Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3152/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/zákaz mučení a ponižujícího zacházení nebo trestání
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /vydávací vazba
základní práv... více
Věcný rejstříkcizinec
extradice
Vazba
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3152.15.1
Datum podání26.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 7 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 3

Ostatní dotčené předpisy

104/2013 Sb., § 95, § 101, § 92


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3152/15 ze dne 15. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci návrhu H. E., státního příslušníka Turecka, t. č. v předběžné vazbě ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Brně, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 834/8, směřujícího proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2015, č. j. 1 Nt 202/2014-435, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. července 2015, č. j. 2 To 62/2015-504, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odstavci 2 a v čl. 43 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 3, v čl. 6 a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení a trestání.

Krajský soud v Brně citovaném usnesení uvedl, že vydání stěžovatele je přípustné a přeměnil podle § 101 odstavce 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), předběžnou vazbu na vazbu vydávací (výrok I.); podle ustanovení § 71a trestního řádu ve spojení s § 92 odstavcem 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci zamítl žádost o propuštění z předběžné vazby (výrok II.). Ke stížnosti stěžovatele rozhodl Vrchního soudu v Olomouci napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku podle § 101 odstavce 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především poukázal na své obavy, že s ohledem na stav vězeňství v Turecku tam bude po vydání podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení a bude mučen. Namítal, že jednání, pro které byl v domovské zemi odsouzen, nelze z pohledu vydávajícího státu jako trestný čin posoudit; proto je vydání nepřípustné. Soudy se podle stěžovatele rovněž nevypořádaly s námitkami hrozby pronásledování s ohledem na jeho národnost a náboženství; nedostatečně individualizovaly okolnosti jeho osoby a pohnutky jeho útěku ze země. S ohledem na uvedené okolnosti se domáhá zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů:

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená zásah do základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Při rozhodování o vazebních důvodech hodnotí obecné soudy situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují vazební důvody pro vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Jejich řízení je přitom přesně definováno zákonem, který stanoví meze, v jejichž rámci mají soudy rozhodovat, a které, jsou-li překročeny, zakládají důvod ke zrušení takového protiprávního rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je právě posouzení toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí orgán veřejné moci nepochybil způsobem zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání konkrétního rozhodnutí měl pravomoc, hodnověrné, přezkoumatelné a zákonné důvody.

Stěžovatel přicestoval do České republiky ilegálně a byl zadržen v souvislosti s pácháním trestné činnosti, jak uvedl Vrchní soud v Olomouci, obdobného charakteru, jako bylo jednání, pro které byl v domovské zemi odsouzen a pro něž je vyžadováno jeho vydání. Stěžovateli nebyla udělena mezinárodní ochrana, přičemž byly důkladně šetřeny okolnosti jeho žádosti. V tomto řízení byla prověřována jeho totožnost, originalita dokladů, jeho tvrzení o víře i příslušnosti k etnické skupině. Výsledkem bylo zjištění, že stěžovatel je tureckým muslimem a neexistuje tedy důvod pro udělení ochrany z důvodu pronásledování v jeho vlasti. Soudy rozhodující o vazbě z těchto individualizovaných zjištění vycházely a neshledaly opodstatněnost tvrzení o nebezpečí, které by stěžovateli mělo hrozit po vydání do Turecka.

Stěžovatel bagatelizuje jednak zákonné oprávnění soudů při rozhodování o vazbě, a rovněž míru, jakou se jeho věcí soudy zabývaly. S ohledem na jeho osobní situaci je takový přístup sice pochopitelný, nicméně nejedná se o tvrzení, která by prokazovala zkrácení stěžovatele v jeho zaručených právech. Pokud tedy stěžovatel napadl rozhodnutí o vazbě s tvrzením zásahu do jeho zaručených práv a svobod, konstatuje Ústavní soud, že naříkané právo nebýt mučen, podle čl. 7 odstavce 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, ani právo na spravedlivý proces podle čl. 6 a 13 Úmluvy, nebylo napadenými rozhodnutími porušeno. Právo na azyl zakotvené v čl. 43 Listiny pak ani nebylo předmětem řízení před soudy rozhodujícími o vazbě.

O ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl oprávněný orgán, který dospěl k závěru, že nenastaly důvody jeho žádosti vyhovět. Je pochopitelné, že stěžovatel nemusí s takovým rozhodnutím souhlasit, nicméně soudy v řízení postupovaly zcela v souladu se zákonem; v žádném případě nepřekročily meze stanovené ústavním pořádkem a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavce 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru