Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3125/14 #1Usnesení ÚS ze dne 07.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
trestný čin/krádež
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3125.14.1
Datum podání24.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3125/14 ze dne 7. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti D. H., právně zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Příkop 8, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2013, č.j. 12 T 145/2013-225, a proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2014, č.j. 4 To 6/2014-267, a Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2014, č.j. 5 Tdo 634/2014-27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odstavci 1, v čl. 38 odstavci 2 a v čl. 40 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1, odstavci 3 písmena c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odstavce 1 trestního zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání tří a půl roku; dále mu byla uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit v plné výši škodu, kterou způsobil; dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozené uvedenou částku, přičemž se zbytkem byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně zamítl; dovolání napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že soudy dospěly k závěru o jeho vině a trestu na základě nesprávně zajištěných důkazů, které neprokazují nadevší pochybnost, že se jednání dopustil právě stěžovatel. V řízení byla provedena rekognice, kdy poškozené byly předloženy pouze fotografie, přičemž poskytnutému popisu odpovídala pouze fotografie stěžovatele, a i na té jej poškozená určila jako pravděpodobného pachatele (70%). Nebyla provedena, ač stěžovatelem nabízena, rekognice in natura, a v důsledku toho došlo ke ztotožnění pachatele až u hlavního líčení, kde, s ohledem na jeho průběh, nebylo ani možnost volby - poškozená označila jako pachatele obžalovaného. Další pochybení mělo spočívat v tom, že pachovou stopu, která stěžovatele usvědčovala z přítomnosti na místě činu, měla, podle popisu jednání poškozenou, zanechat jiná osoba (osoba jiného popisu). Přesto byl právě stěžovatel ztotožněn, ač neodpovídal popisu osoby, která měla pachovou stopu zanechat. Pochybení mělo spočívat rovněž v tom, že obhájce stěžovatele neměl možnost klást poškozené otázky týkající se popisu pachatelů. Nejvyšší soud pak odmítl dovolání, založené na tvrzeném porušení práva na spravedlivý proces, s tím, že se nejedná o zákonný dovolací důvod. Stěžovatel ve svém podání odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 5 Tz 8/89; sp. zn. 4 Tz 107/2002; sp. zn. 3 Tdo 439/2008; sp. zn. 7 Tdo 265/2012; sp. zn. 8 Tdo 1063/12; aj.), i Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 394/97; sp. zn. II. ÚS 418/99; sp. zn. I. ÚS 3094/08). S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 12 T 145/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Jak je z napadených rozhodnutí patrné, soudy se předloženými námitkami stěžovatele zabývaly opakovaně v průběhu celého řízení. Již nalézací soud posuzoval hodnověrnost důkazů a dospěl k závěru, že jejich vypovídací hodnota ve svém souhrnu je dostatečná pro to, aby byl stěžovatel uznán vinným, přestože si byl vědom protichůdnosti svědecké výpovědi i obhajoby stěžovatele. Soud přitom vycházel i z faktu, že stěžovatel byl pro stejnou trestnou činnost již dříve shledán vinným a odsouzen. Odvolací soud pak neshledal mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy žádné rozpory, ale logickou provázanost. Nejvyšší soud se zabýval námitkami stěžovatele, přičemž dospěl k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné. Zohlednil přitom aplikovatelnost stěžovatelem v ústavní stížnosti předestřené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu k provádění důkazů rekognice i pachové stopy. Nejvyšší soud neshledal v postupu nižších soudů porušení práva na spravedlivý proces (viz strana 8 - odůvodnění napadeného usnesení), nejednalo se tedy o odmítnutí zabývat se stěžovatelovou námitkou poručení práva na spravedlivý proces.

Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, opomíjí stěžovatel skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný. Ten pak rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219). V projednávaném případě Ústavní soud uvedené pochybení neshledal. Stěžovatel zopakoval svoji argumentaci užitou opakovaně již v řízení před obecnými soudy. Neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí, sám nesouhlas však není způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru