Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 313/03Usnesení ÚS ze dne 16.10.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkpříslušnost
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.313.03
Datum podání06.06.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 89 odst.11, § 23

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 313/03 ze dne 16. 10. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 313/03

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Z.K., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. Ntd 279/02, ze dne 10. 3. 2003, a usnesení téhož soudu, sp. zn. Ntd 99/03, ze dne 7. 5. 2003, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá dvě rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, a to usnesení ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. Ntd 279/02, a ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. Ntd 99/03, kterými bylo podle § 24 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že k projednání její trestní věci je příslušný Městský soud v Praze. Nesouhlas s oběma citovanými usneseními odůvodňuje tím, že soudní příslušnost musí být posuzována podle stavu ke dni rozhodnutí o vyloučení její trestní věci ze společného trestního řízení s dalšími obžalovanými, k čemuž došlo (rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2002) až po účinnosti novely trestního řádu, takže přechodná ustanovení zák. č. 265/2001 Sb. nemohou na soudní příslušnosti ničeho měnit. Rozhodnutími Vrchního soudu v Praze měl být porušen čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených napadených rozhodnutí, na stěžovatelku a další spoluobviněné byla podána dne 30. 4. 2001 obžaloba k Městskému soudu v Praze, který byl vzhledem ke kvalifikaci trestné činnosti věcně a místně příslušným soudem. Tento soud v hlavním líčení usnesením ze dne 18. 4. 2002 vyloučil trestní věc stěžovatelky a jednoho spoluobviněného a podle § 23 odst. 2 tr.ř. ji postoupil Okresnímu soudu v České Lípě s odůvodněním, že dne 1. 1. 2002 nabyla účinnosti novela ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. (zák. č. 265/2001 Sb.), v důsledku čehož jednání stěžovatelky je posuzováno jako trestný čin ohrožený nižší trestní sazbou, k jehož projednání je příslušný v prvním stupni okresní soud. Okresní soud v České Lípě s tímto postupem vyslovil nesouhlas a usnesením ze dne 31. 7. 2002 předložil trestní věc stěžovatelky Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti. Tento soud usnesením ze dne 10. 3. 2003 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný Městský soud v Praze, a to s odůvodněním, že pro posouzení příslušnosti je rozhodné jeho právní posouzení v době podání obžaloby a vzhledem ke znění čl. II. zák. č. 265/2001 Sb. se příslušnost k řízení ve věcech, ve kterých byla podána obžaloba před účinností této novely trestního řádu, nemění.

Ústavní stížnost není důvodná.

Na stěžovatelku byla podána obžaloba pro pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění účinném do 31.7.1997 (s trestní sazbou 5 až 12 let odnětí svobody), takže ke konání řízení v prvním stupni byl příslušný podle ustanovení § 17 tr. ř. krajský soud. Věcně i místně příslušným soudem byl v dané trestní věci Městský soud v Praze.

Dne 1. 1. 2002 nabyl účinnosti zákon č. 265/2001 Sb., kterým byl novelizován trestní řád i trestní zákon. Novelizací ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. byl změněn rozsah jednotlivých kategorií škod, v důsledku čehož by přicházela u stěžovatelky v úvahu právní kvalifikace podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (s trestní sazbou 1 až 8 let odnětí svobody), což by v případě, že by teprve po účinnosti citovaného zákona byla podávána obžaloba, zakládalo příslušnost okresního soudu k řízení v prvním stupni (§ 16 tr. ř.).

I když podle nyní platné úpravy ustanovení § 89 odst. 11 tr. ř., účinné od 1. 1. 2002, vykazuje stíhané jednání znaky trestného činu, k jehož projednání je věcně příslušný okresní soud, pro posouzení příslušnosti soudu je rozhodné jeho právní posouzení v době podání obžaloby. Zákon č. 265/2001 Sb. obsahuje závěrečná a přechodná ustanovení k části první zákona, jejichž čl. II bod 1. zní: "Příslušnost k řízení ve věcech, v nichž byla podána obžaloba před účinností tohoto zákona, se posoudí podle dosud platných předpisů; to neplatí pro další řízení v takové věci, jestliže ji soud za účinnosti tohoto zákona pravomocně vrátil státnímu zástupci k došetření." Byla-li tedy dána věcná příslušnost krajského soudu před citovanou novelou (tato byla v dané věci nesporná a stěžovatelka tento fakt ani nezpochybňuje), zůstává při respektování přechodných ustanovení novely zachována i nadále. Na tom nic nemění skutečnost, že trestní věc stěžovatelky byla vyloučena k samostatnému projednání až po účinnosti zmiňované novely, neboť jedinou výjimkou, kterou připouštějí přechodná ustanovení novely, je vrácení věci státnímu zástupci k došetření, kdy je podávána nová obžaloba. Trestní věc stěžovatelky však k došetření vrácena nebyla, soud jedná stále na základě původně podané obžaloby. Vrchní soud v Praze tak rozhodl usnesením ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. Ntd 279/02, v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a s přechodným ustanovením novely trestního řádu.

Opětovně rozhodoval Vrchní soud v Praze v dané trestní věci o příslušnosti soudu dne 7. 5. 2003 na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2003, kterýmžto usnesením soud prvního stupně reagoval na námitku stěžovatelky týkající se místní nepříslušnosti Městského soudu v Praze odůvodněnou tím, že byla-li již pravomocně skončena původně společná trestní věc, z níž byla její věc vyloučena, pominuly důvody pro místní příslušnost uvedeného soudu.

Ani tato námitka stěžovatelky není důvodná. Ustanovení § 23 odst. 2 tr. ř. zní: "Příslušnost soudu , který věc vyloučil, se nemění; vyloučí-li však krajský soud věc, o níž by jinak příslušelo konat řízení okresnímu soudu, může ji postoupit tomuto soudu." Toto ustanovení tedy stanoví zásadu, že příslušnost soudu, který věc vyloučil, se nemění. Věta za středníkem stanoví pouze jedinou výjimku z této obecné zásady, ponechává však na úvaze soudu, zda takto výjimečně bude postupovat či nikoliv. Samotné vyloučení věci proto neopravňuje k námitce místní nepříslušnosti, pokud v době podání obžaloby ve společném řízení soud rozhodující o vyloučení byl příslušný projednat věc v prvním stupni, což v dané věci Městský soud v Praze, jak uvedeno shora, nepochybně byl. Pravomocné skončení hlavní trestní věci, které namítá stěžovatelka, není dle znění ustanovení § 23 odst. 2 tr. ř. výjimkou ze zásady, že příslušnost soudu se po vyloučení věci nemění.

Pokud Vrchní soud v Praze v projednávané věci neshledal důvody pro postoupení věci stěžovatelky okresnímu soudu a rozhodl, že příslušným soudem zůstává Městský soud v Praze, postupoval v souladu s ustanovením § 23 odst. 2 tr. ř. a jeho rozhodnutí ze dne 7. 5. 2003 lze stěží co vytknout.

V důsledku aplikace přechodného ustanovení novely trestního řádu nedošlo k odnětí předmětné trestní věci zákonnému soudci. Věcná příslušnost soudu v případě ustanovení čl. II. bod. 1. závěrečných a přechodných ustanovení k části první zák. č. 265/2001 Sb. před středníkem je nepochybně stanovena zákonem a nedochází zde v žádném směru ani ke zpětnému působení zákona či odnětí věci zákonnému soudci s účinky ex nunc a pro futuro. Naopak se v dané situaci uplatňuje "přetrvávající regulační efekt" zákona předchozího, když původně založená příslušnost soudu zůstává zachována.

Rozhodnutími Vrchního soudu v Praze napadenými ústavní stížností byla příslušnost soudu k projednání trestní věci stěžovatelky určena v plném souladu s trestním řádem a shora citovaným přechodným ustanovením zák. č. 265/2001 Sb., tj. s příslušnými zákony, takže postupem tohoto soudu nedošlo k odnětí předmětné trestní věci zákonnému soudci, nýbrž naopak k jeho určení. Právo stěžovatelky vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod porušeno nebylo, a proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že čl. II. bod. 1. závěrečných a přechodných ustanovení k části první zák. č. 265/2001 Sb. se týká výlučně určení věcné příslušnosti soudu k projednání trestních věcí, ve kterých byla podána obžaloba v souladu se zněním trestního řádu před nabytím účinnosti novely tohoto procesního předpisu provedené citovaným zákonem a ve kterých by od 1. 1. 2002 byla dána jiná věcná příslušnost, a to v důsledku novely trestního zákona účinné rovněž od 1. 1. 2002. Toto přechodné ustanovení se žádným způsobem nedotýká rozhodnutí ve věci samé, tj. rozhodnutí o vině a trestu, neboť kterýkoliv obecný soud, tedy i ten, jehož věcná příslušnost byla založena aplikací tohoto ustanovení, musí v meritorním rozhodnutí zohlednit zásady plynoucí z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod i ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2003

JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru