Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 314/97Nález ÚS ze dne 06.03.1998Přerušení promlčení výkonu trestu s přihlédnutím ke zvolené formě jednání soudu v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHoleček Miloš
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkVýkon rozhodnutí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 32/10 SbNU 209
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.314.97
Datum podání25.08.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.1 písm.a

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 68 odst.1, § 68 odst.3 písm.a

141/1961 Sb., § 322 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 314/97 ze dne 6. 3. 1998

N 32/10 SbNU 209

Přerušení promlčení výkonu trestu s přihlédnutím ke zvolené formě jednání soudu v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 6. března 1998 v senátě o ústavní

stížnosti R. Ch., zastoupeného JUDr. J.T., advokátem, proti

usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 9.4.1997 sp. zn.

2 T 79/90 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12.8.1997 sp.

zn. 10 To 328/97 a proti opatření Okresního soudu Praha - východ

ze dne 3.10.1997 sp. zn. 2 T 79/90, za účasti Krajského soudu

v Praze,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá

s odvoláním na čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina") a čl. 5 odst. l písm. a) Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení dvou

shora označených rozhodnutí a jednoho opatření obecných soudů,

kterými rozhodly o jeho žádosti o odklad výkonu trestu a nařídily

výkon trestu. Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ sp. zn.

2 T 79/90 ze dne 21. 3. 1991 ve spojení s rozsudkem Krajského

soudu v Praze sp. zn. 6 To 135/91 ze dne 27. 6. 1991, byl

stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle

§ 224 odst. l, 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí

svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně s výkonem trestu ve druhé

nápravně výchovné skupině a zároveň mu byl uložen trest zákazu

činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na

4 roky. Na základě nařízení výkonu trestu předsedou senátu

Okresního soudu Praha - východ ze dne 22. 8. 1991 byla stěžovateli

dne 27.8.1991 doručena výzva k nástupu trestu do 9. 9. 1991. Dne

10. 9. 1991 požádal stěžovatel Okresní soud Praha-východ o odklad

výkonu trestu odůvodněný jeho zdravotním stavem, zejména

psychickými potížemi. K posouzení této žádosti přibral soud dva

znalce z oboru psychiatrie, podle jejichž znaleckého posudku byl

stěžovatel schopen nástupu výkonu trestu. Na základě tohoto

posudku doručeného soudu dne 27. 11. 1991 mohl soud nepochybně již

tehdy rozhodnout, přičemž doporučení znalců, aby s nástupem výkonu

trestu bylo posečkáno až do vyřízení stěžovatelovy žádosti

o milost, nemělo podle stěžovatele právní význam. Soud však

neučinil žádné opatření, které by směřovalo k nařízení výkonu

trestu. V říjnu 1992 a květnu 1993 sdělila věznice Praha -Pankrác

soudu, že stěžovatel výkon trestu nenastoupil a vrátila nařízení

výkonu trestu soudu. Přestože měl předseda senátu k dispozici

podklady o možnosti odsouzeného nastoupit výkon trestu a mohl sám

o žádosti rozhodnout, nařizoval opakovaně veřejná zasedání,

kterých se stěžovatel a jeho obhájce nemohli z objektivních důvodů

zúčastnit, dopředu se omlouvali a jednání byla odročována.

K doplnění zdravotní dokumentace přibral soud 26.4.1996 nové

znalce, neboť jeden ze dvou původně ustanovených znalců už byl

z věkových důvodů vyškrtnut ze seznamu znalců. Nový znalecký

posudek se stejným závěrem, tj. že je stěžovatel schopen nástupu

výkonu trestu, byl soudci předložen až 13.3.1996. Ani poté však

předseda senátu nerozhodl způsobem, který upravuje § 322 odst.

l trestního řádu a opět nařídil veřejné zasedání na 6.5.1996,

které bylo z důvodu pracovní neschopnosti stěžovatele odročeno na

neurčito. Teprve po předložení dalšího znaleckého posudku dne 7.

4. 1997 rozhodl okresní soud ve veřejném zasedání usnesením sp.

zn. 2 T 79/90 ze dne 9. 4. 1997 tak, že odklad výkonu trestu

nepovolil. Stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení Krajský

soud v Praze usnesením ze dne 12. 8. 1997 sp. zn. 10 To 328/97

zamítl.

Podle stěžovatelova názoru došlo v jeho případě k promlčení

výkonu trestu, neboť podle § 68 odst. l trestního zákona nelze

uložený trest vykonat po uplynutí promlčecí doby, jež je v jeho

případě 5 letá. Podle odst. 3 písm. a) téhož paragrafu se

promlčení výkonu trestu přerušuje tehdy, učinil-li soud opatření

směřující k výkonu trestu, o jehož promlčení jde. Přerušením

promlčení pak počíná nová promlčecí doba (§ 68 odst. 4 trestního

zákona). Opatřeními směřujícími k výkonu trestu přitom stěžovatel

rozumí zejména nařízení výkonu trestu, příkaz k dodání odsouzeného

do výkonu trestu a nepochybně též rozhodnutí předsedy senátu

o žádosti o odklad výkonu trestu. Připouští, že takovým opatřením

může být i úkon, jímž si předseda senátu opatřuje podklady pro

rozhodnutí o žádosti o odklad výkonu trestu. Současně však

stěžovatel tvrdí, že za opatření směřující k výkonu trestu lze

považovat pouze ta opatření, která byla učiněna v souladu se

zákonem. Jestliže však soud činil tato opatření v rozporu

s ustanovením § 232 trestního řádu, který stanoví, že ve veřejném

zasedání rozhoduje soud tam, kde to zákon výslovně stanoví, pak

tato opatření nelze považovat za taková opatření, která by

v souladu se zákonem směřovala k nařízení výkonu trestu, o jehož

promlčení jde. Podle této zásady, i kdybychom za opatření

směřující k výkonu trestu považovali i doručení znaleckého

posudku, na jehož základě měl soud úplné podklady pro rozhodnutí

o žádosti o odklad výkonu trestu, který byl soudu doručen dne 20.

11. 1991, začala nová promlčecí doba plynout dne 21. 11. 1991.

Další opatření soudu však již dle stěžovatele odporovala

ustanovení § 232 trestního řádu a ani o odkladu výkonu trestu soud

nemohl rozhodnout ve veřejném zasedání, neboť pro toto rozhodnutí

zákon tuto formu jednání nestanoví a nedává ani soudu možnost

volné úvahy, zda v případech, kdy to uzná za vhodné, může

rozhodovat ve veřejném nebo neveřejném zasedání. K promlčení

výkonu uloženého trestu došlo podle stěžovatele dne 21. 11. 1996

a jestliže tedy Okresní soud Praha - východ rozhodoval dne 9. 4.

1997 o stěžovatelově žádosti o odklad výkonu trestu, měl především

zkoumat, zda o takové žádosti vůbec může rozhodnout, když výkon

trestu již nebylo možno nařídit. Krajský soud v Praze pak porušil

ustanovení § 147 trestního řádu, jímž je stanoven v řízení

o stížnosti revizní princip, tedy krajský soud nebyl vázán důvody

stížnosti, které uvedl stěžovatel a měl posoudit otázku, zda došlo

k promlčení výkonu trestu. Oba obecné soudy tak podle stěžovatele

svými rozhodnutími porušily ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny a čl.

5 odst. l písm. a) Úmluvy. Z tohoto důvodu stěžovatel navrhl, aby

Ústavní soud svým nálezem stížností napadená rozhodnutí zrušil

a současně Okresnímu soudu Praha - východ zakázal nařizovat výkon

promlčeného trestu odnětí svobody. Dále navrhl, aby Ústavní soud

vydal předběžné opatření podle § 80 zákona o Ústavním soudu, jímž

by Okresnímu soudu Praha -východ zakázal nařizovat výkon trestu

a vydávat výzvu k nástupu výkonu tohoto trestu až do rozhodnutí

o ústavní stížnosti. Podáním ze dne 14. 10. 1997 pak stěžovatel

doplnil a rozšířil svoji ústavní stížnost vzhledem k tomu, že dne

3. 10. 1997 bylo vydáno Okresním soudem Praha - východ nařízení

výkonu trestu a stěžovatel byl vyzván k nástupu trestu do

30.10.1997. Stěžovatel proto v doplnění ústavní stížnosti dále

navrhl, aby ústavní soud zakázal Okresnímu soudu Praha - východ

činit opatření směřující k výkonu trestu odnětí svobody a aby

vydal předběžné opatření, jímž by podle ustanovení § 80 zákona č.

182/1993 Sb. zakázal Okresnímu soudu Praha - východ, aby činil

opatření směřující k výkonu trestu odnětí svobody až do rozhodnutí

o ústavní stížnosti.

K posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal vyjádření

Krajského soudu v Praze a spis Okresního soudu Praha - východ

2 T 79/90. S ohledem na to, že Ústavní soud shledal, že jsou dány

podmínky stanovené v ustanovení § 80 odst. l zákona č. 182/1993

Sb., nařídil dne 17. 10. 1997 předběžné opatření, kterým Okresnímu

soudu Praha - východ zakázal činit opatření směřující k výkonu

trestu odnětí svobody uloženého stěžovateli rozsudkem Okresního

soudu Praha - východ sp. zn. 2 T 79/90 ze dne 21. 3. 1991 ve

spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 6 To 135/91 ze

dne 27. 6. 1991.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Praze

konstatuje, že soud I. stupně nesprávně opakovaně jednal ve

veřejném zasedání, ačkoliv podle § 322 trestního řádu o odkladu

výkonu trestu odnětí svobody rozhoduje předseda senátu a veřejné

zasedání není předepsáno. Třebaže jde skutečně o postup, který je

v rozporu se zákonem, praxe soudů však jednoznačně respektuje

zásadu, že jsou-li obviněnému poskytnuty větší procesní garance

než zákon předepisuje, nejde o takovou vadu řízení, která by úkon

znehodnocovala a byla proto důvodem ke zrušení rozhodnutí v řízení

o stížnosti nebo v odvolacím řízení. Stejně tak je posuzována

situace i v tomto případě nadbytečného a zákonem nepředepsaného

jednání a rozhodování ve veřejném zasedání namísto rozhodnutí

předsedy senátu bez jednání. Za opatření k výkonu trestu (§ 68

odst. 3 trestního zákona) je pak nutno považovat i procesní úkony

směřující ke zjištění, zda je odsouzený schopen trest nastoupit,

či zda je nezbytný odklad jeho výkonu, tak jak činil i soud I.

stupně v reakci na výhrady stěžovatele. Vzhledem ke svým

argumentům Krajský soud v Praze zdůrazňuje, že při rozhodování

o stížnosti dostál své přezkumné povinnosti. Připouští, že soud I.

stupně postupoval liknavě, nesoustředěně a nedůsledně, řízení před

ním však nelze označit za neústavní, a proto navrhuje zamítnutí

ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost není důvodná. Ze spisu Okresního soudu Praha

- východ Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem

Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 2 T 79/90 ze dne 21. 3.

1991 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 6 To

135/91 ze dne 27. 6. 1991 odsouzen za trestný čin ublížení na

zdraví podle § 224 odst. l, 2 trestního zákona k trestu odnětí

svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně, pro výkon tohoto trestu

byl zařazen do druhé nápravně výchovné skupiny a zároveň mu byl

uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech

motorových vozidel na 4 roky. Rozsudek nabyl právní moci dne 27.

6. 1991. K nástupu výkonu trestu odnětí svobody, k němuž byl

stěžovatel vyzván do 9. 9. 1991, nedošlo, neboť stěžovatel dne

10. 9. 1991 požádal o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů.

Okresní soud Praha - východ ve veřejném zasedání dne 19. 9. 1991

v nepřítomnosti stěžovatele i jeho obhájce, jimž nebylo předvolání

doručeno, rozhodl usnesením o ustanovení dvou znalců z oboru

psychiatrie, kteří svůj znalecký posudek doručili soudu dne 27.

11. 1991. Podle znaleckého posudku byl stěžovatel schopen

nastoupit výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, současně

znalci doporučili, aby rozhodnutí o nástupu výkonu trestu bylo

učiněno až po vyřízení stěžovatelovy žádosti o milost. Žádosti

o milost nebylo vyhověno a po vrácení soudního spisu Ministerstvem

spravedlnosti bylo Okresním soudem Praha - východ několikrát

nařízeno veřejné zasedání (28.4.1993, 30.3.1994, 26.9.1994), které

bylo odročeno převážně pro omluvenou nepřítomnost stěžovatele nebo

jeho obhájce. Při veřejném zasedání dne 14. 11. 1994 odročil na

návrh státního zástupce na doplnění dokazování soud jednání za

účelem doplnění znaleckého posudku o aktuální posouzení

stěžovatelova zdravotního stavu. Vzhledem ke skutečnosti, že jeden

z ustanovených znalců již nebyl veden v seznamu znalců, rozhodl

předseda senátu usnesením ze dne 26.4.1995 o přibrání nového

znalce. Po obdržení znaleckého posudku dne 13. 3. 1996 nařídil

okresní soud na 6.5. 1996 veřejné zasedání, které bylo odročeno

pro pracovní neschopnost stěžovatele. Po dalším upřesnění

znaleckého posudku doručeném okresnímu soudu dne 7. 4. 1997

rozhodl Okresní soud Praha - východ ve veřejném zasedání konaném

dne 9.4.1997 usnesením tak, že odklad výkonu trestu odnětí svobody

stěžovateli nepovoluje. Stížnost proti tomuto usnesení soudu I.

stupně Krajský soud v Praze zamítl usnesením ze dne 12. 8. 1997

sp. zn. 10 To 328/97.

Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených

základních práv v tom, že stížností napadenými rozhodnutími

a opatřením obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo

obsažené v čl. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být

zbaven osobní svobody jinak než z důvodu a způsobem, který stanoví

zákon a v čl. 5 odst. l písm. a) Úmluvy, který stanoví, že nikdo

nesmí být zbaven svobody kromě případů, že se tak stane v souladu

s řízením stanoveným zákonem a ledaže jde o zákonné uvěznění po

odsouzení příslušným soudem. Meritum ústavní stížnosti představuje

stěžovatelovo tvrzení, že v jeho věci došlo k promlčení výkonu

trestu, který nelze podle ustanovení § 68 odst. l písm. d)

trestního zákona vykonat po uplynutí promlčecí doby 5 let, přičemž

opatření směřující podle § 68 odst. 3 písm. a) trestního zákona

k výkonu trestu, která soud učinil, nebyla podle názoru

stěžovatele v souladu se zákonem (odporovala ustanovení § 232

trestního řádu) nebo byla nadbytečná v důsledku průtahů, které

způsobil soud sám. S tímto stěžovatelovým názorem se však Ústavní

soud nemohl ztotožnit. Ústavní soud má za to, že za opatření soudu

směřující k výkonu trestu, o jehož promlčení jde [§ 68 odst. 3

písm. a) trestního zákona], je třeba považovat vedle nařízení

výkonu trestu a rozhodnutí o žádosti o odklad výkonu trestu

nepochybně i opatření nezbytná pro takové rozhodnutí, tedy zejména

rozhodnutí o ustanovení znalce nebo nařízení soudního jednání.

Soud tato opatření opakovaně činil, a to usneseními předsedy

senátu o ustanovení znalců z 19. 9. 1991 a 26. 4. 1995

a opakovaným nařizováním veřejného jednání. Samotné zvolení takové

formy jednání soudu, která zákonem není předepsána, ale přitom

poskytuje procesním stranám větší záruky pro uplatnění a ochranu

jejich práv, tedy když v posuzovaném případě rozhodoval místo

předsedy senátu v neveřejném zasedání soud ve veřejném zasedání,

nepředstavuje podle názoru Ústavního soudu takovou vadu řízení,

která by vylučovala, aby takto učiněné opatření svými účinky

znamenalo přerušení promlčení výkonu trestu podle ustanovení § 68

odst. 3 písm. a) trestního zákona. Soud I. stupně ostatně v době

od právní moci odsuzujícího rozsudku, tj. ode dne 27. 6. 1991,

učinil v souladu s ustanovením § 105 trestního řádu 2 opatření

spočívající v rozhodnutí o přibrání znalců (19.9.1991

a 26.4.1995), kterým nelze uvedený nedostatek vytýkat, přičemž

soudu náleží posoudit, zda je zjištěn skutkový stav věci

v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, anebo je třeba

dokazování doplnit. Samu skutečnost, že soud postupoval procesně

neekonomicky a nesoustředěně, nelze interpretovat tak, že přibrání

nového znalce bylo nadbytečné, neboť soud již mohl ve věci dříve

rozhodnout. Uvedenými opatřeními soudu směřujícími k výkonu

trestu, o jehož promlčení jde, tedy došlo k přerušení promlčení

výkonu trestu, čímž počala běžet nová promlčecí doba. Těmito

opatřeními soudu byla přinejmenším usnesení předsedy senátu

o přibrání znalců ze dne 19. 9. 1991 a 26.4.1995. Stěžovatel

vytýká napadeným rozhodnutím a opatření to, že obecné soud

nezkoumaly především otázku, zda výkon trestu, o jehož odkladu

rozhodovaly a jehož výkon nařídily, již není promlčen. Vzhledem

k tvrzenému promlčení výkonu trestu tak podle stěžovatele

napadenými rozhodnutími a opatřením obecných soudů došlo ke

zbavení svobody stěžovatele způsobem, který není v souladu se

zákonem. S tímto názorem stěžovatele se Ústavní soud neztotožnil

vzhledem k tomu, že neshledal promlčení výkonu trestu. Pokud jde

o námitku, že soud I. stupně rozhodl dne 9.4.1997 o nepovolení

odkladu výkonu trestu odnětí svobody ve veřejném zasedání, je

Ústavní soud toho názoru, že z ustanovení § 232 trestního řádu

nelze a contrario jednoznačně dovodit, že rozhodování soudu ve

veřejném zasedání je nepřípustné tam, kde to zákon výslovně

nestanoví. V posuzovaném případě představovalo veřejné zasedání

formu jednání, která poskytla stěžovateli nepochybně větší záruku

uplatnění jeho práv, zejména tím, že jeho věc byla projednána

veřejně, v jeho přítomnosti a měl možnost se vyjádřit ke všem

prováděným důkazům. Z tohoto důvodu nespatřuje Ústavní soud

v tomto procesním pochybení soudu porušení ústavněprávních

principů obsažených zejména v hlavě páté Listiny. Vzhledem k tomu,

že Ústavní soud nezjistil tvrzené porušení ústavně zaručených

základních práv stěžovatele, ústavní stížnost byla podle § 82

odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zcela zamítnuta.

Vyhlášením tohoto nálezu pozbývá platnosti předběžné opatření

Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 314/97 ze dne 17. října 1997, jímž

bylo Okresnímu soudu Praha-východ zakázáno činit opatření

směřující k výkonu trestu odnětí svobody uloženého stěžovateli

rozsudkem Okresního soudu -Praha-východ ze dne 21.3.1991 sp. zn.

2 T 79/90 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne

27.6. 1991 sp. zn. 6 To 135/91 (§ 80 odst. 3 zákona č. 182/1993

Sb.).

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 6. března 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru