Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3114/07 #1Nález ÚS ze dne 19.06.2008K povinnosti obecného soudu nařídit jednání k projednání věci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 113/49 SbNU 621
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.3114.07.1
Datum vyhlášení01.07.2008
Datum podání07.12.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.2, čl. 4 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 49 odst.1, § 51, § 76, § 110 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Podmínky, za kterých soud není povinen nařídit k projednání věci jednání, jsou taxativně stanoveny v soudním řádu správním. Pod tímto způsobem stanovené výluky z uvedené povinnosti přitom nelze extenzivním výkladem podřadit jiné než v zákoně uvedené případy. Takovýto postup by představoval porušení práva účastníka řízení na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky S. Č. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 19. června 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2007 č. j. 8 Ca 158/2007-96.

Narativní část

Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. dubna 2007 byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze v daňové věci stěžovatelky. Následně na to vydal městský soud v dalším řízení napadené rozhodnutí, aniž by nařídil ve věci jednání.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud poukázal na povinnost předsedy senátu správního soudu nařídit jednání a předvolat k němu účastníky, přičemž tento postup se neuplatní jen v případě splnění zákonem stanovených podmínek výluky z této povinnosti. Vzhledem k ústavně zaručenému základnímu právu na soudní ochranu přitom nelze možnost této výluky extenzivním výkladem rozšiřovat na případy v zákoně neuvedené. Ačkoliv městský soud rozhodoval po zrušení jeho rozsudku Nejvyšším správním soudem při vázanosti právním názorem obsaženým v kasačním rozhodnutí, v souzené věci procesní situace stěžovatelky s ohledem na vymezený relevantní právní rámec nezakládala soudu možnost jakkoliv rozhodnout bez nařízení jednání. V dané věci došlo k porušení kogentních norem jednoduchého práva, v čehož důsledku bylo odňato právo stěžovatelky na přístup k soudu, nalézající svůj odraz v procesní možnosti skutkově a právně argumentovat, tj. reálně a efektivně jednat před soudem ve své věci. Z tohoto důvodu Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Holländer. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 3114/07 ze dne 19. 6. 2008

N 113/49 SbNU 621

K povinnosti obecného soudu nařídit jednání k projednání věci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Pavla Holländera a Vlasty Formánkové - ze dne 19. června 2008 sp. zn. IV. ÚS 3114/07 ve věci ústavní stížnosti Mgr. S. Č. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2007 č. j. 8 Ca 158/2007-96, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutí daňového orgánu.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2007 č. j. 8 Ca 158/2007-96 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci dle ústavní stížnosti a rekapitulace řízení před Ústavním soudem

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví označený rozsudek, vydaný v její daňové věci, s tvrzením, že se jím a jeho vydání předcházejícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu (ze dne 12. dubna 2007 č. j. 2 Afs 169/2006-87) cítí být dotčena ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces, plynoucím z čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z toho důvodu požadovala, aby Ústavní soud předmětné rozhodnutí Městského soudu v Praze nálezem zrušil.

Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 158/2007, jejž si vyžádal, ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud v intencích relevantních pro posouzení návrhu stěžovatelky zjistil, že napadeným rozsudkem tamní soud zamítl její žalobu směřující proti přesně označenému rozhodnutí daňového orgánu. Městský soud v Praze tak učinil poté, co jeho předcházející rozhodnutí (ve prospěch stěžovatelky vyznívající rozsudek ze dne 16. května 2006 č. j. 8 Ca 244/2005-61) bylo zrušeno již citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, přičemž byl při svém novém rozhodování ve smyslu § 110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným v rozsudku kasačního soudu. Procesním aspektem s tímto rozhodováním spjatým bylo, že k projednání věci samé nenařídil jednání.

V rámci svých stížnostních bodů stěžovatelka vznesla jednak blíže formulované výhrady vůči postupu a vlastnímu rozhodnutí Nejvyššího správnímu soudu a dále ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze namítala, že stran náležitého a řádného projednání věci samé mělo dojít k nařízení jednání (§ 49 odst. 1 s. ř. s.), neboť zákonné výjimky z této kautely v daném případě nepřicházely v úvahu (§ 51 a 76 s. ř. s.). Nemohla uplatnit dle jejího názoru relevantní (v ústavní stížnosti popsané) věcné výhrady, jimiž by byla s to zvrátit v její neprospěch přijatý rozsudek obecného soudu. Takto se nemohla v mezích svých procesních práv k podstatě souzené problematiky aktuálně s ohledem na vývoj - závazným právním názorem relativně předurčeného - úsudku Městského soudu v Praze k věci samé vyjádřit, pročež o to více cítí se být ve svém ústavním pořádkem garantovaném právu dotčena s ohledem na skutečnost, že možnost vyjádření jí byla upřena již v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem.

V této souvislosti zdůraznila, že vázanost právním názorem Nejvyššího správního soudu rozhodně nadto nebyla té povahy, že by Městský soud v Praze mohl rozhodnout pouze určitým způsobem. Nejvyšší správní soud mu pouze uložil zabývat se určitými otázkami, kterými se dosud nezabýval. Tyto otázky měl soud podle přesvědčení stěžovatelky řešit právě při jednání a poskytnout účastníkům možnost se k nim před jednáním, nejpozději však právě při jednání, vyjádřit a při jednání také provést případně navržené důkazy.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podal k předmětné ústavní stížnosti vyjádření účastník řízení, Městský soud v Praze. V něm rekapituluje věcnou podstatu souzené problematiky a v návaznosti na to poukazuje na vázanost právním názorem Nejvyššího správního soudu (§ 110 odst. 3 s. ř. s.), v jehož intencích a z toho důvodu "bez jednání" byla žaloba posléze zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

Ke klíčovému ústavněprávnímu argumentu, tedy k argumentu deficitu spočívajícímu v absenci nařízení jednání, jež nebyla dle přesvědčení stěžovatelky secundum et intra legem, se více co do odůvodnění legitimity postupu soudu účastník řízení nevyjádřil.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatelka v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 23. dubna 2008, účastník řízení v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 26. května 2008, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud měl za to, že od jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

II.

Ústavněprávní posouzení

Ústavní soud je oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky].

K základním zásadám řádného a ústavního pořádku republiky, odpovídajícím výkonu spravedlnosti a zejména také ústavně zaručeným podmínkám práva na soudní ochranu (hlava pátá čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), náleží - nikoli v poslední řadě - také veřejnost soudních jednání (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a právo účastníka soudního řízení se jej s příslušnými procesními právy zúčastnit [kupř. nález sp. zn. III. ÚS 627/01 ze dne 4. 4. 2002 (N 44/26 SbNU 11)].

Respekt k ústavně zaručenému právu na soudní ochranu, resp. k právu na přístup k soudu předjímá, že (ex lege založené) výjimky z uvedeného pravidla přitom třeba vykládat adekvátním, případně restriktivním způsobem [srov. kupř. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002 (N 78/26 SbNU 273; 349/2002 Sb.), IV. ÚS 331/02 ze dne 30. 9. 2002 (N 113/27 SbNU 245)]; totiž tak, že jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 106/12 SbNU 93), III. ÚS 257/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 10/13 SbNU 65), I. ÚS 315/99 ze dne 10. 11. 1999 (N 157/16 SbNU 165), II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401) a další].

Z pohledu práva jednoduchého relevantního pro její ústavněprávní posouzení dopadají na předmětnou věc zejména ustanovení § 49 odst. 1, § 51, § 76 a § 110 odst. 3 s. ř. s.

Z nich (kromě dalšího) vyplývá, že k projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání, k němuž předvolá účastníky. Uvedený imperativ adresovaný soudu platí potud, pokud nejsou splněny podmínky výluky z této povinnosti v nich taxativně obsažené. Pro tento způsob legislativně-technického zakotvení je třeba a contrario (bezvýhradně) vyvozovat, že případy v nich neuvedené pod ně pod aspektem ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu non lege artis provedeným "extenzivním výkladem" podřadit nelze. Byť bylo rozhodováno Městským soudem v Praze po zrušení jeho (původního) rozsudku Nejvyšším správním soudem při vázanosti právním názorem obsaženým v kasačním rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.), v souzené věci procesní situace stěžovatelky s ohledem na vymezený relevantní právní rámec možnost soudu rozhodnout bez nařízení jednání jakkoliv nezakládá (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Ústavnísoud opakovaně vyložil podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení ústavně zaručených práv; stručně připomenuto, jde o to, že základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73), III. ÚS 345/2000 ze dne 9. 11. 2000 (N 169/20 SbNU 197), II. ÚS 738/2000 ze dne 11. 9. 2001 (N 134/23 SbNU 273), I. ÚS 89/02 ze dne 21. 5. 2002 (N 60/26 SbNU 135), IV. ÚS 769/02 ze dne 15. 4. 2003 (N 57/30 SbNU 91) a další].

Napadené rozhodnutí Městskéhosoudu v Praze tak ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí nelze než kvalifikovat ve smyslu aplikace svévolné, přičemž relevance porušení citovaných kogentních norem jednoduchého práva v dané kauze promítá se v rovině kautel zaručených ústavním pořádkem v odnětí práva stěžovatelky na přístup k soudu, nalézajícího odrazu v procesní možnosti skutkově a právně argumentovat, tj. reálně a efektivně jednat před soudem ve své věci [viz mutati mutandis kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 4/97 ze dne 9. 11. 2000 (N 164/20 SbNU 165), III. ÚS 139/98 (viz výše), III. ÚS 257/98 (viz výše), III. ÚS 93/99 ze dne 27. 5. 1999 (N 80/14 SbNU 161), IV. ÚS 279/99 ze dne 18. 10. 1999 (N 142/16 SbNU 63), III. ÚS 210/2000 ze dne 9. 11. 2000 (N 166/20 SbNU 181), II. ÚS 369/01 (viz výše), II. ÚS 523/02 ze dne 21. 1. 2003 (N 12/29 SbNU 95), IV. ÚS 225/02 ze dne 13. 12. 2002 (N 154/28 SbNU 385), III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375)].

V důsledku tohoto porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky plynoucích z čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) bylo o ústavní stížnosti za splnění podmínek obsažených v § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, rozhodnuto, jak se z výroku nálezu podává [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) citovaného zákona].

Námitkami upínajícími se k postupu Nejvyššího správníhosoudu a jím vydanému rozsudku se Ústavní soud v souladu se zásadou "iudex ne eat ultra petita partium" nezabýval, neboť petitem návrhu (co do stížnostního žádání) nebyly pokryty [srov. kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 243/05 ze dne 8. 3. 2006 (N 53/40 SbNU 517), I. ÚS 516/05 ze dne 25. 4. 2006 (N 90/41 SbNU 157), II. ÚS 90/06 ze dne 26. 7. 2006 (N 142/42 SbNU 145), IV. ÚS 388/06 ze dne 17. 4. 2007 (N 67/45 SbNU 99)].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru