Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3122/18 #1Usnesení ÚS ze dne 26.09.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkodůvodnění
dítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
rodičovská zodpovědnost
Výživné
otcovství/popření
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.3122.18.1
Datum podání17.09.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.2, čl. 32 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 877

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3122/18 ze dne 26. 9. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. et Bc. Denisou Markovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, J. Š. Baara 1625/11, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, č. j. 11 Co 129, 130, 157/2018-943, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a) T. K., b) nezletilé E. K., c) nezletilého X K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel a vedlejší účastnice a) [dále jen "matka"] jsou manželi, kteří spolu od května 2013 nežijí. Vedlejší účastnice b) [dále jen "nezletilá" nebo "dcera"] je jejich společnou dcerou. Vedlejší účastník c) [dále jen "nezletilý"] je synem matky, jeho zákonným otcem byl do dne 23. 5. 2018 na základě první domněnky otcovství stěžovatel, neboť manželství dosud nebylo rozvedeno.

Napadeným rozsudkem městský soud rozhodoval o odvolání stěžovatele [částečně i vedlejší účastnice a)] proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 11. 2017, č. j. P 4/2016-724, ze dne 18. 1. 2018, č. j. P 4/2016-787, a ze dne 13. 3. 2018, č. j. P 4/2016-840, kterými bylo rozhodnuto o určení jména nezletilému a úpravě poměrů k oběma nezletilým vedlejším účastníkům. V mezidobí bylo jiným rozsudkem obvodního soudu pravomocně popřeno otcovství stěžovatele k nezletilému. Řízení o určení jména nezletilého a úpravě jeho poměrů byla proto výroky I. až III. napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zastavena, návrh matky na určení výživného k nezletilému odvolací soud nově zamítl. Výrokem IV. potvrdil odvolací soud souhlas, který nalézací soud udělil s nástupem nezletilé do určené ZŠ v P. Výrokem V. odvolací soud nově zamítl návrh stěžovatele na určení místa trvalého pobytu nezletilé a na určení dvou dětských lékařů. Výrokem VI. odvolací soud potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu o úpravě poměrů nezletilé, kterým byl styk stěžovatele s dcerou s ohledem na nástup školní docházky stanoven na každý druhý víkend od pátku do neděle s počátečním adaptačním režimem a kterým byl zamítnut návrh matky na zvýšení výživného pro nezletilou.

Stěžovatel brojí proti nadepsanému rozhodnutí městského soudu a tvrdí porušení řady ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jeho argumentace směřuje i proti postupu obvodního soudu, jak při vydávání uvedených rozhodnutí, tak i při rozhodování o dřívějších návrzích stěžovatele ve věci. Stěžovatel je toho názoru, že narušení rodinných a citových vazeb nezletilé k němu bylo zapříčiněno dlouhotrvajícím soudním řízením, ze kterého vzešlo i napadené rozhodnutí. Kromě obecných odkazů a podrobného výčtu judikatury Ústavního soudu k otázce ochrany rodičovských práv pak stěžovatel uvádí, že odvolací soud napadená rozhodnutí řádně nepřezkoumal, čímž porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces; napadené rozhodnutí navíc podle stěžovatele neodpovídá nejlepšímu zájmu jeho nezletilé dcery.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle Ústavního soudu je sice stížnost přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.

V minulosti již Ústavní soud mnohokrát judikoval, že právo na spravedlivý proces neznamená právo účastníka řízení na úspěch ve věci. Jeho smyslem je poskytnout oběma stranám rovnocenný prostor k obraně jejich práv, rozhodnout věc nestranně a náležitě vypořádat všechny relevantní okolnosti tak, aby soudní rozhodnutí bylo logické, srozumitelné a přesvědčivé. Dostojí-li obecný soud tomuto požadavku a respektuje-li přitom i další ústavně zaručená práva (zde zejména ochranu rodičovských práv ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny a nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), Ústavnímu soudu nezbývá prostor do jeho rozhodovací činnosti zasahovat.

Podstatu ústavní stížnosti lze shrnout tak, že odvolací soud podle stěžovatele dostatečně nevypořádal všechny jeho námitky a nezohlednil všechny rozhodné skutečnosti, v důsledku čehož se jeho rozhodnutí stalo nepřezkoumatelným, a práva stěžovatele plynoucí z ochrany rodičovství byla porušena nedostatečně širokou úpravou jeho styku s dcerou. Těmto výtkám však Ústavní soud nemůže přisvědčit, už jen proto, že představují opakující se polemiku se závěry obecných soudů, které všechny tyto námitky stěžovatele uspokojivě vypořádaly. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nadstandardně podrobně a důsledně odůvodněno; odvolací soud se věnoval věci nadmíru pečlivě a zodpovědně. Stěžovatel se v ústavní stížnosti vrací i k dřívějšímu průběhu projednávaného opatrovnického řízení. Ústavní soud však v této souvislosti upozorňuje, že předmětem řízení o ústavní stížnosti je přezkum napadeného rozhodnutí; nepřísluší mu proto hodnotit postup ani dřívější rozhodnutí nalézacího soudu.

Ve svém podání cituje stěžovatel četnou judikaturu Ústavního soudu k otázce podílu rodičů na péči a výchově nezletilých dětí, který má být v zásadě rovnocenný. Z této judikatury nicméně neplyne, že by model střídavé péče byl pravidlem, k němuž existují výjimky (k tomu srovnej například nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1921/17). Jako v každém jiném řízení vždy záleží na konkrétních okolnostech věci a platí, že rodiče sice mají svá ústavně zaručená práva, jimž je třeba poskytovat ochranu, ústředním motivem řízení ve věcech péče o nezletilé musí být vždy nejlepší zájem konkrétního dítěte.

Odvolací soud tomuto požadavku z pohledu Ústavního soudu zcela dostál, vypořádal-li uspokojivě svůj závěr, proč střídavá péče navrhovaná stěžovatelem není v daném případě vhodná (citlivé dítě s úzkostnými sklony, nástup školní docházky, vzdálenost bydlišť rodičů). Rozsah styku upravený nalézacím soudem označil odvolací soud za standardní a neshledal důvod na něm něco měnit, a to i přes matkou avizované ochlazení vztahů stěžovatele s nezletilou v době bezprostředně před vydáním napadeného rozhodnutí. V čase, kdy dítě (citlivější a úzkostnější jako v projednávané věci) nastupuje školní docházku, je závěr soudů o nevhodnosti střídavé péče, zahrnující paralelní vzdělávání ve dvou zařízeních, odůvodněný a srozumitelný. Z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že dřívější častější styk, včetně dvou odpolední v pracovních dnech, nebyl stěžovatel s ohledem na pracovní povinnosti schopen realizovat, což je i pochopitelné - úprava styku v každém druhém víkendu se proto momentálně jeví jako adekvátní.

Ústavní soud však připomíná, že aktuální úprava poměrů neznamená, že by do budoucna nemohl být styk stěžovatele s dcerou rozšířen - je především na rodičích, jak se k nastalé situaci postaví. Ze závěrů znalců je patrno, že jejich vzájemný konflikt nezletilé rozhodně neprospívá. Kromě zlepšení vztahů mezi rodiči je zřejmě třeba zapracovat i na vztahu stěžovatele s nezletilou, který se měl zhoršit před vydáním napadeného rozhodnutí. Stěžovatel sice toto zhoršení vztahu přičítá na vrub probíhajícího soudního řízení, avšak i tuto výtku odvolací soud vypořádal s odkazem na průběh styku nezletilé se otcem, jak jej popisuje sama nezletilá, shledal-li ve způsobu trávení společného času na straně stěžovatele rezervy.

Závěr o dostatečném a pečlivém odůvodnění platí i pro otázku určení místa trvalého pobytu a lékaře nezletilé, jakož i pro otázku volnočasových aktivit dítěte. Kromě toho, že stěžovatel nepřednesl argumenty, proč by v nejlepším zájmu nezletilé bylo určit místo trvalého bydliště na adrese vzdálené 150 km, kde se vůbec nezdržuje, a stejně tak mít tam svého dětského lékaře, odvolací soud dále ve vztahu k návrhu stěžovatele na úpravu poměrů ohledně volnočasových aktivit nezletilé správně upozornil, že podobné záležitosti nejsou svou povahou natolik významné ve smyslu § 877 občanského zákoníku, aby v případě neshody rodičů vyžadovaly ingerenci soudu. Soudy nemohou za rodiče řešit všechno, dítě má dva rodiče, kteří svoji rodičovskou odpovědnost nesou rovným dílem a je na nich, aby pro dobro svého dítěte dosáhli shody.

Podle stěžovatele se odvolací soud nevypořádal s opakovaným mařením styku ze strany matky - ani této námitce nemůže Ústavní soud přisvědčit. Právě naopak, odvolací soud tuto skutečnost na několika místech odůvodnění svého rozhodnutí zmiňuje a neuspokojivou součinností matky odůvodňuje například potřebu vyzvedávání a vracení nezletilé v místě bydliště matky. Do budoucna by se z pohledu Ústavního soudu jako spravedlivější uspořádání poměrů (zejména z hlediska časového) jevila úprava, podle které by stěžovatel dceru vyzvedával u matky a matka následně u otce; je však na obecných soudech, aby zvážily, zda takové uspořádání nezpůsobí další eskalaci konfliktu mezi rodiči, která rozhodně není pro nezletilou žádoucí. Současná úprava v každém případě není důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.

Vypořádána byla i otázka úpravy poměrů k nezletilému a stanovení výživného, o čemž odvolací soud rozhodoval za změněného skutkového stavu oproti době rozhodování nalézacího soudu, neboť v mezičase bylo otcovství stěžovatele k nezletilému pravomocně popřeno. Odvolací soud proto řízení o určení jména nezletilého a úpravu jeho poměrů ve vztahu ke stěžovateli zastavil, v části určení výživného k nezletilému shledal odvolání stěžovatele důvodným a změnil příslušný výrok rozhodnutí nalézacího soudu tak, že tento návrh matky zamítl. Ústavnímu soudu tak není zcela jasné, proč stěžovatel brojí také proti tomuto výroku odvolacího soudu a čeho chce svým podáním dosáhnout.

Stěžovatel podle odvolacího soudu sice proklamuje, že všechny své kroky činí v zájmu nezletilé a k ochraně jejích práv, ve skutečnosti se však soustřeďuje do značné míry na své zájmy; v tomto směru nicméně odvolací soud shledal značné rezervy i na straně matky. Odvolací soud proto oba rodiče správně upozornil, že jediným řešením vzniklé situace je zklidnění konfliktního stavu a upozadění vlastních zájmů ve prospěch nezletilé, které jediné může vést k nalezení kompromisu (viz zejména body 40, 47, 50 a 51 napadeného rozsudku). Ústavní soud k tomu dodává, že eskalaci vztahů mezi rodiči či nežádoucí ochlazení vztahu nezletilé ke stěžovateli nelze přičítat soudnímu řízení. Bez počátečního konfliktu rodičů by soudní řízení, které ustavičně probíhá posledních několik let, nebylo ani zahájeno, resp. skončilo by vzápětí schválením dohody rodičů o úpravě poměrů; průběh dosavadního řízení je nadto výrazně ovlivňován procesní aktivitou rodičů. Nelze proto svalovat "vinu" za nežádoucí vývoj situace na soud a řízení před ním vedené.

Žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou. Nedojdou-li dohody, vždy bude jeden z nich nespokojen, bude se cítit ukřivděn a bude pokračovat v předmětném řízení podáváním nových a nových návrhů. Tím se opět vystupňuje vzájemný konflikt, který bude negativně působit především na dítě. Dítě má dva rodiče a jeho nejlepším zájmem je v obecné rovině mít pevný a rovnocenný vztah k oběma z nich, včetně času, který s nimi může trávit, a péče, které se od nich může dočkat. Je tedy na stěžovateli a matce jako na rodičích, zda stráví následujících 11 let, než nezletilá nabude zletilosti, v soudní síni, nebo zda každý z nich částečně upozadí své potřeby a touhy ve prospěch společného dítěte a vyvinou skutečnou snahu k nalezení fungujícího kompromisu, ať již vlastními silami či za asistence odborníků.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru