Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3138/14 #1Usnesení ÚS ze dne 02.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánARMÁDA, VOJSKO - Zástupce Náčelníka Generálního štábu Armády ČR
ARMÁDA, VOJSKO - Náčelník enerálního štábu Armády ČR
SOUD - MS Praha
SOUD - NSS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
Věcný rejstříkodměna
vojenská a civilní služba
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3138.14.1
Datum podání25.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 28

Ostatní dotčené předpisy

143/1992 Sb., § 11, § 23

79/1994 Sb.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3138/14 ze dne 2. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. Michala Kašaje, právně zastoupeného JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Na Kozačce 1289/7, směřující proti rozhodnutím Zástupce Náčelníka Generálního štábu Armády České republiky, ze dne 17. srpna 2010, č.j. 7-3/8/2010-1160; a Náčelníka Generálního štábu Armády České republiky, ze dne 21. září 2010, č.j. 519-2/2010-1416, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2013, č.j. 9 Ad 22/2010-32-35, a Nejvyššího správního soudu ze dne 16. července 2014, č.j. 3 Ads 83/2013-39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odstavci 1; v čl. 3 odstavci 1; v čl. 26 odstavci 3; a v čl. 28 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Shora citovaným rozhodnutím Zástupce Náčelníka Generálního štábu - ředitel Společného operačního centra Ministerstva obrany nevyhověl žádosti stěžovatele o zaplacení zvláštního příplatku ve výši 13.750 USD, s příslušenstvím. Odvolání stěžovatele Náčelník Generálního štábu Armády České republiky zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil shora uvedeným rozhodnutím. Následnou správní žalobu zamítl Městský soud v Praze označeným rozsudkem; kasační stížnost proti ní napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v době od 1. února 1994 do 31. ledna 1995 byl vojenským pozorovatelem mírové mise v Bosně a Hercegovině a v Chorvatsku. V ustanovení § 11 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o platu"), je zakotven "Zvláštní příplatek", na který, dle tehdejší interpretace Ministerstva obrany, vznikal nárok pouze vojákům v českých jednotkách v zahraničí, avšak nikoliv jednotlivcům působícím v zahraničí samostatně. Teprve rozhodnutím Ministerstva obrany ČR, v informační zprávě č.j. 10161/2004-8764, byl takový nárok přiznán i samostatným vojenským pozorovatelům. S ohledem na tuto změnu výkladu podal stěžovatel dne 25. července 2006 návrh na výplatu zvláštního příplatku. Požadavek byl neformálním sdělením ze dne 8. srpna 2006 odmítnut, s tím, že nárok je promlčen. Proti tomu podal stěžovatel dne 23. srpna 2006 odvolání a současně i žalobu k soudu. Žalobu Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl rozsudkem ze dne 12. října 2007, sp. zn. 19 C 57/2006; následně potvrdil rozsudek Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. září 2008, sp. zn. 53 Co 216/2008. K dovolání rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. února 2010, sp. zn. 21 Cdo 569/2009, zrušil napadená rozhodnutí a věc postoupil do správního řízení. V jeho rámci byla vydána napadená správní rozhodnutí a následně i správní žaloby.

Stěžovatel má za to, že závěry orgánů veřejné moci o promlčení jeho nároků jsou v rozporu s dobrými mravy; stěžovatel byl poškozen ve svých právech v důsledku rozdílného posuzování vojáků, a postupem Ministerstva obrany došlo k jeho diskriminaci. Za její základ považuje odlišný přístup k pozorovatelům před a po vydání informační zprávy ministerstva. S ohledem na uvedené okolnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ad 22/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Dle ustanovení § 11 zákona o platu příslušel zvláštní příplatek za podmínek stanovených v § 23, jímž byla Vláda České republiky zmocněna k vydání příslušného nařízení. Dle § 10 odstavci 8 nařízení vlády č. 79/1994 Sb. o platových poměrech zaměstnanců ozbrojených sil, bezpečnostních sborů a služeb, orgánů celní správy, příslušníků Sboru požární ochrany a zaměstnanců některých dalších organizací (služební platový řád) [ve znění účinném od 10. května 1994 do 31. července 1995] "Vojáku z povolání, který je vyslán v rámci jednotky mírových sil k účasti na mírových operacích Organizace spojených národů, se poskytuje po dobu působení v zahraničí místo příplatku podle odstavce 3 nebo 7 příplatek ve výši 700 USD až 3000 USD měsíčně. Podmínky pro určení výše příplatku v rámci tohoto rozpětí stanoví a výši příplatku vojáku z povolání určí ministr obrany."

Stěžovatel nevznesl požadavek na výplatu zvláštního příplatku podle tohoto nařízení, neboť vycházel z úředního výkladu provedeného ministerstvem. Pokud tedy stěžovatel měl za to, že nebyl spravedlivě odměňován (čl. 28 Listiny) mohl se obrátit na obecný soud se svým požadavkem již v době existence nařízení vlády, neboť podle čl. 90 Ústavy ČR jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, přičemž podle čl. 4 Ústavy ČR jsou pod jejich ochranou základní práva a svobody. Jsou to přitom právě soudy, které jsou pro realizaci Ústavou daných úkolů, oprávněny provádět výklad právních předpisů. Stěžovatel však vycházel ze subordinačního principu a akceptoval úřední výklad. Teprve po změně výkladu se začal, při současném opuštění uvedeného principu, domáhat svého nároku. Čas, který mezitím objektivně uplynul, však vedl k promlčení jeho nároku.

Ministerstvo obrany, vědomo si významu změny svého výkladu v důsledku novely rozkazu ministra č. 49/2003, který přiznával zvláštní přípatek i jednotlivcům, a to s účinností od 1. listopadu 2004, deklarovalo ve výše zmíněné informační zprávě, že nebudou promlčeny nároky splatné od 1. prosince 1999. Stanovení tohoto termínu bylo provázáno s účinností zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. I přes tyto změny začal stěžovatel proti postupu, který dříve bezvýhradně akceptoval, brojit teprve v okamžiku účasti na další misi, a to až dne 25. července 2006.

Tyto objektivní okolnosti a legální aplikace institutu promlčení nároku byly stěžovateli opakovaně sděleny formou správního i soudního rozhodnutí, jež v této ústavní stížnosti napadl. Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval svoje požadavky a svůj nesouhlas se závěry orgánů veřejné moci. Jak je přitom z napadených rozhodnutí patrné, jak vojenské správní orgány, tak i správní soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly. Nesouhlas stěžovatele s jejich závěry je sice pochopitelný, není však způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti. Napadená rozhodnutí nebyl způsobilá eliminovat možnost, aby stěžovatel získával prostředky pro své životní potřeby prací (čl. 26 odstavec 3 Listiny), ani na to, aby odměna byla spravedlivá (čl. 28 Listiny). Rozhodnutí toliko deklarovala, že na možný rozpor, mezi úředním výkladem a skutečným významem právního předpisu poukázal stěžovatel pozdě. Orgán veřejné moci v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení orgánů veřejné moci, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru