Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3127/15 #1Usnesení ÚS ze dne 04.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3127.15.1
Datum podání22.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 120, § 132, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3127/15 ze dne 4. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Kaplana, zastoupeného JUDr. Janou Havlíkovou, advokátkou se sídlem v Novém Městě na Moravě, Brněnská 110, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 8. 2015 č. j. 15 C 87/2012-177, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl rozsudkem ze dne 12. 8. 2015, čj. 15 C 87/2012-177, žalobu stěžovatele proti společnosti BMK servis s. r. o., IČO 28400232, se sídlem Praha 5, Mahenova 164/2, o 6 212 Kč s příslušenstvím a uložil žalobci (stěžovateli) nahradit náklady řízení úspěšné protistraně i státu.

Nalézací soud dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovaným byla platně uzavřena kupní smlouva, na základě které žalobce od žalovaného koupil vinotéku HOOVER, typ HWC 2356, za kupní cenu 6 212 Kč. Na vinotéce se následně podle tvrzení žalobce objevila zjevná závada bránící dalšímu užívání věci, která spočívala v tom, že se vinotéka nevypínala a nad míru obvyklou se zahřívala. Pro posouzení funkčnosti a případných závad nechal soud vypracovat znalecký posudek (o který především opřel své skutkové závěry), v němž znalec zkonstatoval, že výrobek je v dané kvalitativní třídě funkční a může sloužit k neprofesionálnímu skladování (archivaci) vína. Žalovaný proto postupoval správně, pokud reklamaci žalobce odmítl pro neopodstatněnost - žalobci naopak nevzniklo právo na odstoupení od kupní smlouvy a vrácení kupní ceny.

Po právní stránce dospěl obecný soud k závěru, že podle § 622 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. kupujícímu vzniká právo odstoupit od kupní smlouvy pouze v případě, že je na předmětu koupě neodstranitelná vada, což se v rámci řádné reklamace neprokázalo. Žalobce od smlouvy odstoupil, aniž by si výrobek po reklamaci prohlédl a jeho funkčnost vyzkoušel. V daném případě neměl stěžovatel právo od smlouvy odstoupit a požadovat vrácení ceny; tento krok byl z jeho strany předčasný - nejprve měl výrobek po vyřízení reklamace znovu vyzkoušet, a teprve poté, kdy by se vada objevila znovu a byla by uznána jako neodstranitelná, měl právo na odstoupení od smlouvy a vrácení kupní ceny.

Proti rozsudku nalézacího soudu, který nabyl právní moci dne 7. 9. 2015, se stěžovatel brání ústavní stížností došlou Ústavnímu soudu dne 22. 10. 2015 (jde o tzv. bagatelní věc, ve které není ani odvolání přípustné), v níž navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil. Podstatou ústavní stížnosti jsou stěžovatelem tvrzená pochybení Obvodního soudu pro Prahu 5, která lze rozdělit do třech oblastí: 1. nalézací soud podle stěžovatele nehodnotil důkazy řádně; 2. soud neprovedl důkazy navržené stěžovatelem (žalobcem) k prokázání jeho tvrzení; 3. nalézací soud v rozhodnutí nevysvětlil dostatečným způsobem, proč neprovedl další důkazy navržené stěžovatelem a jak provedené důkazy hodnotil (nepřezkoumatelnost rozhodnutí). Proto je napadené rozhodnutí protiústavní (čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod a čl. 95 Ústavy). Stěžovatel tedy především brojí proti skutkovým závěrům nalézacího soudu. Stran práva se cítí být poškozen jako spotřebitel; odkazuje na směrnici č. 2005/29 ES o nekalých obchodních praktikách a směrnici Evropského parlamentu a rady č. 1999/44/ES.

Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a zkonstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Již sama skutečnost, že se v tomto případě jedná o tzv. bagatelní věc (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), musí vést Ústavní soud k obezřetnosti - pokud jde o namítaný zásah do ústavních práv stěžovatele. V usnesení ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1367/13, Ústavní soud nastínil obecná kritéria hodnocení závažnosti zásahu do základních práv (srov. též např. usnesení ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1562/13, a dále kritéria testu právní hranice bagatelnosti, jak byla specifikována v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13). Za méně závažný zásah do práv Ústavní soud označuje případy, kdy ústavně nekonformní aplikace právní normy v konkrétní věci představuje toliko exces při rozhodování obecných soudů, a to na rozdíl od situací, kdy je aplikace projevem ustáleného a vědomě prováděného výkladu contra constitutionem, který se dotýká většího množství případů a který dosud nebyl předmětem posouzení nálezem Ústavního soudu, popř. sice nálezem za protiústavní označen byl, v rozhodovací praxi obecných soudů je však i nadále používán. Za další hlediska závažnosti zásahu pak Ústavní soud pojal jeho mimořádně tíživý dopad nebo současné porušení jiného základního práva. V případě předmětné bagatelní věci již jen proto nemůže jít v uvedeném kontextu o věc, která by podléhala hodnocení Ústavního soudu.

Ústavní soud dále uvádí, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě důležitá věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou zásadně záležitostí obecných soudů. Do "postupu v občanském soudním řízení" patří bezpochyby i provádění důkazů a jejich hodnocení, které je ovládáno stěžejním principem civilního řízení - zásadou volného hodnocení důkazů podle ustanovení § 132 o. s. ř. Ústavní soud může výjimečně zkoumat, zda hodnocením důkazů provedených obecným soudem došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, avšak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a jeho právním závěrem; jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. O takový případ se však v projednávané věci rozhodně nejedná. Obvodní soud zhodnotil provedené důkazy a v rozsudku i logicky vysvětlil, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. To, že je nezhodnotil podle představ stěžovatele, nemůže znamenat, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Podle § 120 odst. 1, věta druhá, o. s. ř., je to v konečném důsledku vždy soud, kdo rozhoduje, které z navržených důkazů provede (pokud by tomu tak nebylo, nebylo by ani možné dovést některá řízení do konce). Pokud zamítne důkazní návrhy účastníka [navíc usnesením, proti němuž není podle § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolání přípustné], musí v rozsudku vyložit, co jej k tomuto procesnímu kroku vedlo. Obvodní soud nedostál zcela své povinnosti přesvědčivě v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku vysvětlit, "proč neprovedl další důkazy" (§ 157 odst. 2, věta první, o. s. ř.) - tím spíše, pokud byl žalobce procesně aktivní a navrhoval provést řadu dalších důkazů. Za přesvědčivě vysvětlující nelze považovat "obsahově prázdnou" pasáž odůvodnění, v níž nalézací soud uvádí, že: "Ostatní navržené důkazy soud zamítl pro nadbytečnost. Z dalších provedených důkazů by soud nezjistil žádné podstatné informace pro toto řízení." Měl-li by obecný soud dostát zcela své povinnosti vyplývající z procesního předpisu, pak by odůvodnění jeho rozsudku mělo obsahovat jasné vysvětlení toho, na základě jakých konkrétních skutečností a z jakých přesně důvodů nepovažuje provedení dalších důkazů za potřebné pro zjištění skutkového stavu - respektive, proč je považuje za nadbytečné a v rozporu se zásadou procesní ekonomie.

Ústavní soud však vyšel při posouzení věci z toho, že ne každé pochybení obecného soudu představuje současně zásah do ústavně zaručených základních práv účastníka řízení - musí dosáhnout určité relevantní intenzity. Pokud by Ústavní soud považoval každé pochybení obecných soudů současně za zásah do ústavně zaručených práv, jeho postup by ve svém důsledku vedl k tomu, že by se svojí rozhodovací činností přibližoval postavení nadřízeného (obecného) soudu. Takový přístup by nevyhnutelně vedl k narušení zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že je sice napadený rozsudek odůvodněn v určitých pasážích stručně, nicméně, z pohledu ústavněprávních požadavků na rozhodovací činnost obecných soudů a v kontextu skutkového pozadí věci a jejího právního hodnocení obecnými soudy nižších stupňů, dostačujícím způsobem. Z rozsudku a logiky věci totiž vyplývá, proč nalézací soud neprovedl další důkazy - je tomu tak především proto, že své skutkové závěry opřel o znalecký posudek, který vyhodnotil jako přesvědčivý (i v kontextu dalších provedených důkazů).

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru