Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3129/14 #1Usnesení ÚS ze dne 25.11.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Šumperk
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.3129.14.1
Datum podání24.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 912, § 913

94/1963 Sb., § 85


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3129/14 ze dne 25. 11. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem Vodičkova 30, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 11. června 2014 č. j. 70 Co 169/2014-361 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. ledna 2014 č. j. 40 P 119/2007-280, 30 P a Nc 301/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o zvýšení výživného pro nezletilého syna, a to z částky 4 500 Kč měsíčně na částku 6 000 Kč s účinností od 20. 8. 2010, na částku 5 700 Kč měsíčně s účinností od 1. 12. 2011, na částku 15 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 8. 2012, na částku 5 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 4. 2013 a na částku 5 200 Kč měsíčně s účinností od 1. 1. 2014. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit ve třech splátkách dlužné výživné ve výši 126 381 Kč.

Stěžovatel s výší výživného nesouhlasí. Je přesvědčen, že soudy svým postupem při zkoumání relevantních skutečností a nedostatečným zjištěním podrobností ohledně příjmů otce a jeho možností platit stanovené výživné, za předpokladu, že soud tyto skutečnosti je povinen zjišťovat z úřední povinnosti, porušily právo na spravedlivý proces. Soudy pouze formálním přístupem zhodnotily jeho čistý měsíční příjem a bez opory v důkazních prostředcích odhadly odůvodněné potřeby dalších dvou nezletilých dětí stěžovatele. Soud dostatečně nezohlednil příjmy matky, která se spekulativně vzdala příjmu z dědictví po svém otci, a nepřihlédl k tomu, že matce dítěte zaplatil 300 000 Kč jako vypořádání společného jmění manželů. Podle stěžovatele je způsob stanovení zaplacení dlužného výživného protiústavní, neboť placení běžného výživného s takto vysokou částkou dlužného výživného i po rozpočítání na kalendářní měsíce bude znamenat výrazné snížení životní úrovně nejen stěžovatele, ale i jeho dvou nezletilých dětí. V tomto směru poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 979/13.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, které opravňovalo soudy k přijetí rozhodnutí. Bylo zjištěno, že od předchozí úpravy výživného (výživné bylo naposledy stanoveno v době, kdy nezletilý chodil do mateřské školky) došlo ve smyslu § 923 odst. 1 občanského zákoníku ke změně poměrů, která odůvodňuje zvýšení výživného. Potřeby nezletilého, který nyní navštěvuje 5. třídu základní školy, podstatně vzrostly a zvýšené náklady vyžaduje i jeho zdravotní stav. Byly zjištěny výdělkové i majetkové možnosti obou rodičů, přičemž bylo zohledněno, že matka o dítě osobně pečuje. Ústavní soud ověřil, že soudy se námitkami stěžovatele dostatečně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru ohledně výše výživného. Při stanovení výživného vycházely z konkrétních příjmů stěžovatele vždy v příslušném období a výživné stanovily adekvátně změnám ve výši jeho příjmu a vzniku další vyživovací povinnosti. K námitce týkající se vypořádání dědictví po otci matky soudy poukázaly na to, že již byla řešena v rámci předchozí úpravy výživného. K námitce ohledně částky, kterou otec v roce 2013 vyplatil matce z titulu vypořádání společného jmění manželů, uvedly, že tyto finanční prostředky nelze zásadně zohlednit v majetkových poměrech matky, neboť otec musel ze společného jmění manželů získat odpovídající finanční nebo majetkový podíl.

Ústavní soud připomíná, jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícímu, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).

Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani v případě, že by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům, výjimku představuje situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručeného práva (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Proto není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně výše výživného či splatnosti dlužného výživného.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Z ústavního hlediska není přijatým závěrům co vytknout. V procesu dokazování nebyla shledána pochybení, jež by svou intenzitou dosahovala porušení ústavnosti. Soudy podle přesvědčení Ústavního soudu svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich rozhodnutí tak nelze považovat za rozhodnutí svévolná.

S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Jak lze dovodit z tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, v řízení sám neuplatňoval ani neprokazoval všechny skutečnosti na podporu svého stanoviska, a proto nelze dovozovat porušení práva na spravedlivý proces ze strany civilního soudu.

Poukaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 979/13 považuje Ústavní soud za nepřípadný, neboť se vztahuje k zcela odlišným skutkovým okolnostem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem. V nyní projednávané věci neshledává závěry soudů o povinnosti doplatit dlužné výživné za svévolné a pro stěžovatele likvidační. Stěžovatel mohl a měl předvídat, že s ohledem na dobu, kdy bylo výživné naposledy stanoveno, bude povinen dlužné výživné doplatit a předpokládané situaci úměrně přizpůsobit své výdaje.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, respektující ustanovení § 913 odst. 1 a § 915 občanského zákoníku nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru