Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3127/11 #1Usnesení ÚS ze dne 12.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Benešov
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkTrestní odpovědnost
Skutková podstata trestného činu
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.3127.11.1
Datum podání18.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.6

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 248

40/2009 Sb., § 12 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3127/11 ze dne 12. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 12. prosince 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. R. M., zastoupeného Mgr. Soňou Červinkovou, advokátkou, AK se sídlem Haštalská 27, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011 čj. 6 Tdo 851/2011-16, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2010 čj. 13 To 343/2010-160 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 2. 6. 2010 čj. 1 T 250/2009-126 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v č. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí; 1) rozsudku Okresního soudu v Benešově, kterým byl uznán vinným pro skutek ve výroku rozsudku uvedený trestným činem zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 2 tr. zákona (z. č. 140/1961 Sb.) a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvou let a náhradě škody poškozené, 2) usnesení Krajského soudu v Praze zamítající jeho odvolání a 3) usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání jako zjevně neopodstatněné.

Porušení ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval v tom, že obecné soudy neposoudily jeho jednání podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2010 (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník), která je pro něho příznivější, a nezabývaly se otázkou, zda jednání kladené mu za vinu, nebylo možné řešit jinými prostředky ochrany práv poškozené obchodní společnosti, např. podle občanského nebo obchodního práva, neboť šlo o porušení smluvní povinnosti v obchodním závazkovém vztahu.

Za účelem ověření stěžovatelových tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Benešově sp. zn. 1 T 250/2009 a poskytl okresnímu soudu možnost, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Okresní soud odkázal na písemné odůvodnění rozsudku, aniž by k věci cokoliv dalšího uvedl. Ježto podané vyjádření neobsahovalo sebemenší argument či tvrzení, nebylo stěžovateli zasíláno k případné replice.

Po seznámení se s obsahem vyžádaného trestního spisu, napadených rozhodnutí a po posouzení stěžovatelových tvrzení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Průběh řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, netřeba s ohledem na učiněná zjištění podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i obecným soudům, tedy účastníkům řízení před Ústavním soudem, znám.

Podstatu ústavněprávní argumentace stěžovatele opřenou o shora označené články Listiny a Úmluvy představoval nesouhlas s trestněprávní kvalifikací jeho jednání.

Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi označil za nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (nálezy I.ÚS 541/10 publ. Sb. n. u., sv. 57 str. 247, II.ÚS 1098/10 ze dne 4. 8. 2010, dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci bylo z napadených rozhodnutí zřejmé, že obecné soudy se těmito otázkami zabývaly. Nalézací soud vyložil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že jednání stěžovatele naplňuje jak po objektivní, tak po subjektivní stránce znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry a že takové jednání již nelze "schovat" za obchodní jednání. Odvolací soud jeho závěry potvrdil a použití pozdější právní úpravy vyloučil, neboť společenskou škodlivost stěžovatelova jednání postihuje přísněji než předchozí právní úprava; dovolací soud dodal, že závěr nalézacího soudu o společenské škodlivosti jednání stěžovatele vylučuje možnost aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku (tj. nové úpravy) zakotvující zásadu subsidiarity trestní represe, a potvrdil, že tak, jak byl skutek popsán, vykazoval znaky trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným.

Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti a skutečností vyplývajících ze soudního spisu a napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecným soudům nelze vytknout neadekvátní užití trestněprávní kvalifikace stěžovatelova jednání podle právní úpravy účinné v době, kdy byl trestný čin spáchán. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Přiměřeně detailní popis a interpretace jednání stěžovatele byly založeny na dostatečně provedeném dokazování a adekvátním hodnocení provedených důkazů. Za této situace tak nebyl dán důvod k ústavněprávnímu zpochybnění závěru, že stěžovatel jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Výsledek řízení před obecnými soudy tudíž nekoliduje ani se stěžovatelem vzpomínaným pojetím trestní represe jako "ultima ratio", resp. subsidiárního prostředku ochrany práva.

Ústavní soud tak může přisvědčit stěžovateli pouze v tom, že při posouzení příznivosti použití nové právní úpravy pro pachatele je rozhodujícím kritériem celkový výsledek trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, resp. závěr, že použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nález IV.ÚS 158/2000, Sb. n. u., sv. 21 str. 91). Zároveň však shodně se soudem Nejvyšším zdůrazňuje, že výsledek tohoto srovnání musí vyznít příznivě právě pro konkrétního pachatele s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Tvrzení stěžovatele, že nový trestní zákoník upravující výslovně zásadu "ultima ratio" je pro něho zcela jistě příznivější než trestní zákon, tak samo o sobě nepostačuje. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu je ostatně zřejmé, že princip trestněprávní represe jako krajního právního prostředku byl při hodnocení naplnění objektivních znaků trestného činu přítomen (aplikován) i za platnosti a účinnosti bývalého trestního zákona.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru