Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3124/09 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Jindřichův Hradec
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnos... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
škoda/náhrada
odůvodnění
rodičovská zodpovědnost
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.3124.09.1
Datum podání03.12.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 441, § 450, § 422

94/1963 Sb., § 31 odst.2

99/1963 Sb., § 120, § 127, § 125, § 132, § 153 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3124/09 ze dne 31. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické a soudce Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. O., 2) K. O. a 3) nezl. M. O., všichni zastoupeni Mgr. Danielou Houdkovou, advokátkou, se sídlem AK v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci č. j. 6 C 520/2004-229 ze dne 15. února 2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 1263/2007-283 ze dne 25. června 2007, za účasti Okresního soudu v Jindřichově Hradci, Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a za účasti vedlejšího účastníka Statek Lomnice, spol. s r. o., IČ: 49023420, se sídlem Lomnice nad Lužnicí, Palackého nám. 88, zastoupené JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem, se sídlem Třeboň, Březanova 84/I, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřují zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a právo na zvláštní ochranu dětí a mladistvých ve smyslu čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Pro skutkovou základnu je určující, že vedlejší účastník se domáhal zaplacení částky 208 630,- Kč spolu s ročními 2,5% úroky z prodlení ode dne 24. 7. 2003 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že stěžovatel 3) [nezl. M. O.] spolu s nezl. P. P. dne 12. 7. 2003 způsobili požár, kterým došlo ke shoření sena a slámy přináležející vedlejšímu účastníkovi, a dále k poškození budovy seníku (kde uváděné bylo uskladněno) shořením dřevěné konstrukce, čímž došlo v důsledku jednání uvedených ke škodě vyčíslené v úhrnné výši 267 710,- Kč, sestávající ze škody 45 000,- Kč (na shořelém seně), 14 350,- Kč (na shořelé slámě) a 208 360,- Kč (na stavbě seníku). Společně za škodu pak měli odpovídat také ti, kteří nad nimi měli vykonávat patřičný dohled, tj. rodiče [stěžovatel 1) a 2)] a matka druhého nezletilého M. P. Po částečném plnění ze strany pojistitele (Česká pojišťovna, a.s.) vzhledem k této skutečnosti vzal vedlejší účastník žalobu částečně zpět a domáhal se jen náhrady škody ve výši 208 360,- Kč (na stavbě seníku).

Okresní soud v Jindřichově Hradci žalobě vedlejšího účastníka částečně vyhověl, když rozhodl, že stěžovatelé spolu s nezl. P. P. a M. P. jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně vedlejšímu účastníkovi částku 145 000,- Kč spolu s ročními 2% úroky z prodlení z částky 145 000,- Kč od 22. 4. 2004 do zaplacení. Okresní soud vycházel z toho, že nezl. P. P. a stěžovatel 3) vybaveni "zábavní pyrotechnikou", kterou jim pořídil stěžovatel 1) - otec stěžovatele 3) při vědomosti matky nezl. P. P. M. P. a stěžovatelky 2), vstoupili do objektu vedlejšího účastníka dírou v plotě, kdy každý vzal jednu "fontánku", kterou zapálili a následně je odhodili směrem k seníku, do kterého spadly do zbytků sena. Obě světlice (rachejtle) doutnaly, v domnění, že k požáru nedojde pak nezletilí objekt opustili. Uváděné bylo možné dle posouzení okresního soudu jednoznačně vyhodnotit po srovnání protokolů s výslechy osob mladších 15 let obou nezletilých, jak obsaženy ve spise Policie ČR - OO Třeboň sp. zn. ORJH - 1005/TR-Př-2003, u nichž byla přítomna A. Š. - kurátorka pro mládež při MěÚ v Třeboni, která i při projednávání tohoto sporu vypověděla, že oba chlapci v rámci výpovědí vypovídali naprosto spontánně, bez nátlaku, bez sugestivních otázek, dle jejího úsudku zcela zřejmě podle své zkušenosti a podle reálného stavu věci. Z podání vysvětlení stěžovatelem 1) pak okresní soud měl za prokázané, že tento provedl nákup zábavní pyrotechniky a tuto dal k dispozici nezletilým a tito (prosti dozoru) s touto měli možnost nakládat. Nezletilí v rámci svých účastnických výpovědí před odvolacím soudem dne 21. 10. 2005 již způsobení požáru nedoznávají, neboť není pochyb o tom, že jejich líčení rozhodných událostí bylo konzultováno s ostatními žalovanými, když veškerá tvrzení o "vynuceném" původním přiznání nezletilých přišla s odstupem doby až poté, co byl rodiči chlapců zjištěn rozsah způsobené škody. Soud neměl žádných důvodných pochybností o jejich výslechu dne 23. 7. 2003 realizovaném před orgány policie, když jakékoliv pochybení při výsleších nebylo shledáno ani na základě opakovaných prošetření policejních postupů prováděných Inspekcí Ministerstva vnitra ČR, jak vyplývá z vyrozumění o výsledku šetření opakované stížnosti 12. 5. 2004. Stížnosti na postupy v rámci řízení byly shledány jako neoprávněné, naopak postupy policie byly regulérní, v souladu se zákonem, to okresní soud zdůraznil zejména ve vazbě na výslechy obou nezletilých, realizované za přítomnosti orgánu sociálně právní ochrany dětí. Soud se zabýval zároveň možností spoluzavinění vedlejšího účastníka (§ 441 OZ) a případnou aplikací tzv. moderace (§ 450 OZ), tj. přiměřené snížení náhrady škody z důvodů zvláštního zřetele hodných. Vzhledem k dobře sociálně situovaným stěžovatelům 1) a 2), kdy navíc sám stěžovatel 1) dal zábavní pyrotechniku nezletilým k dispozici, z uvedených důvodů ke snížení škody nepřistoupil.

Proti prvoinstančnímu rozsudku se odvolali všichni žalovaní, když stěžovatelé zejména argumentovali tím, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil důkazy a dále neprovedl stěžovateli navrhované důkazy, nesprávně zhodnotil otázku spoluzavinění vedlejšího účastníka. Odvolací soud se ztotožnil s názory soudu prvoinstančního, když mimo jiné uvedl, že shodně se soudem prvního stupně považuje navrhované důkazy za nadbytečné, neboť skutečnosti, které měly být navrženými důkazy prokázány, byly zjištěny v řízení jinak. Rovněž se neztotožnil s názorem stěžovatelů, že z vyjádření psychologa PhDr. J. Š. vyplynula potřeba znaleckého zkoumání spontánnosti či pravdivosti výpovědí nezletilých. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i ohledně absence spoluzavinění vedlejšího účastníka a případného snížení škody ve smyslu § 450 OZ.

Proti druhoinstančnímu rozhodnutí podali stěžovatelé dovolání, které však bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam. Stěžovatelé v zásadě opakovali již vznesené námitky v rámci odvolání, tj. vadu řízení spočívající v neprovedení důkazů jimi navrhovaných, které měly prokázat jejich tvrzení a dále pak vytýkají, že obecné soudy zcela vadně vycházely ze závěrů orgánů činných v trestním řízení, ačkoliv Policie ČR při šetření příčin vzniku požáru nepostupovala v souladu se zákonem, zejména porušila pravidla pro provádění výslechu nezletilých. Stěžovatelé dále nesouhlasili se závěrem ohledně spoluzavinění vedlejšího účastníka a napadli rovněž závěr stran nesplnění předpokladů pro moderaci.

Stěžovatelé v rámci své stížnosti v zásadě opakují argumentaci předestřenou před obecnými soudy, když tvrdí, že bylo zasaženo do jejich základních lidských práv a svobod, neboť nebylo respektováno ustanovení čl. 32 Listiny zejména tím, že výslech nezletilců byl učiněn v rozporu se zákonem. Nezletilci měli v průběhu vyšetřování za to, že nebudou vyšetřováním vázáni (byli přesvědčeni "že z toho nic nebude") a tak na to spoléhali a z toho vycházeli. Nadto stěžovatelé mají za to, že "žalovaný" (má být vedlejší účastník) zcela překročil nestandardním způsobem možnost soudu hodnotit volně všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech a neprovedl důkazy, které stěžovatelé navrhovali.

V souladu s ustanovením § 32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníka řízení Okresní soud v Jindřichově Hradci, Krajský soud v Českých Budějovicích a vedlejší účastnici Statek Lomnice, spol. s r. o., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Soud prvého stupně se s argumentací stěžovatelů neztotožnil. Dle jeho úsudku tzv. zvláštní ochrana dětí (čl. 32 Listiny) stejně jako tzv. právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny) nebyly porušeny, když rozhodnutí soudů v nalézacím řízení jednoznačně vycházejí z prováděného dokazování, při kterém byly bez výhrad dodrženy postupy ve smyslu ustanovení § 125, § 120 odst. 1, jakož i § 132 o. s. ř. Prováděné dokazování s ohledem na okolnosti projednávaného případu a potřeby zjišťování skutkového stavu bylo dle úsudku zdejšího soudu regulérní, úplné, a v souladu se zákonem, vzhledem k tomu jsou rozhodnutí soudů vycházející z takto prováděných důkazů zcela správná, odpovídající zjištěnému skutkovému stavu věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Okresní soud v Jindřichově Hradci dále vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání dle § 44 odst. 2 zák. o Ústavním soudu.

Krajský soud se vyjádřil k výtkám stěžovatelů odmítavě. Krajský soud jako soud odvolací sám provedl výslech nezletilých žalovaných, jejich výpovědi hodnotil samostatně i v kontextu s dalšími provedenými důkazy, tedy i v kontextu s jejich výpověďmi, které nezletilí učinili bezprostředně po vzniklém požáru před policejními orgány. Tyto policejní výslechy proběhly, dle názoru krajského soudu, v souladu s ustanovením článku 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zvláštní ochrana nezletilých byla zaručena nepřetržitou přítomností pracovnice příslušného orgánu péče a ochrany dětí a mládeže. Ve skutečnosti, že výslech obou nezletilých probíhal současně v téže místnosti a výslechu obou byla přítomna jediná pracovnice orgánu péče a ochrany dětí a mládeže, nelze spatřovat porušení výše uvedeného článku Listiny. Způsob provedení výslechu nezletilých byl konečně předmětem šetření Inspekce Ministerstva vnitra ČR a nebylo shledáno žádné pochybení.

Odvolací soud dále uvádí, že důvody, které jej vedly k tomu, že zamítl důkazní návrh stěžovatelů na provedení navrhovaného znaleckého posudku, spočívají zejména v tom, že se odvolací soud nedomníval, že by bylo možné s odstupem několika let hodnotit po psychologické stránce kvalitu výpovědí nezletilých, když soud neměl k dispozici žádné důkazy o jejich tehdejší psychické a osobní vyspělosti. Odvolací soud však měl k dispozici původní policejní protokoly, sám provedl výslech nezletilých a na základě těchto důkazů byl sto učinit jednoznačný závěr o spontánnosti výpovědí nezletilých žalovaných v rozhodné době. Odvolací soud proto setrval na svých závěrech a navrhl, aby podaná ústavní stížnost byla zamítnuta. Krajský soud v Českých Budějovicích vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání dle § 44 odst. 2 zák. o Ústavním soudu.

Vedlejší účastnice má za to, že stěžovatelé uplatňují tutéž argumentaci, kterou již použili před soudy obou stupňů, i v dovolání podaném k Nejvyššímu soudu. Vedlejší účastnice je přesvědčena, že s touto argumentací se zmiňované soudy řádně vypořádaly. Dále pak vedlejší účastnice vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání dle § 44 odst. 2 zák. o Ústavním soudu.

Ústavní soud zaslal stěžovatelům k odpovědi vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice, ke kterému se stěžovatelé vyjádřili v tom směru, že setrvávají na své argumentaci, na kterou odkazují. Dále pak uvádějí, že součástí práva zakotveného v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a stejně tak čl. 40 odst. 4 Listiny, je tzv. zákaz nucení k sebeobviňování, spočívající v tom, že doznání je výlučným právem obviněného a nesmí být činěn jakýkoliv nátlak či hrozba vedoucí k jeho sebeobvinění. Dále pak stěžovatelé uvádějí, že vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, "pokud stěžovatel uplatní v řízení před obecnými soudy v tomto ohledu námitku (pozn.: tedy, že důkaz učiněný před orgánem veřejné moci byl získán pod hrozbou sankce), jsou tyto povinny se s ní náležitým způsobem vypořádat v odůvodnění svých rozhodnutí, pokud tak neučiní, zatíží tím své rozhodování prvkem libovůle, což je neslučitelné s právem stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod". Stěžovatelé se domnívají, že účastníci (Okresní soud v Jindřichově Hradci a Krajský soud v Českých Budějovicích) neměli vůbec k takto neústavně získanému důkazu přihlížet a Krajský soud v Českých Budějovicích měl tedy vycházet z důkazu výslechem stěžovatele 3) a P. P., které sám provedl, a z něhož vyplývá, že tito nezpůsobili požár seníku. V případě, že by chtěl mít postavenu najisto hodnověrnost tvrzení stěžovatele 3) a P. P., měl nechat vypracovat znalecký posudek, který ovšem nebyl v řízení proveden. Stěžovatelé vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání dle § 44 odst. 2 zák. o Ústavním soudu.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.

Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelé v podstatě otevřeli spor - primárně - o výklad podústavního práva, resp. hodnocení skutkových zjištění, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní (viz výše). Takový závěr evidentně namístě není; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatelé v ústavní stížnosti jen pokračují v polemice s nimi, a dožadují se přezkumu Ústavním soudem v postavení další soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.

Po prostudování spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 6 C 520/2004 (dále "spis") a seznámení se s argumentací stěžovatelů Ústavní soud konstatuje, že nedošlo k porušení základních lidských práv. Stěžejní argument, na kterém je stížnost založena, je lichý, neboť, jak vyplývá ze spisu, výslech nezletilců byl činěn za přítomnosti pracovnice příslušného orgánu péče a ochrany dětí a mládeže, která byla také řádně soudem vyslechnuta a uvedla, že "I v případě výslechu nezl. M. O. to bylo tak, že tomuto nebyl podbízen žádný skutkový děj, nebyl na něj vyvíjen žádný nátlak, nezl. vypovídal spontánně, přirozeně, dle mého úsudku naprosto podle svých poznatků a své zkušenosti. Nikdo mu nic nevnucoval." (viz protokol z jednání, strana spisu 46). Jak vyplynulo z opakovaného šetření stížností stěžovatelů na postup Policie ČR, oba nezletilci byli vyslechnuti se souhlasem matky druhého nezletilého P. P., které bylo nabídnuto, aby se šetření zúčastnila, ta to však neučinila (spis str. 26). Stěžovatele 1) a 2) se přes snahu Policie ČR nepodařilo kontaktovat, nebyli přítomni na chalupě a nezletilec byl u svého kamaráda druhého nezletilého P. P. Po provedení šetření byli rodiče (obě matky) obou nezletilců bezprostředně informováni o výsledcích šetření a o tom, že je třeba sepsat na OO PČR Třeboň protokol. Způsob provedení výslechu nezletilých byl předmětem šetření Inspekce Ministerstva vnitra ČR a nebylo shledáno žádné pochybení, rovněž tak v souladu s procesními předpisy trestního práva uplatňovali stěžovatelé veškeré zákonné prostředky v rámci šetření, včetně prošetření postupu Okresním státním zastupitelstvím v Českých Budějovicích. Dále pak na základě podnětu stěžovatelů prošetřovalo postup Police ČR a státního zástupce Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích, které sice spatřuje v okolnosti, že nebyl předem vyrozuměn zákonný zástupce pochybení, to však bylo bezprostředně napraveno po učinění prošetření, a proto rovněž považoval podnět za nedůvodný. Nadto soud sám provedl výslech nezletilých žalovaných, jejich výpovědi hodnotil samostatně i v kontextu s dalšími provedenými důkazy, tedy i v kontextu s jejich výpověďmi, které nezletilí učinili bezprostředně po vzniklém požáru před policejními orgány.

Ústavní soud se rovněž zabýval argumentací stěžovatelů, že nezletilým bylo sděleno, že "z toho nic nebude", a proto se přiznali. Použití takového argumentu v případě, že předmětem sporu je jednání nezletilců, se jeví ve smyslu ustanovení čl. 32 Listiny minimálně nevhodné. Z této argumentace jakoby vyplývalo, že kdyby bývali věděli, že ponesou důsledky svého jednání, tak by se nebývali byli přiznali. Demokratická společnost je založena nejen na ochraně základních lidských práv, ale mimo jiné také na povinnostech, např. na odpovědnosti každého člena společnosti, tj. schopnosti každého jedince nést důsledky svého jednání. Zvláštní ochrana mladistvých obsažená mimo jiné v Listině spočívá také v tom, že je jim zaručena taková výchova, která povede k tomu, že se z nich v budoucnu stanou dobří občané našeho státu, který je založen na principu demokracie, tj. na principu slušnosti a odpovědnosti. Zákon o rodině v rámci rodičovské zodpovědnosti ukládá rodičům povinnost chránit zájmy dítěte a používat přiměřených výchovných prostředků tak, aby nedocházelo k ohrožení mimo jiné jejich mravního vývoje (srov. § 31 odst. 2 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů).

Stran soudem neprovedených důkazů Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy jasně argumentačně vysvětlily, proč navrhované důkazy neprovedly a v takovém postupu nespatřuje Ústavní soud nic, co by porušovalo základní práva stěžovatelů.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2010

Miloslav Výborný v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru