Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3153/15 #1Nález ÚS ze dne 27.09.2016Přípustnost odvolání v bagatelních věcech aneb dělení peněžitého plnění za strany odvolacího soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkOdvolání
interpretace
In dubio pro reo
žaloba/na plnění
občanské soudní řízení
Pojištění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 182/82 SbNU 769
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.3153.15.1
Datum vyhlášení13.10.2016
Datum podání26.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 202 odst.2, § 80 písm.b


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Je zcela věcí žalobce, jakým způsobem v duchu dispoziční zásady ovládající sporné řízení zkumuluje své nároky do jedné žaloby, tj. jakého peněžitého plnění se v jednom řízení domáhá, a pokud sečte více nároků do jedné žaloby, pak to zásadně nemůže mít vliv na přípustnost odvolání. Není v pravomoci odvolacího soudu toto peněžité plnění následně členit na „dílčí plnění“, která – každé samostatně – nedosahují hranice bagatelní částky pro odvolací řízení (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu). Takový postup je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť účastníkovi řízení fakticky odpírá právo na přístup k odvolací instanci.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Jana Ernesta zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 27. září 2016 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2015 č. j. 28 Co 179/2015-68, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Rozsudkem obvodního soudu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci 10 600 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Městský soud odvolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle § 202 odst. 2 o. s. ř. s odůvodněním, že soud prvního stupně rozhodl podle něj sice celkem o částce 10 600 Kč, ta ovšem sestává ze dvou samostatných nároků uplatněných žalobcem v jedné žalobě, a jde tedy o dva nároky na zaplacení bagatelních částek (2 x 5 300 Kč). Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že rozdělení žaloby na dvě samostatné bagatelní věci odvolacím soudem není správné, neboť žalobní tvrzení bylo shodné; jednalo se sice o dvě dlužné částky na pojistném, avšak byl to jeden nárok plynoucí z jednoho závazkového vztahu, což se lišilo pouze časovým obdobím pojištění a datem urgence.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí městského soudu vychází z předpokladu, že je primárně věcí soudu, jak posoudí žalobní návrh z hlediska výše žalované částky, respektive co do tzv. bagatelní hranice rozhodné pro přípustnost odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud je naopak přesvědčen, že je primárně věcí žalobce, jakým způsobem v duchu dispoziční zásady ovládající sporné řízení zkumuluje své nároky do jedné žaloby, tj. jakého peněžitého plnění se v jednom řízení domáhá, a pokud sečte více nároků do jedné žaloby, pak to zásadně nemůže mít vliv na přípustnost odvolání, i kdyby jednotlivé dílčí nároky hranici bagatelního sporu nepřesahovaly.

Rozhodne-li se žalobce ze sobě jasných a srozumitelných důvodů podat žalobu, kterou se domáhá zaplacení opakovaného plnění založeného na jednom skutkovém základě, není možné, aby soud, pro zjednodušení či zpřehlednění takto projevenou vůli měnil, bez ohledu na to, který z účastníků je takovou změnou dotčen, resp. zda je taková změna fakticky ve prospěch žalobce, jako tomu bylo v projednávané věci. V této souvislosti se Ústavní soud ztotožnil s argumentací obsaženou v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. Ncp 962/2011, které se otázkou kumulací žalobních nároků zabývalo.

Ústavní soud dospěl k závěru, že výklad provedený odvolacím soudem je proti smyslu zákona a v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Opakovaně zdůraznil, že je zcela věcí žalobce, čeho se domáhá, a je-li rozhodnuto o žalobě a výsledné peněžité plnění převyšuje limitní hranici danou v ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., není v pravomoci (odvolacího) soudu tuto částku následně dělit na „dílčí plnění“, která – každé samostatně – limit 10 000 Kč nepřesáhnou. Ústavní soud uzavřel, že postup zvolený odvolacím soudem nepřípustně omezil stěžovatele v jeho právu na spravedlivý proces, resp. na projednání jeho věci nestranným a nezávislým soudem, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť mu fakticky odepřel právo na přístup k odvolací instanci.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jaromír Jirsa. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 3153/15 ze dne 27. 9. 2016

N 182/82 SbNU 769

Přípustnost odvolání v bagatelních věcech aneb dělení peněžitého plnění za strany odvolacího soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka - ze dne 27. září 2016 sp. zn. IV. ÚS 3153/15 ve věci ústavní stížnosti Jana Ernesta, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 740/34, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015 č. j. 28 Co 179/2015-68 o odmítnutí stěžovatelova odvolání směřujícího proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 10 600 Kč s příslušenství a 11 932 Kč coby náhradu nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České kanceláře pojistitelů jako vedlejšího účastníka řízení.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2015 č. j. 28 Co 179/2015-68 se zrušuje, neboť jím bylo porušeno stěžovatelovo právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 11. 2014 č. j. 5 C 183/2014-44 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníkovi) 10 600 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení 11 932 Kč. Odvolání stěžovatele však Městský soud v Praze napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné a uložil mu povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení 2 226,40 Kč.

2. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že poté, co nalézací soud žalobě vyhověl v plném rozsahu, podal proti rozsudku odvolání. Městský soud v Praze nejprve určil den, na který nařídil odvolací jednání, poté však jednání odročil na neurčito, s tím, že ve věci bude rozhodnuto bez jednání. Následně vydal odvolací soud usnesení, jímž odvolání jako nepřípustné odmítl, neboť soud prvního stupně rozhodl podle něj sice celkem o částce 10 600 Kč, ta se ovšem sestává ze dvou samostatných nároků uplatněných žalobcem v jedné žalobě, a jde tedy o dva nároky na zaplacení bagatelních částek (2 x 5 300 Kč). Stěžovatel má za to, že rozdělení žaloby na dvě samostatné bagatelní věci odvolacím soudem není správné a z povahy věci neplyne. Žalobní tvrzení bylo shodné, lišilo se pouze časovým obdobím pojištění a datem urgence, což je patrné i z návrhu platebního rozkazu, k oběma nárokům bylo vedeno stejné dokazování; v případě žalované částky jde o jeden nárok plynoucí z jednoho závazkového vztahu. Stěžovatel v replice odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2163/11 ze dne 30. 5. 2013 (N 97/69 SbNU 641), který považuje za přiléhavý i na jeho věc; reakci odvolacího soudu považuje za nepředvídanou, nepřijatelnou a matoucí.

3. K ústavní stížnosti se vyjádřila za Městský soud v Praze předsedkyně senátu 28 Co, která uvedla, že jednou žalobou byly uplatněny dva samostatné nároky na dlužné pojistné za jiná období, v jednom případě byly přiznány zákonné úroky od 17. 9. 2011 a ve druhém od 20. 8. 2012. Každý nárok mohl být uplatněn samostatnou žalobou, přičemž by ke každému bylo třeba provádět samostatné dokazování k odlišným skutkovým okolnostem; jde tedy o dva nároky nepřesahující částku 10 000 Kč, byť součet uplatněných peněžitých nároků činil 10 600 Kč.

4. Ústavnísoud vyžádal rovněž spis Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 5 C 183/2014. Z něj se podává, že proti stěžovateli byla podána žaloba o zaplacení dlužného pojistného ("povinného ručení") za období od 19. 12. 2010 do 18. 3. 2011 a dále za období od 19. 3. 2011 do 16. 6. 2011. Výzva k úhradě byla zaslána za každé období zvlášť - dne 16. 8. 2011 a 19. 7. 2012. Proti platebnímu rozkazu ze dne 23. dubna 2014 č. j. 5 C 183/2014-10 podal stěžovatel odpor. Následně Obvodní soud pro Prahu 7 jednal a vynesl ve věci rozsudek, jímž žalobě vyhověl a v němž stěžovatele poučil o možnosti podat odvolání. Stěžovatel podal včasné odvolání, po předložení věci odvolacímu soudu nařídil Městský soud v Praze jednání, ale po doručení předvolání zástupcům bylo jednání odročeno na neurčito - z důvodu rozhodnutí bez jednání. Městský soud v Praze následně napadeným usnesením odmítl odvolání jako nepřípustné podle § 202 odst. 2 o. s. ř., neboť požadovaná peněžitá plnění podle něj nepřesáhla hranici 10 000 Kč a šlo z hlediska procesního předpisu o bagatelní věc.

5. Ústavnísoud je povolán reagovat na taková pochybení soudů při aplikaci procesních předpisů, která u stěžovatele vyvolávají negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva; v tomto případě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Rozhodnutí Městského soudu v Praze vychází z předpokladu, že je primárně věcí soudu, jak posoudí žalobní návrh z hlediska výše žalované částky, respektive co do tzv. bagatelní hranice rozhodné pro přípustnost odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud je naopak přesvědčen, že je primárně věcí žalobce, jakým způsobem v duchu dispoziční zásady ovládající sporné řízení zkumuluje své nároky do jedné žaloby - jakého "peněžitého plnění" se v jednom řízení domáhá, a pokud "sečte" více nároků do jedné žaloby, pak to zásadně nemůže mít vliv na přípustnost odvolání, i kdyby jednotlivé "dílčí nároky" hranici bagatelního sporu nepřesahovaly. Rozhodne-li se žalobce ze sobě jasných a srozumitelných důvodů podat žalobu, kterou se domáhá zaplacení opakovaného plnění založeného na jednom skutkovém základě, není možné, aby soud pro zjednodušení či zpřehlednění takto projevenou vůli měnil, bez ohledu na to, který z účastníků je takovou změnou dotčen, resp. zda je taková změna fakticky ve prospěch žalobce, jako tomu bylo v projednávané věci. K tomu srov. například usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. Ncp 962/2011: "Občanské soudní řízení spočívá na několika základních zásadách, promítajících se do jednotlivých ustanovení občanského soudního řádu. Nejvýznamnější ze zásad uplatňujících se ve sporném řízení je zásada dispoziční. Spočívá v možnosti procesních stran (především žalobce) disponovat řízením a tím procesní iniciativu svěřuje jim, a nikoli soudu. Žalobce tedy podáním žaloby rozhodne o tom, že je řízení zahájeno, v průběhu řízení disponuje předmětem řízení, který může měnit ... V souladu s touto zásadou je to žalobce, kdo ve sporném řízení jako jeho pán (dominus litis) prostřednictvím procesních úkonů určuje, co bude jeho předmětem. Toto právo uplatňuje již samotným podáním žaloby, v němž svými skutkovými tvrzeními a formulací žalobního petitu předmět řízení vymezí. Občanský soudní řád nestanoví, že by snad předmětem řízení musel být jediný nárok [§ 80 písm. b) o. s. ř.], a není sporu, že žalobce je oprávněn do jedné žaloby zahrnout i více nároků (v tom případě se jedná o tzv. objektivní kumulaci). Povinností soudu pak je rozhodnout o celém předmětu." Právě tento názor Vrchního soudu v Olomouci (obdobně též sp. zn. Ncp 945/2010) sdílí i Ústavní soud [viz též usnesení sp. zn. IV. ÚS 3288/13 ze dne 13. 11. 2013 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)] a považuje jej za určující i pro posouzení přípustnosti odvolání v projednávaném případě.

6. Obdobně jako v trestním řízení, lze i v tomto případě připomenout procesní zásadu in dubio pro reo, která zaručuje účastníku řízení, že v pochybnostech bude užit pro něj příznivější výklad aplikované právní normy. V daném případě byl příznivější výklad vedoucí k meritornímu projednání odvolání jediný možný, respektive, Ústavnísoud dospěl k závěru, že výklad provedený odvolacím soudem je proti smyslu zákona a v rozporu s právem na spravedlivý proces. Jak již bylo výše uvedeno, je zcela věcí žalobce, čeho se domáhá, a je-li rozhodnuto o žalobě a výsledné peněžité plnění převyšuje limitní hranici danou v ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., není v pravomoci (odvolacího) soudu tuto částku následně dělit na "dílčí plnění", která, každé samostatně, limit 10 000 Kč nepřesáhnou. Zákon v naposledy citovaném ustanovení hovoří o "peněžitém plnění", nikoliv o "dílčích nárocích". Postup zvolený odvolacím soudem nepřípustně omezuje žalovaného v právu na spravedlivý proces, na projednání jeho věci nestranným a nezávislým soudem, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť mu fakticky "odnímá odvolací instanci". Uvedený postup je o to absurdnější, mají-li obě požadovaná peněžitá plnění (2 x 5 300 Kč) společný skutkový základ - jde o žalobní nárok uplatněný na totožném závazkovém základu a toliko za dvě různá období, navíc na sebe bezprostředně navazující, přičemž rozdělení na dva samostatné nároky bylo možno dovozovat výhradně z toho, že žalobce sám a na základě svých vlastních pohnutek rozdělil nárok do dvou samostatných období, před podáním žaloby jej na stěžovateli za každé období vymáhal zvlášť, následně ovšem nárok zažaloval vcelku za obě období.

7. Na základě výše uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti zcela vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, neboť v odvolacím řízení bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Nelze předjímat výsledek odvolacího řízení; bude však na odvolacím soudu, aby věc meritorně projednal, a není možné se projednání tímto způsobem vyhnout.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru