Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 314/05Nález ÚS ze dne 15.08.2005Posuzování zániku pohledávky započtením

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základ... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 159/38 SbNU 267
EcliECLI:CZ:US:2005:4.US.314.05
Datum vyhlášení31.08.2005
Datum podání01.06.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 529


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 314/05 ze dne 15. 8. 2005

N 159/38 SbNU 267

Posuzování zániku pohledávky započtením

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 15. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 314/05 ve věci ústavní stížnosti Ing. V. V. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2004 sp. zn. 27 Cm 240/2000 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. 1 Cmo 77/2004, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti Ing. S. C. na zaplacení částky 49 753,20 Kč.

I. Postupem porušujícím právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2004 sp. zn. 27 Cm 240/2000 a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. 1 Cmo 77/2004 porušeno základní právo stěžovatele vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 6. 2005 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla ve věci samé zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi o zaplacení částky 49 753,20 Kč a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Jak stěžovatel dále rozvedl v ústavní stížnosti, oba obecné soudy vyslovily shodný právní názor, podle kterého žalovaná pohledávka stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi zanikla započtením, když podle obecných soudů byl žalovaný oprávněn započíst svou pohledávku proti právnímu předchůdci stěžovatele, společnosti V., spol. s r. o. Pohledávka právního předchůdce stěžovatele vznikla vůči vedlejšímu účastníkovi z titulu neuhrazené ceny za přepravu materiálu dle uzavřené smlouvy o přepravě. Právní předchůdce tuto pohledávku uplatnil u soudu dne 15. 5. 2000. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2000 sp. zn. 20 K 48/99 byl na majetek této společnosti prohlášen konkurs a v řízení bylo pokračováno podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, na základě návrhu správkyně podstaty. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 12. 8. 2002 mezi správkyní podstaty úpadce V., spol. s r. o., došlo k postoupení pohledávky na stěžovatele a vzhledem k tomu bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2002 č. j. 27 Cm 240/2000-36 připuštěno, aby stěžovatel vstoupil do řízení na místo dosavadního žalobce.

Jak stěžovatel dále uvedl, vedlejší účastník postavil svoji obranu na tvrzení, že pohledávka zanikla započtením již dne 7. 7. 1999, neboť vedlejšímu účastníkovi byla naopak postoupena pohledávka pana R. P. vůči společnosti V., spol. s r. o., ve výši 143 171 Kč. Shodnou námitku zániku pohledávky pak vedlejší účastník uplatnil znovu přímo vůči stěžovateli, když se v průběhu řízení nepodařilo prokázat, že k započtení v roce 1999 skutečně došlo.

Obecné soudy pak došly k závěru, že nárok stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi zanikl v důsledku započtení podle § 580 a násl. občanského zákoníku, a to v důsledku kompenzační námitky vznesené vůči stěžovateli v průběhu jednání dne 6. 3. 2003. Odvolací soud pak k tomu podle stěžovatele uvedl, že pohledávka vedlejšího účastníka je způsobilá k započtení s tím, že společnost V., spol. s r. o., a vedlejší účastník měli vzájemnou pohledávku a na této vzájemnosti se postoupením pohledávky nemohlo nic změnit.

Stěžovatel se domnívá, že k takovému právnímu závěru obecné soudy dospěly na základě interpretace jednoduchého práva, která nebyla provedena ústavně konformním způsobem. V daném případě měla být podle stěžovatele interpretace příslušných právních předpisů natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny základních práv a svobod a porušila jeho ústavně zaručená základní práva. Podle stěžovatele došlo ze strany obecných soudů k nesprávnému vyložení důsledků prohlášení konkursu na majetek společnosti V., spol. s r. o. Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je vyloučeno započtení proti pohledávce dlužníka, jakmile byl na jeho majetek prohlášen konkurs. Na tomto pravidle podle stěžovatele nic nemění ani skutečnost, že kompenzační projev byl učiněn vůči postupníkovi, který od dlužníka (úpadce) získal pohledávku za jeho dlužníkem. Pokud totiž započtení nebylo přípustné před postoupením pohledávky, nemůže se postoupením stát z nekompatibilní pohledávky pohledávka započitatelná. Tomu podle stěžovatele odpovídá i právní úprava obsažená v ustanovení § 529 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého námitky proti pohledávce, které dlužník mohl uplatnit v době postoupení, zůstávají mu zachovány i po postoupení pohledávky. Podle § 529 odst. 2 občanského zákoníku pak může dlužník použít k započtení vůči postupníkovi i své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky, jestliže je oznámil bez zbytečného odkladu postupníkovi. Z citace tohoto ustanovení je zřejmé, že k započtení lze použít pouze pohledávky, u nichž je započtení přípustné, když změnou v osobě věřitele se nemůže postavení dlužníka změnit tak, že dříve nezapočitatelná pohledávka se stane pohledávkou započitatelnou.

Podle stěžovatele je zásadně nepřípustné, aby smlouva o postoupení pohledávky změnila rozsah dlužníkových námitek vůči původnímu věřiteli. Dlužník má pouze dle zákona garantováno, že ty námitky, které mohl uplatnit vůči původnímu věřiteli, bude moci vznést vůči novému věřiteli.

Stěžovatel se proto domnívá, že interpretací, kterou obecné soudy přijaly, porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo zaručené čl. 4 odst. 1 Listiny, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Na základě výzvy Ústavního soudu reagovali na podanou ústavní stížnost účastníci a vedlejší účastník řízení.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že žádné ústavně zaručené právo stěžovatele nebylo porušeno a že jde o návrh zjevně neopodstatněný. V dalším krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Vrchní soud v Olomouci uvedl, že stěžovatel tvrdí toliko vadné právní posouzení věci, neboť nebylo rozhodnuto v souladu s jeho právním názorem. Je proto zřejmé, že stěžovatel se snaží dosáhnout pro sebe příznivějšího rozhodnutí cestou ústavní stížnosti, jehož důsledkem by byl na jedné straně majetkový přínos z uspokojení jeho pohledávky, avšak na druhé straně majetková ztráta žalovaného (nyní vedlejšího účastníka) plynoucí z nezaplacení pohledávky vedlejšího účastníka vůči žalobci. Z formálního hlediska tedy stěžovatel sleduje podle vrchního soudu majetkové poškození vedlejšího účastníka. Vrchní soud dále vznesl otázku, zda je ústavní stížnost vůbec přípustná, když stěžovatel v ní pouze opakuje námitky a obranu, které již uplatnil v předchozích řízeních a s nimiž se obecné soudy vypořádávaly. Vrchní soud proto navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost, bude-li shledána přípustnou, nálezem zamítl.

Vedlejší účastník řízení uvedl, že v podání ústavní stížnosti spatřuje snahu stěžovatele napravit svou méně aktivní účast v řízení před obecnými soudy, když se ani nedomáhal nařízení jednání před odvolacím soudem a nevyužil možnost podat dovolání i přes ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, aby dovolací soud posoudil, zda se nejedná o rozhodnutí soudu ve věci samé po právní stránce zásadního významu a dovolání připustil. Nevyužití těchto prostředků nabízí úvahu, zda se stěžovatel nesnaží podáním ústavní stížnosti nahradit rozhodování obecných soudů rozhodnutím Ústavního soudu. V dalším pak vedlejší účastník uvedl, že má na otázku nepřípustnosti započtení pohledávky odlišný názor, než jak jej prezentuje stěžovatel. Dále vedlejší účastník konstatoval, že podle jeho názoru došlo k započtení v době, kdy správkyně podstaty vyloučila předmětnou pohledávku z podstaty, a to ať již z jakéhokoliv důvodu. Jestliže nedošlo k započtení v této době, pak vedlejší účastník uvádí, že v probíhajícím soudním řízení, které na návrh správkyně podstaty pokračovalo, nebylo známo, jak soud rozhodne, tedy zda posoudí, že již došlo k zápočtu před prohlášením konkursu či v době, kdy správkyně podstaty vyloučila pohledávku z konkursní podstaty, nebo zda námitku započtení soud nepřijme. V tomto stádiu soudního řízení správkyně podstaty postoupila pohledávku na stěžovatele, který vstupoval do řízení s vědomím, že není najisto prokázáno, zda pohledávka za vedlejším účastníkem je součástí konkursní podstaty. V této době došlo dle názoru vedlejšího účastníka k započtení pohledávky, a to, jak je uvedeno v rozsudcích obou obecných soudů, dne 6. 3. 2003. Vedlejší účastník proto uzavřel, že na základě těchto skutečností považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti rovněž vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 27 Cm 240/2000.

II.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání. Po posouzení tvrzení obsažených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je opodstatněná, i když z důvodů odlišných od těch, které stěžovatel prezentoval v ústavní stížnosti.

Jak Ústavní soud již v minulosti uvedl, při svém rozhodování o ústavních stížnostech je vázán vlastním návrhem (petitem), není však vázán odůvodněním ústavní stížnosti, resp. omezen pouze tvrzeními a argumentací obsaženou v ústavní stížnosti [srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 89/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 58), II. ÚS 242/98 (tamtéž, svazek 18, nález č. 62), III. ÚS 177/04 (tamtéž, svazek 35, nález č. 172), IV. ÚS 364/2000 (tamtéž, svazek 27, nález č. 100) aj.].

III.

V daném případě bylo jádrem argumentace stěžovatele tvrzení, že obecné soudy přijaly v řízení takovou interpretaci a aplikaci norem jednoduchého práva, kterou je třeba považovat za neústavní, neboť porušila základní práva stěžovatele. Toto tvrzení vyvozoval stěžovatel ze vztahu mezi úpravou postoupení pohledávky a zániku pohledávky započtením podle občanského zákoníku a úpravou zamezující započtení pohledávek, jež by postihovalo majetek spadající do konkursní podstaty, podle § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání. Jinak řečeno, stěžovatel Ústavnímu soudu předložil argumentaci, podle níž sporná pohledávka, postoupená z úpadce na stěžovatele, nebyla způsobilá započtení v důsledku prohlášení konkursu na majetek úpadce.

Jak Ústavní soud ze spisu Krajského soudu v Ostravě zjistil, tento argument vznesl stěžovatel poprvé až v ústavní stížnosti, když v předchozích řízeních toliko tvrdil, že postoupená pohledávka není způsobilá započtení, neboť po prohlášení konkursu na majetek úpadce není uplatnitelná u soudu. Zatímco s tímto stěžovatelovým argumentem se obecné soudy v napadených rozhodnutích vypořádaly, k interpretační konstrukci, kterou stěžovatel vystavěl až v ústavní stížnosti, však obecné soudy neměly možnost se vyjádřit.

Ústavní soud však shledal tvrzené porušení stěžovatelových základních práv, tedy práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu vlastnictví garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny v jiných důvodech, jež se opírají o tvrzení, na nichž stěžovatel založil svou obranu i v řízení před obecnými soudy, avšak svá tvrzení již nezopakoval v ústavní stížnosti a výslovně s nimi nespojil porušení základních práv. Jak již uvedeno shora, Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti vázán vlastním návrhem (petitem) obsaženým v ústavní stížnosti, nikoliv jeho odůvodněním. Jestliže však předmětem řízení před Ústavním soudem mají být základní práva a posouzení jejich porušení ze strany orgánu veřejné moci, skutečnost, že stěžovatel tvrzené porušení základních práv spojil explicitně s určitými konkrétními důvody, neomezuje Ústavní soud v tom, aby zkoumal i jiné skutečnosti zakládající tvrzený zásah do základních práv stěžovatele.

Ústavní soud již také opakovaně judikoval, že otázka hodnocení důkazů obecnými soudy je sférou, do níž Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze ve výjimečných případech, zejména tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s učiněnými právními závěry nebo pokud je rozhodnutí soudu vystavěné na takovém hodnocení důkazů zjevně nespravedlivé [srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34), III. ÚS 166/95 (tamtéž, svazek 4, nález č. 79), II. ÚS 182/02 (tamtéž, svazek 31, nález č. 130), IV. ÚS 570/03 (tamtéž, svazek 33, nález č. 91) aj.]. Jak Ústavní soud v minulosti také uvedl, porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je pak zejména skutečnost, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně byla účastníky řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, bez toho, že by odůvodnil její irelevantnost (srov. nález ve věci III. ÚS 620/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 177).

V daném případě obecné soudy zkoumaly skutkové okolnosti (existenci pohledávek, jejich postoupení, uplatnění jejich zápočtu aj.), z nichž dovodily právní závěr, že byly splněny všechny podmínky, s nimiž právní úprava spojuje možnost započtení, a tedy zánik závazku vedlejšího účastníka vůči stěžovateli. Konkrétně pak z odůvodnění obou napadených rozhodnutí vyplývá, že skutkové okolnosti zjištěné soudy v řízení je vedly k závěru, že byly naplněny podmínky stanovené v ustanovení § 529 odst. 2 občanského zákoníku, zejména že vedlejší účastník splnil podmínku oznámení započitatelných pohledávek (které měl vůči postupiteli obchodní společnosti V., spol. s r. o.) stěžovateli bez zbytečného odkladu. Přitom z odůvodnění rozsudku vrchního soudu vyplývá, že obecný soud dospěl k tomuto závěru poté, co konstatoval, že "skutečnost, že pohledávka byla žalobci postoupena, vyplývá jednoznačně z rozhodnutí soudu ze dne 2. 10. 2002, jímž byl žalobce přibrán do řízení na místo dosavadního účastníka. Toto rozhodnutí však s ohledem na zastoupení žalovaného nebylo doručováno žalovanému, nýbrž jeho zástupci, a nelze objektivně zjistit, kdy se dostalo do sféry dispozice samotného žalovaného. S určitostí rovnající se jistotě lze konstatovat, že se tak nepochybně stalo nejpozději v rámci přípravy žalovaného na první jednání, tj. na jednání soudu dne 6. 3. 2003 a u tohoto jednání žalovaný kompenzační námitku vznesl. Vzhledem k těmto okolnostem případu je nutno učinit závěr, že tak provedl v prekluzívní lhůtě ,bez zbytečného odkladu'.".

Takový právní závěr se Ústavnímu soudu - s ohledem na zjištěný skutkový stav - jeví jako extrémní, resp. ve vztahu ke stěžovateli krajně nespravedlivý, a to z následujících důvodů.

Podle Ústavního soudu nelze akceptovat již tu část hodnocení, podle níž doručením usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2002 č. j. 27 Cm 240/2000 - 36 (jímž byl do řízení přibrán stěžovatel na základě toho, že na něj byla postoupena žalovaná pohledávka) právnímu zástupci vedlejšího účastníka, se nedostala informace o postoupení pohledávky přímo do sféry vedlejšího účastníka a že tento okamžik nelze objektivně zjistit.

Právním zástupcem v procesu je ten, kdo činí navenek jménem zastupovaného procesní úkony. Úkony právního zástupce zavazují bezprostředně zastupovaného; samotného zástupce naopak nezavazují. Pro pojem jednání v zastoupení je podstatné to, že je jednáno v cizí věci. Procesní právní zástupce není jen oprávněn činit všechny procesní úkony, nýbrž za účelem vedení procesu smí činit veškeré úkony, které by mohl činit sám zastoupený, ač nejde o procesní úkony v úzkém smyslu (např. nechat vyhotovit znalecký posudek). V důsledku toho může právní zástupce činit i úkony mající hmotněprávní reflexi, jako je započtení, odstoupení, výpověď atd.; to vše za podmínky, že tyto úkony slouží ke zdůvodnění nebo ke zpochybnění žaloby.

Jestliže byl vedlejší účastník v řízení v plném rozsahu zastoupen, lze konstatovat, že doručením usnesení právnímu zástupci dne 17. 10. 2002 se obsah tohoto usnesení dostal do sféry vedlejšího účastníka. V této souvislosti pak nelze přehlédnout dvě zásadní skutečnosti. První je skutečnost, že původní jednání obecného soudu, nařízené na 9. 1. 2003, bylo odročeno na žádost právního zástupce vedlejšího účastníka (č. l. 41). Druhou je pak skutečnost, že ačkoliv vedlejší účastník či jeho právní zástupce existenci započitatelné pohledávky v mezidobí stěžovateli neoznámili, na dalším jednání právní zástupce vedlejšího účastníka použil námitku kompenzace jako procesní obranu, které současně obecné soudy přiznaly hmotněprávní a posléze i procesní účinky (současné oznámení existence pohledávky v souladu s § 529 odst. 2 občanského zákoníku, projev směřující k započtení pohledávky podle § 580 občanského zákoníku a procesně kvalifikovaný důkaz o těchto skutečnostech, které nastaly přímo před obecným soudem). Navíc nelze přehlédnout, že plná moc právního zástupce vedlejšího účastníka, založená ve spise na č. l. 24, výslovně obsahuje zmocnění k úkonům hmotněprávní povahy (např. uznával uplatněné návrhy, vzdával se nároku atd.), což jen v daném případě zesiluje argumentaci uvedenou v předchozím odstavci.

Lze souhlasit s argumentací obecnéhosoudu potud, že pojem "bez zbytečného odkladu", užitý v ustanovení § 529 odst. 2 občanského zákoníku, je pojmem vágním a je třeba jej vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. V každém konkrétním případě je však vždy třeba zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily.

V daném případě především nelze možnosti, jak vedlejší účastník mohl svou pohledávku oznámit stěžovateli, omezit toliko na jeho vystupování v řízení před obecnýmisoudy, jak v hodnocení učinily obecné soudy. Vedle toho je třeba přihlížet i k dalším shora uvedeným skutečnostem, které tvořily skutkový stav v jeho jedinečnosti (odročení nařízeného jednání na žádost právního zástupce vedlejšího účastníka, uplatnění procesní námitky kompenzace v průběhu dalšího ústního jednání, které obecné soudy přiznaly i hmotněprávní účinky) a k nimž obecné soudy při hodnocení vůbec nepřihlédly, ačkoliv s těmito skutečnostmi byly seznámeny.

Právní závěr týkající se zániku pohledávky započtením, k němuž obecnésoudy takto dospěly, se proto Ústavnímu soudu jeví být v extrémním nepoměru k učiněným skutkovým zjištěním a v důsledku toho ve vztahu ke stěžovateli jako krajně nespravedlivý. Tímto postupem, porušujícím právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, porušily obecné soudy základní právo stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť právní závěr soudů se týkal zániku pohledávky stěžovatele - o jejíž existenci, jak vyplynulo i z důkazního řízení před obecnými soudy, nebylo pochyb - tedy majetku stěžovatele.

S ohledem na shora uvedené Ústavnísoud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru