Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3153/09 #1Usnesení ÚS ze dne 02.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkDokazování
dovolání/přípustnost
dovolání/otázka zásadního právního významu
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.3153.09.1
Datum podání07.12.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 237 odst.1 písm.c, § 241a odst.2 písm.a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3153/09 ze dne 2. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 2. prosince 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti Lias Vintířov, lehký stavební materiál k. s., se sídlem Vintířov 176, 357 44 Vintířov, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, AK se sídlem Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2009 č. j. 21 Cdo 2852/2008-224 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka shora označené usnesení Nejvyššího soudu, v němž spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces, jež jí je garantováno ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Za porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces považovala stěžovatelka fakt, že Nejvyšší soud posoudil její dovolání jako nepřípustné a neprojednal jej meritorně, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny podmínky. Tvrzenou protiústavnost napadeného rozhodnutí stěžovatelka odůvodnila tím, že se Nejvyšší soud nevypořádal s uplatněnými dovolacími důvody. Stěžovatelka v rámci dovolání mj. namítala, že soudní řízení před obecnými soudy bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však v rozporu s právem na spravedlivý proces (a judikaturou Ústavního soudu) při rozhodování o přípustnosti dovolání k těmto námitkám nepřihlédl. Odkázal přitom na svou judikaturu, podle níž k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto jen tehdy, pokud zahrnují podmínku existence zásadního právního významu.

Pokud jde o právo na zákonného soudce, poukazuje stěžovatelka na skutečnost, že se Nejvyšší soud odchýlil od své předchozí judikatury (přijaté v důsledku judikatury Ústavního soudu), aniž by předložil věc k rozhodnutí velkému senátu ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.

II.

Obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

III.

Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti).

Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním sice nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07, http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud se výkladem vztahu mezi § 237 odst. 1 písm. c) a § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. již v minulosti zabýval, a to v nálezech sp. zn. IV. ÚS 128/05 (Sb. n. u. sv. 37, str. 355) a sp. zn. I. ÚS 2030/07 (dostupný v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz), ve kterých vedl Nejvyšší soud ke korekci výkladu dotčených ustanovení občanského soudního řádu. Ústavní soud označil výklad Nejvyššího soudu, podle kterého důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm.a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., za nepřípustné zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu (srov. nálezy citované shora), avšak v projednávané věci Nejvyšší soud tuto možnost obecně nevyloučil; uvedl pouze, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto tehdy, pokud zahrnují podmínku existence zásadního právního významu. Proti tomuto závěru, připouštějícímu použitelnost dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., Ústavní soud ústavněprávní námitky nemá.

Stěžovatelka v dovolání sice deklarovala dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak z obsahu dovolání je patrno, že ve skutečnosti kritizovala rozsah dokazování a úvahy soudů hodnotící provedené důkazy. Jestliže ovšem soudy prvního a druhého stupně svá rozhodnutí založily na skutkovém stavu, který zjistily na základě provedených důkazů, jež vyhodnotily, a svá hodnocení řádně odůvodnily (což se v projednávané věci stalo), nebyl dovolací důvod podle citovaného zákonného ustanovení naplněn.

Přesto lze dovolacímu soudu vytknout, že dovolací námitku nepřezkoumatelnosti soudu prvního stupně odmítl s poukazem na to, že "kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a ods. 2 písm. a) o. s. ř. nemůže být - jak již výše uvedeno - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce", čímž se odchýlil nejen od citované judikatury Ústavního soudu, nýbrž i od vlastní proklamace obsažené v napadeném usnesení. V projednávané věci je však zřejmé, že dovolací námitka týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně neměla požadovaný judikatorní přesah, a již proto [a nikoliv z toho důvodu, že šlo o námitku podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] nebyla podkladem pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozsudku po právní stránce.

Ústavní soud tedy shrnuje, že z vyložených důvodů jeho kasační zásah nebyl na místě. Stěžovatelka nepředložila dovolacímu soudu relevantní argument, který by byl schopen založil přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; ačkoliv lze - jak již bylo uvedeno - Nejvyššímu soudu vytknout jistou nedůslednost při odůvodnění napadeného usnesení, samotné odmítnutí dovolání (stěžovaný výrok) z ústavněprávních hledisek obstojí.

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru