015 č. j. 16 C 249/2011-133 uložil každému ze žalovaných zaplatit žalobci žalovanou částku, včetně příslušenství a rozhodl o nákladech řízení.

3) K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 24. května 2016 č. j. 12 Co 442/2015-261 rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil.

4) Odvolací soud se v rámci odůvodnění svého rozsudku plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dohodou byly nahrazeny veškeré dosavadní sporné závazky mezi jejími účastníky. Žalovaní však své nové povinnosti vůči žalobci nesplnili, proto žalobce svá práva důvodně uplatnil u soudu. Jednotlivé námitky žalovaných odvolací soud neshledal jako důvodné, resp. způsobilé přivodit změnu či zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně.

5) Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, která Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 26. července 2017 sp. zn. 33 Cdo 4733/2016-368 odmítl s tím, že žalovaní nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost jejich dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z tohoto důvodu dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustná.

III.

Ústavní stížnost směřuje proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které stěžovatel považuje za nedostatečné. Odvolací soud se podle stěžovatele nezabýval dostatečně celou řadou jeho námitek, především jeho tvrzením, že dohoda je neurčitá, nesrozumitelná a neplatná z důvodu právního omylu stěžovatele a Vladimíra Tregnera, případně pro rozpor s dobrými mravy a pravidly poctivého obchodního styku. Stěžovatel v tomto směru namítá rovněž absenci vymezení předmětu dohody, neexistenci sporných závazků, jakož i to, že soud prvního stupně přihlížel k výsledkům řízení vedeného před Okresním soudem v Trutnově pod sp. zn. 6 C 47/2011 a u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 26 Co 253/2012, ačkoliv výsledek těchto řízení nemohl být pro žalované závazný (pozn. účastníky těchto řízení byli žalobce a Ing. Václav Mencl, jako žalovaný). Dle stěžovatele dále obecné soudy bez jakéhokoliv odůvodnění neprovedly veškeré jím navržené důkazy, čímž porušily princip rovnosti účastníků řízení.

Stěžovatel dále namítá, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně se mu nedostalo poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., ačkoliv spor před tímto soudem pro něj skončil neúspěšně. Odvolací soud se k této námitce, již stěžovatel uplatnil v rámci odvolání, nijak nevyjádřil. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedeným pochybením bylo citelně zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.

Z těchto důvodů stěžovatel považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za nepředvídatelný a nepřezkoumatelný, postrádající řádné, srozumitelné a přesvědčivé odůvodnění. V konečném důsledku je proto dle stěžovatele rozsudek odvolacího soudu projevem libovůle, čímž opět dochází k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel současně požádal Ústavní soud o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť mu hrozí závažná újma na jeho právech představovaná výší žalované částky, již je povinen žalobci zaplatit.

IV.

Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).

Ústavní soud v tomto směru opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a není jeho úlohou tuto činnost obecných soudů nahrazovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. února 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93).

Ačkoliv stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká především nedostatečnost jejich odůvodnění, případně procesní vady, je podstatou jeho ústavní stížnosti pokračující nesouhlas s právním hodnocením samotné dohody, kterou dne 14. října 2010 uzavřel (společně s dalšími osobami) se žalobcem.

Ústavní soud přezkoumal odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, včetně rozhodnutí dovolacího soudu, a konstatuje, že k právnímu posouzení dohody o narovnání nemá co dodat. Pouhý nesouhlas stěžovatele s tímto právním hodnocením nečiní jeho ústavní stížnost - bez dalšího - důvodnou.

K jednotlivým námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující. Posouzením platnosti dohody o narovnání se zabývaly postupně všechny obecné soudy, přičemž ani jeden z nich (po provedení výkladu této dohody) nepřisvědčil tvrzení stěžovatele o tom, že dohoda je neplatná z důvodu neurčitosti, nesrozumitelnosti či pro omyl některého z jejích účastníků. Stejně tak obecné soudy nepřijaly ani závěr stěžovatele, podle něhož je dohoda o narovnání neplatná z důvodu existence dřívější dohody o narovnání, uzavřené mezi týmiž účastníky dne 30. dubna 2010. Dřívější dohoda o narovnání totiž pozbyla účinnosti téhož dne, kdy byla uzavřena dohoda stávající a její platnosti tak nijak nemohla bránit. Nelze současně přehlédnout, že účinnost původní dohody o narovnání byla vázána na zaplacení sjednaných částek či převod nemovitostí ve prospěch žalobce do 30. září 2010, popřípadě nedojde-li k tomuto datu k jiné dohodě. Tato lhůta byla následně formou dodatku prodloužena do 14. října 2010, tedy do dne, kdy došlo k uzavření stávající dohody.

Co se tvrzeného omylu některého z účastníků dohody týče, lze v tomto směru odkázat na ustanovení § 586 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. také stranu 4 usnesení dovolacího soudu). Tvrzení, že dohoda o narovnání byla uzavřena s úmyslem lstí vylákat po stěžovateli a Vladimíru Tregnerovi žalované částky, se prvně objevuje až v ústavní stížnosti stěžovatele, přičemž stěžovatel k tomuto ničeho bližšího neuvádí. Stejně tak tvrzení stěžovatele o rozporu dohody s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku je toliko povšechné a nijak blíže nespecifikuje, v čem takový údajný rozpor spočíval (srov. opět stranu 4 usnesení dovolacího soudu). Konečně co se předmětu dohody o narovnání týče, připomenul dovolací soud, že ten je v rámci dohody vymezen částkou "6 830 000 Kč jako dluhu z půjčky, případně z bezdůvodného obohacení". Z tohoto důvodu neobstojí ani další námitka stěžovatele spočívající v údajném nesprávném posouzení původních závazků jednotlivých účastníků dohody o narovnání, neboť právě spornost (v tomto případě kauzy, tj. důvodu) původních závazků je samotným předpokladem narovnání.

Ohledně námitky stěžovatele, že obecné soudy neprovedly veškeré jím navržené důkazy, je třeba připomenout, že jedním z důvodů, pro které může obecný soud zamítnout důkazní návrh některého z účastníků řízení, je nadbytečnost takového důkazu. O nadbytečný důkaz jde tehdy, jestliže závěr, který se má z navrhovaného důkazu podávat, byl již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností vyvrácen či potvrzen (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. března 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/09). K takovému závěru dospěly obecné soudy ve vztahu k důkaznímu návrhu spočívajícímu ve svědecké výpovědi Ing. Václava Mencla, neboť pozadí vzájemných závazkových vztahů mezi jednotlivými účastníky dohody o narovnání měl soud prvního stupně za dostatečně objasněné. V tomto směru lze však soudu prvního stupně vytknout, že svůj závěr o nadbytečnosti navrhovaného důkazu, jakkoliv se tato skutečnost podává z provedeného dokazování, měl blíže objasnit. Ústavní soud však právě s ohledem na rozsah provedeného dokazování považuje hodnocení soudu prvního stupně v tomto ohledu za opodstatněné.

Za důvodnou nelze považovat ani námitku stěžovatele, že soud prvního stupně v rámci dokazování přihlédl k výsledku řízení před Okresním soudem v Trutnově a před Krajským soudem v Hradci Králové. Je třeba připomenout, jak již uvedl v dané věci i dovolací soud, že hodnocení důkazů je doménou obecných soudů. Samotná skutečnost, že soudy při svém rozhodování vzaly v potaz výsledek řízení, jehož účastníky byli Ing. Václav Mencl a Josef Husák, je toliko projevem zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 a § 211 o. s. ř.) nikoliv vadou, již by bylo třeba obecným soudům vytknout. Jak současně připomenul dovolací soud, na otázce případné procesní závaznosti těchto rozhodnutí v projednávané věci napadený rozsudek odvolacího soudu nebyl založen.

Na tomto místě je třeba zopakovat, že právo účastníka řízení na řádné odůvodnění rozhodnutí neznamená povinnost obecného soudu vypořádat každou námitku účastníka řízení do sebemenšího detailu. Obecný soud je povinen vypořádat věcné námitky, a to v takovém rozsahu, který odpovídá jejich povaze a závažnosti vzhledem k posuzované věci; nelze však vyžadovat podrobnou odpověď na každý vznesený argument.

Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí konstatuje, že obecné soudy se nezpronevěřily ústavním požadavkům na odůvodnění svých rozhodnutí. Z napadených rozhodnutí se jasně, srozumitelně a logicky podávají důvody, pro které byl stěžovatel v řízení neúspěšný. Stejně tak rozhodnutí obecných soudů nelze označit za projev libovůle či nahodilosti, neboť rozhodnutí jsou podrobně odůvodněna a uvádějí důvody, na nichž obecné soudy vybudovaly své právní hodnocení dané věci, čímž nijak nevybočují z mezí ústavnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítl, že ze strany soudu prvního stupně nebyl v rozporu s ustanovením § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučen o tom, že jím předkládané důkazy nevedou k závěru o neplatnosti dohody. Ačkoliv nedostatek poučení dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. obecně představuje vadu řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], je třeba v tomto ohledu poukázat na konkrétní okolnosti projednávané věci. Stěžovatel se proti tvrzení žalobce o existenci jeho nároku na základě dohody bránil tvrzením o neplatnosti dohody z důvodu pro její neurčitost, nesrozumitelnost a pro případný omyl některého z jejích účastníků. Soud prvního stupně (jakož i následující instance) však po seznámení se s textem samotné dohody neměl pochyb o tom, že dohoda je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. určitým a srozumitelným právním úkonem. Stejně tak případný omyl některého z účastníků dohody nebyl z hlediska posouzení její platnosti jakkoliv relevantní (srov. § 586 odst. 1 obč. zák.).

Za takové situace Ústavní soud v postupu soudu prvního stupně, který na základě tvrzení a účastníky řízení (mj. i stěžovatelem) předložených důkazů dospěl k závěru o platnosti dohody o narovnání, neshledal žádného, natož ústavněprávně relevantního, pochybení.

Závěrem Ústavní soud připomíná, že při svém rozhodování se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci.

Ústavní soud zasahuje teprve tehdy, jestliže případné porušení běžných zákonů dosáhne takové intenzity, že je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. V daném případě však porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jenž by ospravedlňovalo jeho kasační zásah, Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů nezjistil.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný. Odmítnut byl i akcesorický návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru