Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3128/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3128.15.1
Datum podání22.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 30


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3128/15 ze dne 15. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Marie Kožejové, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2015, č. j. 29 ICdo 44/2015-112, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2014, č. j. 11 VSOL 107/2014-73, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě přiznal stěžovatelce usnesením ze dne 24. 4. 2014, č. j. 37 ICm 24/2014-50, osvobození od soudních poplatků a výrokem II. zamítl její návrh na ustanovení zástupce. V odůvodnění rozhodnutí neshledal splnění podmínek podle § 30 odst. 1 o. s. ř., neboť v daném případě se jedná o incidenční spor, v němž se stěžovatelka domáhá určení pravosti své přihlášené pohledávky, přičemž se nejedná o skutkově ani právně složitý případ a stěžovatelka v tomto i v řadě dalších řízení osvědčila, že dokáže intenzivně a úspěšně využívat svá procesní práva. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 9. 2014, č. j. 11 VSOL 107/2014-73, usnesení krajského soudu ve výroku II. potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 7. 2015, č. j. 29 ICdo 44/2015-112, odmítl dovolání stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu.

Proti usnesením Nejvyššího soudu a vrchního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností ze dne 22. 10. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil. Namítá zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že jí nebyl ustanoven zástupce pro řízení, přestože je to nezbytně třeba, neboť není právně vzdělána a není schopna předestřít před soudem právní argumentaci na potřebné úrovni.

Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a popřel by svoji roli i postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval konkrétními tvrzeními, která byla uplatněna již v řízení před obecnými soudy. Právě o takový přístup ovšem stěžovatelka usiluje, v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením podmínek pro ustanovení zástupce obecnými soudy a požaduje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a civilním soudům uložil zástupce jí ustanovit.

Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti; žádné takové pochybení však v daném případě shledáno nebylo. Dovolací, odvolací i nalézací soud dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96 [N 24/7 SbNU 153, srov. též např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), nebo ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz].

Obecné soudy nevykročily z ústavního rámce své rozhodovací činnosti při ověření předpokladů pro ustanovení zástupce stěžovatelky pro řízení o incidenčním sporu a určení pravosti její přihlášené pohledávky. Ústavně konformním způsobem odůvodnily svůj závěr o nesplnění podmínek § 30 odst. 1 o. s. ř., konkrétně co do aspektu nezbytné potřeby zastoupení k ochraně zájmů stěžovatelky. Vyložily, že v daném případě se nejedná o skutkově ani právně složitý případ; stěžovatelka navíc v tomto i v řadě dalších řízení osvědčila, že dokáže intenzivně a úspěšně využívat svá procesní práva.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru