Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3123/16 #1Usnesení ÚS ze dne 20.12.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 8
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkrozhodčí nález
Dražba
neplatnost
retroaktivita/pravá
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.3123.16.1
Datum podání19.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

216/1994 Sb.

26/2000 Sb., § 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3123/16 ze dne 20. 12. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti EURODRAŽBY.CZ a. s., se sídlem Čimická 780/61, Praha 8, zastoupené JUDr. Petrem Kočím, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 3. 2014, č. j. 29 C 123/2009-190, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2014, č. j. 14 Co 376/2014-229, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. 21 Cdo 804/2015-257, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 9. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání věci stěžovatelky před obecnými soudy došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").

II.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 3. 2014, č. j. 29 C 123/2009-190, byla určena neplatnost veřejné dražby nedobrovolné konané dne 16. 12. 2008, kterou byly vydraženy pozemky v k. ú. Počenice, jejichž vlastníky byli Petr Kluka (vedlejší účastník č. 1) a Kateřina Kluková (vedlejší účastník č. 2) na základě návrhu společnosti ACEMA Credit Czech, a. s. (vedlejší účastník č. 3), kdy dražebníkem byl stěžovatel a vydražitelem Marek Rybka (vedlejší účastník č. 4) a zároveň bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dražbou nedobrovolnou byla realizována pohledávka vedlejšího účastníka č. 3 z rozhodčího nálezu č. j. RD/203/08/ACM-21 vydaného dne 28. 7. 2008 JUDr. Jindřichem Černým CSc. (dále jen "předmětný rozhodčí nález"). Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odůvodněno zejména tím, že žaloba byla podána včas a vzhledem k tomu, že v mezidobí bylo v řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 30 Co 288/2011 rozhodnuto o zrušení předmětného rozhodčího nálezu, nebyla dražba provedena na základě vykonatelného exekučního titulu, jak vyžaduje ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejných dražbách").

3. Na základě odvolání stěžovatele a vedlejších účastníků č. 3 a 4 ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, změnil částečně rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvoláním bylo namítáno zejména to, že rozsudek o neplatnosti předmětného rozhodčího nálezu má účinky ex nunc, a vzhledem k tomu, že nebyl v právní moci v den konání dražby, byla tato dražba provedena řádně a na základě vykonatelného exekučního titulu. Vedlejší účastníci č. 1 a 2 navrhli v odvolacím řízení potvrzení rozsudku soudu prvního stupně s tím, že předmětný rozhodčí nález nemohl být vykonatelným exekučním titulem, když jej vydal rozhodce bez zákonné pravomoci, neboť tento rozhodce byl určen právnickou osobou, která však není stálým rozhodčím soudem. V této souvislosti bylo odkázáno na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, a dále na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11 a ze dne 27. 9. 2012, III. ÚS 1624/12 (tato i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz). Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil právě skutečností, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že rozhodčí nález vydaný rozhodcem, jehož výběr se neuskutečnil dle transparentních pravidel (tedy byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona), není způsobilým exekučním titulem. Vzhledem k tomu, že se soud prvního stupně zabýval při svém rozhodování pouze následným zrušením předmětného rozhodčího nálezu, a nikoliv jeho nevykonatelností od počátku, poučil odvolací soud účastníky o svém právním názoru ještě dříve, než ve věci rozhodl, aby byla zajištěna předvídatelnost jeho rozhodnutí.

4. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka následně dovoláním. Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatelky přípustným, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení právní otázky (zda předmětný rozhodčí nález je za daných okolností vykonatelným rozhodčím nálezem dle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách), která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud ve všech souvislostech vyřešena, a po přezkoumání dospěl k závěru, že není opodstatněné. Z odůvodnění vyplývá, že neplatnost veřejné dražby je vyslovena soudem mimo jiné v případě, kdy vymáhaná pohledávka nebyla dražebnímu věřiteli (ve skutečnosti) přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo vykonatelným rozhodčím nálezem nebo doložena vykonatelným notářským zápisem či jiným vykonatelným rozhodnutím, jehož soudní výkon připouští zákon. Splnění této podmínky je nutné po celou dobu dražebního procesu, tedy i v době provedení dražby (až do udělení příklepu). Vykonatelný rozhodčí nález je pak titulem pro výkon rozhodnutí nebo exekučním titulem jen tehdy, byl-li vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc a je-li vykonatelný po stránce materiální a formální. Ustálená judikatura stanoví, že pokud rozhodce neměl k vydání nálezu pravomoc, nejde o titul způsobilý k nařízení soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce a pokud by již byl nařízen, musí být v každém stadiu zastaven pro nepřípustnost. V projednávané věci vydal rozhodčí nález JUDr. Jindřich Černý, CSc., který byl jmenován společností HONESTA, s. r. o. Nejvyšší soud se v tomto směru zcela ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že předmětný rozhodčí nález byl vydán rozhodcem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť k jeho určení došlo v rozporu se zákonem, a proto je takový rozhodčí nález od počátku materiálně a formálně nevykonatelný a nesplňuje tudíž podmínku § 36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách. Napadený rozsudek odvolacího soudu tak shledal Nejvyšší soud správným.

5. Rozhodnutí soudů všech stupňů napadla stěžovatelka ústavní stížností. V té vedle rekapitulace dosavadního řízení zejména tvrdí, že postupem soudů bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, když soudy posoudily věc po právní stránce nesprávně. Stěžovatelka tvrdí, že pokud byl rozhodčí nález vydán na základě neplatné rozhodčí doložky ve věci, v níž by jinak bylo možné uzavřít rozhodčí smlouvu, má i takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí a nelze jej považovat za nicotný právní akt. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2014 ve věci vedené pod sp. zn. 104 VSPH 158/2014 a poukazuje na skutečnost, že v posuzovaném případě i sám soud prvního stupně postupoval cestou žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Stěžovatelka současně poukazuje i na závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1777/07, který se vyjadřuje k zásadě zákazu retroaktivity v případě, kdy v době provedení dražby nebyly rozhodčí nálezy zpochybňovány, ale jejich neplatnost byla posuzována toliko ex nunc. Závěrem navrhuje stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí.

III.

6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

7. Ústavní soud především poukazuje na skutečnost, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž definoval podmínky, za nichž lze označit vadnou aplikaci podústavního práva obecným soudem za zásah do základních práv či svobod jednotlivce (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85). Je tomu tak tehdy, jestliže taková aplikace nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

8. V případě nyní projednávané ústavní stížnosti se však nejedná o shora popsaný případ. Podstatou této ústavní stížnosti je polemika s právními závěry obecných soudů vedenými v rovině podústavního práva v otázce neplatnosti předmětné veřejné dražby, zejména s ohledem na to, zda rozhodčí nález byl již od počátku nezpůsobilým exekučním titulem, nebo zda jeho neplatnost mohla být vyslovena toliko ex nunc a tudíž by platilo, že v době udělení příklepu rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem byl. Ústavní soud však po prostudování ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí obecných soudů všech stupňů, neshledal nic, co by obecným soudům mohl vytknout. Na rozdíl od stěžovatelky má Ústavní soud za to, že se obecné soudy problémem materiální a formální vykonatelnosti rozhodčího nálezu dostatečně zabývaly a vzhledem k existenci jednoznačné judikatury týkající se rozhodčích nálezů vydaných osobami, které k takovému úkonu nemají dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění pozdějších předpisů, pravomoc (zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012), od které Ústavní soud nemá důvod se odchylovat, se s jejich závěry lze zcela ztotožnit. Pokud stěžovatelka k podpoře své argumentace obsažené v ústavní stížnosti uvádí závěry rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2014 ve věci vedené pod sp. zn. 104 VSPH 158/2014, nejsou tyto na danou situaci přiléhavé. Citované rozhodnutí se zabývá problematikou stavění promlčecí doby v případě, že právo bylo uplatněno v rozhodčím řízení na základě neplatné rozhodčí doložky, a nikoliv otázkou, zda takto vydaný rozhodčí nález je řádným exekučním titulem. V tomto rozhodnutí se navíc výslovně uvádí, že jeho závěry nejsou v rozporu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012, a to právě s ohledem na rozdílnost řešené problematiky. Ani odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1777/07, ze strany stěžovatelky není případný, jelikož tímto je řešena situace, kdy obecné soudy posoudily právní skutečnosti nastavené v minulosti prostřednictvím pozdější ústavně konformní právní úpravy, čímž založily pravou retroaktivitu, která je v rozporu s principem právního státu. V posuzovaném případě se však nejedná o retroaktivitu, ale pouze o změnu (nebo spíše o vytvoření) judikatury dopadající na danou problematiku, což je postup, který je s principem právního státu zcela v souladu. Ústavní soud tak neshledává ničeho, co by v intencích ústavní stížnosti odůvodňovalo kasační zásah Ústavního soudu vůči napadeným rozhodnutím a Ústavní soud nemá, k čemu dalšímu by se v této souvislosti vyjádřil.

IV.

9. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2016

Jan Musil v. r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru