Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 313/96Usnesení ÚS ze dne 05.08.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.313.96
Datum podání12.11.1996

přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 313/96 ze dne 5. 8. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 313/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti M.Š., zastoupeného advokátem JUDr. P.B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 847/96, ze dne 29.8.1996,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 847/96, ze dne 29.8.1996, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, čj. 11 Co 559/94-24, ze dne 4.4.1995. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 8 C 86/94, ze dne 28.9.1994, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované České republice, Ministerstvu spravedlnosti ČR, na zaplacení náhrady škody za vykonaný trest odnětí svobody, který byl stěžovateli uložen v délce 10 měsíců rozsudkem Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 5 T 25/82, ze dne 25.3.1982. Tento trest byl stěžovateli uložen rozsudkem Okresního soudu v Chebu jako trest úhrnný za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a trestný čin hanobení národa, rasy a přesvědčení podle 198 písm. b) trestního zákona, jichž se

2 - IV. ÚS 313/96

podle uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 28. 1. 1982, kolem 20. hodiny, v Ch., v podnapilém stavu hrubě napadal slovními výroky V.S., mezi jiným i pro jeho členství v KSČ, přičemž jeho jednání bylo sledováno více osobami. Usnesením téhož soudu, sp. zn. 2 Rt 1174/91, ze dne 16.1.1992, pak bylo v řízení podle oddílu třetího zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, rozhodnuto o zrušení shora označeného odsuzujícího rozsudku pouze ve výroku o trestu, z důvodů uvedených v ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a dalším usnesením téže sp. zn. 2 Rt 1174/91, ze dne 19.5.1993, bylo pak trestní stíhání zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky z 1.1.1990. Stěžovatel ve svém podání Ústavnímu soudu v podstatě uvádí, že rozhodnutím soudů obou stupňů i Nejvyššího soudu ČR, které mu nepřiznaly odškodnění za vykonaný trest odnětí svobody, došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, zakotvených v čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a protokolů na tuto Úmluvu navazujících, preambule Ústavy ČR a čl. 4 a 10 Ústavy ČR. Podle č1. 5 odst. 5 Úmluvy má každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto čl. 5, nárok na odškodnění. Články 4 a 10 Ústavy ČR pak zaručují ochranu základních práv a svobod soudní mocí, přičemž mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je ČR vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Podle názoru stěžovatele nešlo v jeho případě o zákonné uvěznění ve smyslu č1. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy, neboť trest původním rozsudkem mu uložený byl zrušen. Tím došlo k dotčení jeho základního práva na osobní svobodu, a má proto právo na odškodnění za vykonaný trest. Podle jeho názoru bylo povinností kteréhokoliv obecného soudu, včetně Nejvyššího soudu ČR, tato jeho základní práva a svobody zajišťovat a ochraňovat, a tedy uspokojit jeho nárok na odškodnění jako základní právo, které je zakotvené v mezinárodní smlouvě podle čl. 10 Ústavy ČR, mající přednost před právní úpravou obsaženou v zákonu.

Ústavní soud ČR si k návrhu připojil soudní spisy Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 8 C 86/94 a 2 Rt 1174/91, a zabýval se

3 - IV. ÚS 313/96

posouzením případného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatel v podání namítá dotčení Úmluvy jako mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR, mající přednost před zákonem, a to v jejím čl. 5 odst. 5, zaručujícím každému, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními předmětného článku, nárok na odškodnění. Dotčení základních práv a svobod v případě stěžovatele je však třeba v souvislosti s provedenou soudní rehabilitací posuzovat pouze v mezích její právní úpravy, což se týká i podmínek a rozsahu hmotného odškodnění. Nároku na odškodnění ve smyslu čl. 5 odst. 5 Úmluvy se v případě provedené soudní rehabilitace lze nepochybně domáhat pouze v mezích stanovených zákonem o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. Tento postup ostatně stanoví i sama Úmluva v čl. 3 jejího protokolu č. 7, z něhož plyne, že pokud dojde k pozdějšímu zrušení konečného rozsudku v trestní věci, má být osoba, na níž byl vykonán trest podle tohoto rozsudku, odškodněna podle zákona nebo praxe platných v příslušném státu. V tomto směru pak postupu obecných soudů v případě stěžovatele protiústavnost vytýkat nelze. V dané věci je třeba mít na zřeteli, že stěžovatel v rehabilitačním řízení prováděném podle oddílu

třetího zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, nebyl zcela úspěšný. Svůj návrh na zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí Okresního soudu v Chebu v přezkumném řízení odůvodňoval ustanovením § 14 odst. 1 písm. d) citovaného zákona, přitom usnesením Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 2 Rt 1174/91, ze dne 16.1.1992, byl s odkazem na ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) citovaného zákona zrušen pouze výrok o trestu, nikoliv tedy i výrok o vině napadeného rozsudku, přitom stěžovatel proti tomuto usnesení opravný prostředek nepodal. Po zrušení výroku o trestu v odsuzujícím rozsudku nebyl stěžovateli uložen trest nový, neboť usnesením Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 2 Rt 1174/91, ze dne 19.5.1993, došlo k zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky. Ani proti tomuto usnesení o zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky stěžovatel opravný prostředek, který mu příslušel, nepodal, a to přesto, že jak je patrno z jeho následných podání, s použitím čl. V písm. a) amnestie prezidenta republiky z .1.1.1990

- 4 - IV. ÚS 313/96

nesouhlasil, když podle jeho názoru měl v jeho případěsoud správně postupovat podle čl. II. odst. 2 této amnestie, tedy uložit trest a poté vydat rozhodnutí o amnestii uloženého trestu. Stěžovatel nevyužil ani svého dalšího práva a nepodal žádost, aby bylo v trestním řízení pokračováno. Při pokračování v trestním řízení by soud, za přiměřeného použití ustanovení § 227 trestního řádu, změnil výrok o trestu původního odsuzujícího rozsudku a nic by tak již nebránilo soudu, rozhodujícímu o nároku stěžovatele na odškodnění, v aplikaci ustanovení § 23 odst. 3 věta třetí zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění. Pokud však stěžovatel v průběhu rehabilitačního řízení naznačený postup nezvolil, pak postupu obecných soudů, které v souladu s pravidlem stanoveným v čl. 3 Protokolu č. 7 Úmluvy, vycházely ze zásad stanovených zákonem o soudní rehabilitaci, protiústavnost vytýkat nelze. Ústavní soud z uvedených důvodů neshledal v rozhodnutích obecných soudů tvrzené dotčení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod, jejichž základ stěžovatel spatřoval v porušení čl. 5 odst. 5 Úmluvy, a proto ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 1997

JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru