Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 314/08 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
procesní otázky řízení před Ústavním soud... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Správní řízení
Doručování
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.314.08.1
Datum podání04.02.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 314/08 ze dne 26. 5. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti Orgapol, a.s., IČ 005 50 485, se sídlem Brno, Příkop 8, zastoupené MVDr. Jaroslavem Procházkou, předsedou představenstva, právně zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Brno, Pellicova 8a, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2005, č.j. 7 Afs 56/2004-114, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž tímto postupem orgánů veřejné moci vůči stěžovatelce došlo k odepření spravedlnosti.

Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že správní žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 14. srpna 2000, č.j. FŘ-2419/1999/120. Krajský soud v Brně tuto správní žalobu odmítl usnesením ze dne 4. února 2004, č.j 30 Ca 491/2000-62, neboť byla podána po zákonem stanovené lhůtě. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud odmítl jako nepřípustnou svým usnesením ze dne 27. října 2005, č.j. 7 Afs 56/2004-87.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, o které Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 17. května 2007, sp. zn. III. ÚS 93/06, jímž zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud v důsledku toho znovu rozhodoval ve věci a vydal shora napadený rozsudek.

Stěžovatelka je přesvědčena, že Nejvyšší správní soud ani napodruhé nenaplnil svoji zákonnou povinnost a svým rozhodnutím opět zkrátil stěžovatelku v jejich právech, přičemž stěžovatelka je přesvědčena, že ani nerespektoval závěry Ústavního soudu.

Dále stěžovatelka podrobně popsala okolnosti své správní žaloby, kdy poukázala na stěžejní fakt, že rozhodnutí finančního ředitelství bylo doručeno pouze jí (dne 16. srpna 2000) a nikoliv jejímu zástupci pro dané řízení. Správní žaloba pak byla podána dne 18. října 2000. Pozdní podání pak bylo důvodem pro odmítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud se podle jejího názoru dostatečně nevypořádal s problémem nedoručení rozhodnutí finančního ředitelství jejímu zástupci. Pokud mu nebylo rozhodnutí doručeno vůbec, nemohla se stěžovatelka dostat do prodlení s podáním správní žaloby. Proto mělo být rozhodnutí Krajského soudu v Brně kasační stížností zrušeno a věc měla být krajskému soudu předložena k projednání ve věci samé.

S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 491/2000, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ze spisu Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že poté, co byla podána správní žaloba, bylo řízení u správního soudu přerušeno. Stěžovatelka totiž společně se správní žalobou podala i mimořádný opravný prostředek (žádost o povolení přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně), o kterém rozhodovalo Ministerstvo financí ČR. V řízení pokračoval Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. prosince 2003, č.j. 30 Ca 491/2000-36. Po předložení správního spisu žalovaného finančního ředitelství, pak krajský soud shledal opožděnost podání správní žaloby.

Nejvyšší správní soud se zabýval první kasační stížností stěžovatelky (č.j. 30 Ca 491/2000-64), kterou jako nepřípustnou odmítl, neboť v ní uvedené důvody posoudil jako nové, které stěžovatelka, ač mohla, ve správní žalobě neuvedla.

Ústavní soud v řízení o předchozí ústavní stížnosti posuzoval, zda rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo či nebylo příliš formalistické za situace, kdy stěžovatelka uplatnila své námitky týkající se doručení teprve v kasační stížnosti. Tuto otázku uzavřel třetí senát tím, že pokud je stěžovatelka neuplatnila již v řízení o správní žalobě u Krajského soudu v Brně, stalo se tak proto, že pokládala otázku včasnosti podání správní žaloby za nespornou. Teprve při přezkumu rozhodnutí Krajského soudu v Brně, které se netýkalo věci samé, ale procesního pochybení, uplatnila stěžovatelka i tuto námitku. Nálezem sp. zn. III. ÚS 93/06 tak Ústavní soud zavázal Nejvyšší správní soud zabývat se otázkou, zda okolnosti lhůty pro podání správní žaloby byly takové, jak je Krajský soud v Brně prezentoval ve svém usnesení.

K tomu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud dostál svého závazku a povinnosti uložené mu v citovaném nálezu. V nyní napadeném rozhodnutí znovu posoudil napadené procesní okolnosti správní žaloby. To, že následně dospěl opět k závěru, že kasační stížnost odmítl, nemůže samo o sobě odůvodňovat opodstatněnost ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud se vypořádal s doručováním, jakož i s otázkou zastoupení stěžovatelky ve správním řízení. Pokud přitom dospěl k závěru, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nejedná se o zásah do jejího práva na spravedlivý proces, resp. odepření spravedlnosti, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzené pochybení Nejvyššího správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru