Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3140/14 #1Usnesení ÚS ze dne 05.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /předběžná vazba
Věcný rejstříkodůvodnění
cizinec
vazba/vzetí do vazby
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3140.14.1
Datum podání25.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71a, § 396, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3140/14 ze dne 5. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Huu Son Phunga, t. č. ve Věznici Litoměřice, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 To 97/2014-290 ze dne 6. 8. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze s odůvodněním, že soud svým postupem porušil ústavně zakotvené povinnosti pro výkon veřejné moci, především čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele, garantovaných v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny, jakož i jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud z připojeného listinného materiálu zjistil, že je vedeno řízení o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Vietnamské socialistické republiky (dále též "VSR") pro skutky kvalifikované jako trestný čin "Podvodného uchvácení majetků" podle § 139 trestního zákona VSR. V dané souvislosti byl stěžovatel usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud") č. j. 5 Nt 333/2013-10 ze dne 8. 7. 2013 vzat do předběžné vazby.

Dne 24. 6. 2014 podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce žádost o propuštění z vazby, o níž rozhodl krajský soud v usnesení č. j. 4 Nt 201/2013-274 ze dne 10. 7. 2014 tak, že podle § 71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění rozhodném, se stěžovatel propouští z předběžné vazby a současně, že se podle § 73 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu přijímá písemný slib stěžovatele a předběžná vazba se nahrazuje dohledem probačního úředníka. Toto rozhodnutí ke stížnosti státního zástupce zrušil Vrchní soud v Praze (dále též "stížnostní soud") napadeným usnesením č. j. 14 To 97/2014-290 ze dne 6. 8. 2014, pročež ve věci sám rozhodl tak, že žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby se dle § 71a trestního řádu zamítá, nepřijímá se písemný slib stěžovatele a předběžná vazba se nenahrazuje dohledem probačního úředníka dle § 73 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu.

Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud, jsa přesvědčen, že v jeho případě nebyly naplněny důvody pro trvání předběžné vazby, v důsledku čehož je zbaven osobní svobody v rozporu se zákonem i s ústavním pořádkem. Stěžovatel konkrétně podrobil kritice rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které bylo podle jeho názoru vystavěno na ve věci irelevantních skutečnostech, z nichž nepramení obava z jeho útěku, představující jediný důvod pro uvalení předběžné vazby. Stížnostní soud se spokojil toliko s obecnými formulacemi, zahrnujícími zevrubné shrnutí pobytové historie stěžovatele na území České republiky a jeho stíhání na území domovské vlasti, kdy se navíc dopustil omylu v tom, že stěžovatel nikdy netvrdil, že je stíhán za politický trestný čin, ale že jeho stíhání je politicky motivované, tedy v podstatě vykonstruované kvůli jeho protistátní činnosti, pročež mezi těmito dvěma důvody je nutno spatřovat významný rozdíl. Takto pojaté odůvodnění odporuje dle mínění stěžovatele závěrům vysloveným v judikatuře Ústavního soudu, jmenovitě v rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 2121/10, sp. zn. I. ÚS 305/06 a sp. zn. III. ÚS 103/99. Stěžovatel rovněž Vrchnímu soudu v Praze vytkl, že se nezabýval jeho osobními poměry, zejména rodinným zázemím vytvořeným na území České republiky, kde žije se svou družkou a jejími syny, občany České republiky, jež prakticky odmalička vychovával a považuje je tudíž za své vlastní. Tato skutečnost, ve spojení s jeho pokročilým věkem, dle stěžovatele nevypovídá o hrozbě jeho útěku. Stěžovatel současně nepopřel svoji nechuť vrátit se do Vietnamu, což mu prý nelze klást k tíži, resp. označovat za důvod pro uvalení vazby, a to s ohledem na existenci rizika, že trestní stíhání v domovském státě nebude probíhat dle zásad, které jsou vlastní demokratickým státům.

Protiústavnost rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stěžovatel dále spatřoval v tom, že nebyl respektován zákonný požadavek na přiměřenost vazby, tj. požadavek, aby omezení osobní svobody trvalo pouze nezbytně nutnou dobu. Délka trvání předběžné vazby vedla krajský soud dokonce k tomu, že jej propustil na svobodu. Rovněž Nejvyšší soud, který v jeho věci rozhodoval dne 12. 3. 2014, vyjádřil nespokojenost s délkou vedeného řízení, zahrnujíce v to i délku jeho vazebního omezení. Jak stěžovatel závěrem podotkl, od té doby uplynulo více než půl roku, přičemž on je nadále omezen na osobní svobodě a rozhodnutí ve věci je stále v nedohlednu.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

V nyní projednávané věci ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým byla v probíhajícím extradičním řízení zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby.

Podle § 396 odst. 1 trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, "jestliže zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde, může předseda senátu krajského soudu, v jehož obvodu má tato osoba pobyt nebo byla zadržena, na návrh státního zástupce provádějícího předběžné šetření a po podání návrhu na rozhodnutí podle § 397 odst. 1 i bez takového návrhu rozhodnout o jejím vzetí do předběžné vazby...".

Citované ustanovení se co do kritéria "zjištěných skutečností odůvodňujících obavy z útěku" uplatní též ve vztahu k rozhodování o propuštění z předběžné vazby podle § 396 odst. 2 trestního řádu, v rozhodném znění.

Ustanovení § 396 odst. 1 trestního řádu poskytuje pak soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz právě pojem "zjištěné skutečnosti odůvodňující obavu z útěku") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Pro aplikaci tohoto ustanovení, resp. jeho výklad, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria; ta je třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci.

Obecně dále platí, že posoudit okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 396 odst. 1 trestního řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté rozhodnutí o vazbě není podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145)].

Ústavní soud přezkoumal ve světle výše vymezeného ústavního rámce napadené rozhodnutí, ovšem vytýkané porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal. Z usnesení Vrchního soudu v Praze je patrné, že tento soud velmi pečlivě zhodnotil všechny relevantní skutečnosti, které jej vedly k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení § 396 odst. 1. Své stanovisko v této věci Vrchní soud v Praze dostatečným způsobem odůvodnil, čímž, navzdory stěžovatelově nesouhlasné argumentaci, dostál požadavkům uvedeným v ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu i mezím zásad a judikatury existujících pro daný vazební důvod.

Dlužno podotknout, že trvání důvodů předběžné vazby u stěžovatele shledaly oba ve věci rozhodující obecné soudy, tedy i Krajský soud v Ústí nad Labem. Vycházely přitom ze skutečnosti, že stěžovatel se na území České republiky dostal nelegálním způsobem a zdržuje se zde bez právního důvodu, kdy je navíc dosud platné, byť s ohledem na neskončené řízení o udělení mezinárodní ochrany neaplikovatelné, rozhodnutí o jeho správním vyhoštění na dobu deseti roků, uložené rozhodnutím Policie ČR, jež nabylo právní moci dne 27. 9. 2006. Obecné soudy při svém rozhodování zohlednily rovněž chování stěžovatele po dobu pobytu v České republice, které podle jejich názoru prokazuje jeho značnou nevěrohodnost. Stěžovatel totiž opakovaně uváděl vůči českým orgánům rozporné údaje týkající se nejen jeho vzdělání, zaměstnání a osobních poměrů, ale i jeho politických aktivit, zejména publikačních, a též ohledně toho, zda má důvod se návratu do Vietnamu obávat a proč vlast opustil. Stěžovatel například podle stížnostního soudu nijak nevysvětlil, proč o obavách z postihu za svou kritiku poměrů ve Vietnamu nemluvil dříve, ani když žádal o azyl. Na druhou stranu stěžovatel nepopřel spáchání jednání, které je mu kladeno za vinu. Úsudek obecných soudů o důvodnosti trvání předběžné vazby byl dále podložen tím, že stěžovatel v minulosti na území České republiky vystupoval pod dvojí falešnou identitou, jeho rodinní příslušníci (manželka a děti) pobývají mimo území České republiky, a že je ve Vietnamu stíhán pro závažnou trestnou činnost, za níž mu v případě odsouzení hrozí trest odnětí svobody v rozmezí 10 až 20 roků.

Obecné soudy se k návrhu stěžovatele zabývaly i případným nahrazením předběžné vazby písemným slibem stěžovatele a dohledem probačního úředníka. V tomto ohledu dospěl ovšem Vrchní soud v Praze k opačnému závěru než krajský soud, když ústavněprávně akceptovatelně dovodil, že převažují argumenty ve prospěch ponechání stěžovatele ve vazbě. Obavu z jeho útěku a tedy zmaření dalšího průběhu extradičního řízení podle stížnostního soudu nebylo způsobilé eliminovat ani prokázané soužití stěžovatele s družkou a jejími syny.

Pokud jde o nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/10, na který stěžovatel odkazuje, tento nijak nepodporuje závěru o důvodnosti jeho ústavní stížnosti, ba naopak. Ve věci sp. zn. II. ÚS 2121/10 šlo o situaci, kdy stěžovatelem tehdy vzatým do předběžné vazby byl rovněž cizinec, ovšem cizinec dlouhodobě žijící v České republice, mající zde povolení k trvalému pobytu, přítelkyni a stavební společnost, a těmito značnými vazbami k České republice se tehdy rozhodující obecné soudy vůbec nezabývaly. Ústavní soud tedy ve věci sp. zn. II. ÚS 2121/10 shledal důvod ke svému zásahu právě proto, že obecné soudy opomněly při svém někdejším rozhodování vyhodnotit takový druh skutečností, z jakých vyšly v případě nyní posuzovaném.

Usnesení stížnostního soudu nekoliduje ani s ostatními, stěžovatelem zmiňovanými nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 305/06 a sp. zn. III. ÚS 103/99, neboť v projednávané věci byly požadavky kladené trestním řádem na odůvodnění rozhodnutí o vazbě splněny.

V závěru je možno přisvědčit stěžovateli, že dlouhodobost trvání vazby snižuje (s postupem času) konkrétní relevanci jejího skutkového základu. V předmětné věci si však potřeby zpřísněného posuzování možnosti trvání předběžné vazby v čase byl Vrchní soud v Praze vědom a v daném světle také přikročil ke zkoumání její opodstatněnosti. Argumentace soudu, při níž mimo jiné zohlednil, že většina důkazů potřebných k rozhodnutí v extradičním řízení byla již shromážděna a v dohledné době bude tedy možno ve věci rozhodnout, z ústavněprávního hlediska nepochybně obstojí.

Ústavnímu soudu tedy nezbývá než konstatovat, že Vrchní soud v Praze rozhodl o trvání omezení osobní svobody stěžovatele za splnění všech zákonných podmínek, přičemž interpretoval a aplikoval trestní řád ústavněprávně konformním způsobem. V návaznosti na to proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ji odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru