Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3132/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - SM Praha
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
výpověď
Pracovní poměr
zaměstnavatel
zaměstnanec
PoznámkaUsnesení sp. zn. IV. ÚS 3132/15 předchází nález sp. zn. I. ÚS 1990/08 ze dne 23. 3. 2010;
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3132.15.1
Datum podání22.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

65/165 Sb., § 46 odst.1 písm.c

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3132/15 ze dne 15. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti JUDr. Jaroslava Svědíka, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, č. j. 21 Cdo 2358/2015-276, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014, č. j. 62 Co 374/2014-257, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stížností došlou Ústavnímu soudu dne 22. 10. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž obecné soudy v obnoveném řízení stěžovateli nevyhověly a jeho žalobu o určení, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, zamítly.

Stěžovatel začátkem prosince roku 2000 vystoupil na podnikové schůzi právníků s tvrzeními, že v rámci pobočky zaměstnavatele, ve které byl zaměstnán, dochází k tunelování fondů a dalším pochybením. Taková nařčení vedení zaměstnavatele přiměla, aby se stěžovatelem koncem prosince 2000 rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením; důvodem bylo hrubé porušení pracovních povinností spočívající v nesplnění příkazu zaměstnavatele, aby svá nařčení vyslovená na podnikové schůzi prokázal. V únoru 2001 stěžovatel dostal také výpověď z pracovního poměru, která byla odůvodněna nadbytečností v důsledku organizační změny (plošného zrušení právních oddělení, jehož byl stěžovatel na jedné z poboček vedoucím). Podle názoru stěžovatele však skutečný výpovědní důvod byl shodný s důvodem, pro který s ním byl pracovní poměr rozvázán okamžitým zrušením v prosinci 2000, což dokládá skutečností, že v souvislosti s organizační změnou byl jediným zaměstnancem napříč všemi pobočkami, jenž nebyl přeřazen na jinou práci, ale byl propuštěn.

Stěžovatel podal žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a následně i žalobu o neplatnost výpovědi. Obecné soudy shledaly okamžité zrušení pracovního poměru platným; proto zamítly i žalobu o určení neplatnosti výpovědi s tím, že pracovní poměr zanikl již dříve okamžitým zrušením. Ústavní soud nálezem ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 1990/2008, rozhodnutí obecných soudů ve věci určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zrušil pro porušení ústavně zaručených práv stěžovatele plynoucích z čl. 17 Listiny základních práv a svobod; obecné soudy následně rozhodly, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Stěžovatel tedy podal návrh na obnovu řízení o určení neplatnosti výpovědi, kterému soud, s ohledem na nové posouzení okamžitého zrušení pracovního poměru, vyhověl. V řízení ve věci však dospěl k závěru, že výpověď je platná. Stěžovateli se nepodařilo prokázat tvrzení, že výpověď pro nadbytečnost odůvodněná organizační změnou zaměstnavatele byla jen pojistkou pro případ, že by okamžité zrušení pracovního poměru bylo prohlášeno za neplatné, jak se nakonec stalo. S tímto názorem se ztotožnil odvolací i dovolací soud.

Stěžovatel považuje výpověď za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, jelikož zaměstnavatelem uvedený výpovědní důvod má pouze zastřít důvod skutečný. Obecným soudům vytýká, že "neodůvodněně neshledaly zneužití výkonu práv, resp. rozpor podané výpovědi s dobrými mravy a nehodnotily přitom skutečný cíl vedlejšího účastníka". Tím měly porušit právo stěžovatele na legitimní očekávání zakotvené v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Dále bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho jednotlivými argumenty ohledně rozporu výpovědi s dobrými mravy. Konečně, za předpokladu, že by obecné soudy v tomto stěžovateli daly za pravdu a uznaly, že skutečným výpovědním důvodem bylo zmíněné nepodložené nařčení na podnikové schůzi, došlo by napadenými rozhodnutími také k porušení práva na svobodu projevu ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod, neboť k tomuto názoru již jednou Ústavní soud v této věci dospěl (srov. zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 1990/2008).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákon o Ústavním soudu, zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ, náleží výlučně obecným soudům. Jestliže obecné soudy při této činnosti respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu znovu "hodnotit" závěry obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán až tehdy, pokud z jejich strany došlo k tak extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovém zjištění, že takové rozhodnutí svědčí o možné libovůli obecných soudů.

Stěžovatel v celé ústavní stížnosti toliko polemizuje se závěry obecných soudů, které nevzaly za prokázané, že výpovědní důvod uvedený zaměstnavatelem je pouze zástěrkou pro důvod skutečný. Obecné soudy se jednotlivými tvrzeními stěžovatele zabývaly dostatečně důkladně a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že podrobně posuzovaly všechny jím předložené důkazy; na základě tvrzení a důkazů obou stran pak rozhodly v neprospěch stěžovatele. Jeho požadavek, aby Ústavní soud názor obecných soudů znovu přezkoumal, je vzhledem k výše uvedenému nepřípustný, neboť Ústavní soud takovou pravomocí nedisponuje.

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena stěžovatelem tvrzená základní práva; proto o ústavní stížnosti stěžovatele rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru