Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3112/13 #1Nález ÚS ze dne 15.04.2014Odůvodnění rozhodnutí o popření pohledávky v insolvenčním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vl... více
Věcný rejstříkodůvodnění
pohledávka
insolvence/řízení
Vlastnictví
konkurz a vyrovnání
účastník řízení/vedlejší
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 58/73 SbNU 139
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.3112.13.1
Datum vyhlášení26.05.2014
Datum podání09.10.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 178, § 51 odst.1, § 179, § 180, § 52 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 157 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecný soud v insolvenčním řízení, které má zásadní význam pro postavení věřitele a dlužníka, nijak neodůvodní své rozhodnutí o hlasovacích právech věřitelů a nevypořádá se s námitkami věřitele a insolvenčního správce, poruší právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky ŠkoFIN, s.r.o., zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 15. 4. 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. MSPH 78 INS 27452/2012 ze dne 19. srpna 2013 učiněné na schůzi věřitelů v insolvenční věci dlužníka AUTOSPACE, s.r.o., a uvedené na straně 3 zápisu z uvedené schůze, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se věřiteli č. 16 - ZEROFIELD CORP. přiznává hlasovací právo pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Městský soud prohlásil konkurz na majetek dlužníka. Stěžovatel (věřitel) přihlásil do insolvenčního řízení své pohledávky proti dlužníkovi, přičemž insolvenční správce popřel jak pohledávky stěžovatele, tak dalších 15 věřitelů. Na následné schůzi věřitelů byl schválen návrh, aby schůze umožnila hlasování všem přítomným věřitelům, jejichž pohledávka byla popřena, s výjimkou vedlejšího účastníka (věřitele č. 16). Městský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl podle § 51 odst. 1 insolvenčního zákona, že přiznává vedlejšímu účastníkovi hlasovací práva, aniž by toto rozhodnutí odůvodnil. Stěžovatel namítal, že ačkoliv přiznání hlasovacích práv vedlejšímu účastníkovi zásadně ovlivnilo celé insolvenční řízení, rozhodnutí postrádalo jakékoli odůvodnění.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Podstatu ústavní stížnosti představoval nesouhlas stěžovatele s přiznáním hlasovacích práv v insolvenčním řízení soudem vedlejšímu účastníkovi. V této souvislosti Ústavní soud konstatoval důležitost postavení insolvenčního soudu, která se projevuje i v rozhodování o hlasovacích právech věřitelů; tato rozhodnutí musí být náležitě odůvodněna (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1834/10 a IV. ÚS 2372/11).

V projednávané věci Ústavní soud uvedl, že soud napadené rozhodnutí nijak neodůvodnil a nevypořádal se ani s námitkami stěžovatele a dalších věřitelů, které zpochybnily pohledávku vedlejšího účastníka, ani s námitkami insolvenčního správce. Přitom rozhodnutí insolvenčního soudu zásadně omezilo vliv stěžovatele a ostatních věřitelů na insolvenční řízení v otázce hlasovacích práv věřitelů. Takové počínání soudu v posuzované věci nemohlo obstát z hlediska významu řídící a dohledové činnosti soudu v insolvenčním řízení.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Vlasta Formánková. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 3112/13 ze dne 15. 4. 2014

N 58/73 SbNU 139

Odůvodnění rozhodnutí o popření pohledávky v insolvenčním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 15. dubna 2014 sp. zn. IV. ÚS 3112/13 ve věci ústavní stížnosti ŠkoFIN, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Pekařská 6, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. MSPH 78 INS 27452/2012 ze dne 19. srpna 2013, učiněnému na schůzi věřitelů v insolvenční věci dlužníka AUTOSPACE, s. r. o., se sídlem Riegrova 2668/6c, 370 01 České Budějovice 3, a uvedenému na straně 3 zápisu z uvedené schůze, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se věřiteli č. 16 - ZEROFIELD CORP., se sídlem Regent Street 23, Belize City, Belize, přiznává hlasovací právo, za účasti vedlejšího účastníka ZEROFIELD CORP., se sídlem Regent Street 23, Belize City, Belize, zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22.

I. Usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. MSPH 78 INS 27452/2012 ze dne 19. srpna 2013, učiněným na schůzi věřitelů v insolvenční věci dlužníka AUTOSPACE, s. r. o., se sídlem Riegrova 2668/6c, 370 01 České Budějovice 3, a uvedeným na straně 3 zápisu z uvedené schůze, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se věřiteli č. 16 - ZEROFIELD CORP., se sídlem Regent Street 23, Belize City, Belize, přiznává hlasovací právo, bylo zasaženo do základních práv stěžovatele na ochranu majetku a na soudní ochranu vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. MSPH 78 INS 27452/2012 ze dne 19. srpna 2013, učiněné na schůzi věřitelů v insolvenční věci dlužníka AUTOSPACE, s. r. o., se sídlem Riegrova 2668/6c, 370 01 České Budějovice 3, a uvedené na straně 3 zápisu z uvedené schůze, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se věřiteli č. 16 - ZEROFIELD CORP., se sídlem Regent Street 23, Belize City, Belize, přiznává hlasovací právo, se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Dále navrhla, aby Ústavní soud přijal usnesení o naléhavosti věci a projednal ji mimo pořadí.

2. Z předložené ústavní stížnosti a z insolvenčního spisu (dostupného na insolvenčním rejstříku portálu justice.cz) Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "soud") č. j. MSPH 78 INS 27452/2012-A-56 ze dne 8. dubna 2013 byl zjištěn úpadek společnosti AUTOSPACE, s. r. o., (dále jen "dlužník") a na její majetek byl prohlášen konkurs. Stěžovatelka přihlásila do insolvenčního řízení na majetek dlužníka (dále jen "insolvenční řízení") své pohledávky proti dlužníkovi vyplývající ze smluv uzavřených s dlužníkem v celkové výši 132 239 499,17 Kč, z toho 61 487 507,85 Kč představují pohledávky zajištěné zástavními právy k nemovitostem a směnkami. Dne 6. srpna 2013 byl v insolvenčním rejstříku uveřejněn ke dni 31. července 2013 aktualizovaný seznam přihlášených pohledávek, v němž insolvenční správce dlužníka soudu sdělil, že popírá co do pravosti veškeré zajištěné i nezajištěné pohledávky stěžovatelky a dalších 15 věřitelů. Popřel mimo jiné i pohledávku vedlejšího účastníka, přičemž má jít o pohledávku ve výši 310 901 100,38 Kč vyplývající ze smlouvy o společném podniku, kterou měl dne 5. srpna 2009 uzavřít vedlejší účastník s dlužníkem. Pohledávku vedlejšího účastníka popřela také stěžovatelka a další věřitel - společnost EQUIPMENT ONE, s. r. o., (dále jen "věřitel EQUIPMENT ONE"). Dne 19. srpna 2013 se konala schůze věřitelů (dále též jen "schůze"), na které byla mimo jiné řešena i otázka hlasovacích práv věřitelů, jejichž pohledávky byly popřeny. Dle zápisu ze schůze (dále též jen "zápis") bylo z pléna navrženo, aby schůze umožnila hlasování všem věřitelům přítomným na přezkumném jednání, jejichž pohledávka byla popřena, s výjimkou věřitele č. 16 - vedlejšího účastníka, u kterého bylo navrhováno, aby mu schůze hlasovat neumožnila. Pro tento návrh hlasovali všichni věřitelé s hlasovacím právem, nikdo nebyl proti. Následně podle zápisu soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím podle § 51 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "insolvenční zákon") rozhodl, že přiznává vedlejšímu účastníkovi hlasovací práva. V zápise je přitom obsaženo usnesení, dle kterého soud přiznává hlasovací právo věřiteli č. 16, avšak není nijak odůvodněno.

II.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že proti napadenému rozhodnutí soudu vystoupila řada věřitelů včetně stěžovatelky s tím, že pokud bude vedlejšímu účastníkovi umožněno hlasovat, dojde k zásadnímu ovlivnění průběhu celého insolvenčního řízení, neboť tento věřitel bude mít silou svých hlasů možnost prosadit svou vůli ohledně všech bodů programu schůze věřitelů. Věřitelé také podle stěžovatelky upozorňovali, že sídlo vedlejšího účastníka je ve státě Belize, se kterým nemá Česká republika žádné dohody ohledně uznávání soudních rozhodnutí, a tedy že případná škoda, která bude vedlejším účastníkem způsobena, stejně jako případná povinnost doplatit do majetkové podstaty částky podle § 178 insolvenčního zákona, bude prakticky nevymahatelná. I přesto soud podle stěžovatelky setrval na svém rozhodnutí, aniž by jej jakkoliv blíže odůvodnil, a diskuse ohledně přiznání hlasovacího práva vedlejšímu účastníkovi navíc soudem nebyla zachycena v zápise.

4. Stěžovatelka se domnívá, že její případ je v relevantních ohledech shodný s případem, v němž se Ústavní soud pod sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219) zabýval nepřiznáním hlasovacích práv věřitelům v insolvenčním řízení a v němž shledal absenci odůvodnění napadených rozhodnutí a postupu insolvenčního soudu a to, že insolvenční soud se v odůvodnění napadených rozhodnutí prakticky vůbec nezabýval základními námitkami stěžovatelů, pročež napadená rozhodnutí jako nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná zrušil. Ačkoli se podle stěžovatelky v jejím případě nejedná o její hlasovací práva, ale o hlasovací práva jiného věřitele, považuje stěžovatelka odkazovaný případ ve vztahu ke své věci za relevantní, neboť nelze odhlédnout od relativní síly hlasovacích práv vedlejšího účastníka, který přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 310 901 100,38 Kč, přičemž celková výše pohledávek celkem 100 přihlášených věřitelů činí 731 311 923,82 Kč, na schůzi věřitelů bylo přítomno jen 20 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 709 094 476,72 Kč a stěžovatelka navíc mohla svá hlasovací práva vykonávat pouze v rozsahu 83 259 223,34 Kč, čímž se celkový počet hlasů snížil na 660 114 200,89. Z tohoto celkového počtu hlasů tedy podle stěžovatelky vedlejšímu účastníkovi náleželo 47,1 % hlasů a je zřejmé, že otázka hlasovacích práv vedlejšího účastníka měla zásadní vliv na práva ostatních věřitelů.

5. Stěžovatelka uvádí, že váha hlasů vedlejšího účastníka se projevila na všech hlasováních, která na schůzi proběhla, a to v hlasování o počtu členů věřitelského výboru, o jeho složení a o odvolání insolvenčního správce, popisuje, jak byla tato hlasování ovlivněna hlasem vedlejšího účastníka a dovozuje, jak by dopadla, kdyby vedlejší účastník hlasovací právo neměl. V návaznosti na to uvádí, že i když napadeným rozhodnutím nebylo rozhodováno přímo o hlasovacích právech stěžovatelky, mělo toto rozhodnutí zcela zásadní vliv na výsledek hlasování schůze, neboť v důsledku přiznání či nepřiznání hlasovacího práva jednomu věřiteli je zároveň přímo ovlivněna síla hlasovacích práv ostatních a v důsledku má napadené rozhodnutí stejné účinky, jako kdyby soud rozhodl, že stěžovatelka může hlasovat pouze v rozsahu poloviny svých hlasů.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že v projednávaném případě soud zcela rezignoval na skutečné rozhodování o tom, zda vedlejšímu účastníkovi mají být hlasovací práva přiznána, či nikoli. Svévole na straně soudu je v daném případě podle stěžovatelky o to větší, že jakékoli důvody pro přiznání hlasovacích práv vedlejšímu účastníkovi nejenže nejsou obsaženy v zápise, ale nezazněly ani ústně ze strany soudu v průběhu schůze. Přitom podle ústavní stížnosti pohledávku vedlejšího účastníka vedle stěžovatelky popřel rovněž insolvenční správce dlužníka a další z věřitelů a v příslušných podáních předestřeli řadu argumentů, které zásadně zpochybňují pohledávku vedlejšího účastníka a které měl soud řádně při rozhodování, zda vedlejšímu účastníkovi přiznat hlasovací práva, zvážit. Soud však podle stěžovatelky tyto argumenty zcela pominul, což považuje stěžovatelka za zarážející i vzhledem ke značné relativní síle hlasovacích práv vedlejšího účastníka. Stěžovatelka má přitom podle ústavní stížnosti silné podezření, že pohledávka vedlejšího účastníka je pouze fiktivní a jejím cílem je snaha subjektů spojených s dlužníkem, z nichž někteří figurují i mezi dalšími věřiteli, ovládnout insolvenční řízení k újmě ostatních věřitelů.

7. Stěžovatelka namítá, že nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí je, jak Ústavní soud uvedl v bodu 21 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. září 2012, velmi závažný především proto, že se jedná o rozhodování o otázce mající za důsledek velice podstatné a závažné omezení vlivu stěžovatele na insolvenční řízení. Napadené usnesení soudu podle stěžovatelky hraničí s odepřením spravedlnosti, neboť namísto toho, aby soud rozhodl na základě relevantních argumentů proti přiznání hlasovacích práv vedlejšímu účastníkovi, které byly rozvedeny v podáních stěžovatelky, insolvenčního správce dlužníka a věřitele EQUIPMENT ONE popírajících pohledávku vedlejšího účastníka, soud bez jakéhokoli zdůvodnění rozhodl, že hlasovací práva vedlejšímu účastníkovi přizná, přičemž tak učinil v situaci, kdy předtím schůze věřitelů jednomyslně rozhodla o tom, že budou přiznána hlasovací práva všem popřeným věřitelům přítomným na schůzi věřitelů s výjimkou právě vedlejšího účastníka.

8. Stěžovatelka v návaznosti na výše uvedené skutečnosti a s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1387/11 ze dne 5. října 2011 (N 171/63 SbNU 13) vyjadřuje přesvědčení, že svévolný postup soudu vedoucí k přijetí napadeného rozhodnutí představuje porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

9. Stěžovatelka se dále domnívá, že v důsledku výše popsaných skutečností, které znamenaly porušení jejího práva na spravedlivý proces, došlo rovněž k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví, neboť napadené rozhodnutí mělo za důsledek velice podstatné a závažné omezení vlivu stěžovatelky na insolvenční řízení dlužníka, a tím i na její možnost ovlivnit míru uspokojení svých pohledávek.

III.

10. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření soudu a vedlejšího účastníka řízení.

11. Soud k ústavní stížnosti vyjádření nezaslal.

12. Vedlejší účastník ve vyjádření uvedl, že insolvenční správce dlužníka popřel co do pravosti, mimo jiné, jak celou pohledávku vedlejšího účastníka, tak pohledávky stěžovatelky ve výši 70 751 991,32 Kč. Pohledávka vedlejšího účastníka byla podle vyjádření také popřena jak stěžovatelkou, tak věřitelem EQUIPMENT ONE, naopak dlužník pohledávku vedlejšího účastníka zcela uznal co do důvodu i výše. Pohledávky stěžovatelky pak byly podle vedlejšího účastníka popřeny jak vedlejším účastníkem, tak i samotným dlužníkem, z čehož je nutno usuzovat, že pohledávky stěžovatelky za dlužníkem jsou do dnešního dne sporné.

13. Ke schůzi vedlejší účastník uvádí, že stěžovatelka v ústavní stížnosti průběh jednání líčí nepravdivě a zavádějícím způsobem, když podle stěžovatelky měla schůze jednomyslně přiznat hlasovací práva všem popřeným věřitelům vyjma vedlejšího účastníka a následně měl soud samovolně bez bližšího odůvodnění přehlasovat schůzi postupem dle § 51 insolvenčního zákona tím, že rozhodl o přiznání hlasovacího práva vedlejšímu účastníku. Vedlejší účastník uvádí, že stěžovatelkou popsaný průběh je nepravdivý, zavádějící a nekorektní. Podle vedlejšího účastníka druhým bodem programu schůze bylo rozhodnutí o hlasovacích právech popřených věřitelů, přičemž soud již na začátku schůze a dále pak v průběhu rozhodování o tomto bodu opakovaně avizoval, že s ohledem na velké množství popřených věřitelů, na nemožnost soudu najisto rozhodnout o pravosti popřených pohledávek a dále s ohledem na ustálenou praxi soudu přizná hlasovací právo všem věřitelům, jejichž pohledávky byly popřeny insolvenčním správcem dlužníka. Tento svůj úmysl soud podle vedlejšího účastníka dále odůvodnil skutečností, že v uvedeném stadiu insolvenčního řízení je nemožné rozhodnout o pravosti jednotlivých přihlášených pohledávek, jelikož zde proti sobě stojí různá stanoviska insolvenčního správce dlužníka, dlužníka a samotných věřitelů. Konečně podle vedlejšího účastníka soud odůvodnil avizovaný postup i tím, že všichni věřitelé přítomní na schůzi byli soudem poučeni o § 178, 179 a 180 insolvenčního zákona, a je tedy na jejich rozhodnutí, zda budou vykonávat práva spojená s nezjištěnou pohledávkou. Nato se na schůzi podle vyjádření strhla diskuse, kdy někteří z věřitelů chtěli některým věřitelům hlasovací právo přiznat, jiným věřitelům nepřiznat a dále byla skupina věřitelů, reprezentovaná zejména stěžovatelkou, která si přála, aby byla všem věřitelům vyjma vedlejšího účastníka hlasovací práva přiznána. Podle vyjádření pak existovala i majoritní skupina věřitelů, která chtěla, aby se vůči všem věřitelům, jejichž pohledávky byly popřeny, postupovalo stejně, a tedy aby všem věřitelům, jejichž pohledávky byly popřeny, hlasovací právo bylo buď přiznáno, nebo přiznáno nebylo. V průběhu diskuse pak soud podle vedlejšího účastníka ještě několikrát zopakoval a zdůvodnil svůj úmysl přiznat hlasovací právo všem věřitelům, jejichž pohledávky byly popřeny insolvenčním správcem dlužníka, a rovněž několikrát připomenul popřeným věřitelům případnou povinnost zaplatit ve prospěch majetkové podstaty určitou částku, budou-li vykonávat práva spojená s nezjištěnou pohledávkou a nebude-li tato pohledávka následně zjištěna. S ohledem na pokročilou dobu, ve které se konečně přistoupilo k hlasování ohledně 2. bodu programu a s ohledem na nekompromisní postup stěžovatelky podle vyjádření zbylí přítomní věřitelé nakonec souhlasili s tím, aby se hlasovalo o návrhu tak, jak je uvedeno v zápise na str. 3.

14. Podle vedlejšího účastníka je patrné, že stěžovatelkou popsaný průběh schůze je zavádějící, útržkovitý, zkreslující, úmyslně odkazující pouze na zápis a vynechávající přitom popis událostí tak, jak skutečně proběhly. Úmysl stěžovatelky je přitom podle vyjádření naprosto patrný, neboť nebyla-li by vedlejšímu účastníku přiznána hlasovací práva, byla by to naopak právě stěžovatelka, která by měla rozhodující slovo ohledně dalšího chodu insolvenčního řízení. Tvrzení stěžovatelky o tom, že svévole soudu je v daném případě o to větší, že jakékoli důvody pro přiznání hlasovacích práv vedlejšího účastníka nejenže nejsou v zápise, ale nezazněly ani ústně v průběhu schůze, jsou podle vedlejšího účastníka s ohledem na skutečný průběh schůze zavádějící a nepřesná. Dále vedlejší účastník uvádí, že přijaté usnesení soudu nemuselo být odůvodněno, jelikož jde o usnesení, kterým se upravuje řízení, když tuto povahu uvedeného usnesení lze spatřovat dle § 52 odst. 2 insolvenčního zákona, podle kterého insolvenční soud není tímto rozhodnutím pro další schůzi věřitelů vázán, a usnesení, které se týká vedení řízení, nemusí obsahovat odůvodnění.

15. Vedlejší účastník nesouhlasí se stěžovatelkou ani v tom, že daný případ je v relevantních ohledech shodný s případem, kterým se Ústavní soud zabýval ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2372/11, neboť v uvedené věci šlo o nepřiznání hlasovacích práv insolvenčním soudem věřiteli, jehož pohledávky byly insolvenčním správcem popřeny a jemuž schůze věřitelů hlasovací právo rovněž nepřiznala. V daném případě se však podle vyjádření stěžovatelka domáhá odebrání přiznaných hlasovacích práv vedlejšímu účastníku, jehož pohledávka byla insolvenčním správcem dlužníka popřena a jemuž soud přiznal hlasovací práva. Oba případy jsou tak ve svých důsledcích podle vyjádření odlišné, neboť věc vedená pod sp. zn. IV. ÚS 2372/11 se týká situace, ve které v případě nepřiznání hlasovacích práv popřenému věřiteli schůzí věřitelů a následně i insolvenčním soudem a za předpokladu, ukáže-li se následně, že pohledávka měla být zjištěna, půjde o nezvratný krok, jenž skutečně může daného věřitele poškodit a zasáhnout do jeho práv. Vedlejší účastník podotýká, že o to, tj. aby soud nepřiznal hlasovací práva vedlejšímu účastníkovi, se snaží zahájeným řízením sama stěžovatelka.

16. Vedlejší účastník shrnuje, že schůze byla poznamenána několikanásobným popřením přihlášených pohledávek jednotlivých věřitelů, a to jak ze strany insolvenčního správce dlužníka, tak dlužníka a přihlášených věřitelů navzájem. Za takto vyhrocené a komplikované situace, ve které se schůze ocitla, se tak podle vedlejšího účastníka požadavek stěžovatelky na přiznání hlasovacích práv všem věřitelům, jejichž pohledávky byly popřeny insolvenčním správcem dlužníka, vyjma vedlejšího účastníka, jeví jako účelový a je zjevné, že stěžovatelka se snaží poškodit vedlejšího účastníka. Závěrem vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení.

17. Vyjádření vedlejšího účastníka bylo zasláno na vědomí a k replice stěžovatelce.

18. Stěžovatelka v replice k vyjádření vedlejšího účastníka předně uvádí, že průběh schůze věřitelů je zachycen v zápise, kde je na straně 3 jednoznačně uvedeno, že poté, co bylo přistoupeno k hlasování o hlasovacích právech věřitelů, jejichž pohledávka byla popřena, zazněl návrh, aby schůze věřitelů umožnila hlasování všem takovým věřitelům s výjimkou vedlejšího účastníka, a že pro tento návrh hlasovali všichni věřitelé s hlasovacím právem. Stěžovatelka dále trvá na tom, že napadené rozhodnutí soudu nebylo odůvodněno, což je rovněž zřejmé ze zápisu ze schůze.

19. Stěžovatelka podle repliky nesdílí názor vedlejšího účastníka, že rozhodnutí o přiznání hlasovacích práv věřiteli, jehož pohledávka byla popřena, je usnesením, které se týká vedení řízení, a které by tudíž nebylo třeba odůvodňovat, a i kdyby to tak bylo, nic to podle stěžovatelky nemění na rozporu takového postupu s čl. 36 odst. 1 Listiny.

20. Stěžovatelka uvádí, že i pokud by bylo možno mít za prokázané tvrzení vedlejšího účastníka, že soud ústně deklaroval, že přizná hlasovací právo všem věřitelům, jejichž pohledávky byly popřeny insolvenčním správcem dlužníka, byl by to jen další důkaz svévole v postupu insolvenčního soudu. Dále uvádí, že podobně se i ve věci sp. zn. IV. ÚS 2372/11 s otázkou hlasovacího práva popřeného věřitele vypořádal insolvenční soud tak, že de facto musí respektovat výsledky přezkumného jednání a popření pohledávek provedené insolvenčním správcem, avšak insolvenční soud nemůže zcela rezignovat na rozhodnutí, zda tomu kterému popřenému věřiteli je namístě hlasovací práva přiznat, či nikoli, a je nerozhodné, zda na skutečné posouzení této otázky na základě předložených argumentů rezignuje proto, že se cítí být vázán pohledem insolvenčního správce, nebo proto, že bez jakéhokoli dalšího zdůvodnění naopak přizná hlasovací práva paušálně všem věřitelům, jejichž pohledávka byla popřena.

21. Poukazuje-li vedlejší účastník na to, že insolvenční zákon zná sankční mechanismy pro případ, že zjištěná výše pohledávky nebude odpovídat výši přihlášené částky, byla by podle repliky taková sankce vzhledem k povaze vedlejšího účastníka, který se jeví být pouze účelově založenou zahraniční entitou, sotva vymahatelná.

22. Pokud jde o skutečnost, že napadeným rozhodnutím o hlasovacích právech vedlejšího účastníka není soud pro další schůzi věřitelů vázán, jde podle stěžovatelky rovněž o naprosto nedostatečnou záruku, neboť přiznáním hlasovacích práv vedlejšímu účastníkovi již bylo insolvenční řízení v zásadních otázkách ovlivněno, jak je uvedeno již v ústavní stížnosti. K tomu zdůrazňuje, že otázku složení věřitelského výboru a obsazení postu insolvenčního správce je přitom třeba považovat za klíčové pro průběh insolvenčního řízení. Věřitelský výbor se navíc podle repliky již sešel na jednání s insolvenčním správcem a vedlejší účastník byl hlasy ostatních nezajištěných věřitelů dokonce zvolen jeho předsedou. Zároveň se podle stěžovatelky věřitelský výbor začal zabývat otázkami auditu účetnictví dlužníka, jeho archivace, výpovědi nájemních smluv k majetku dlužníka apod., které jsou významné a jejichž projednání je nezvratně ovlivněno průběhem první schůze věřitelů a zejména napadeným rozhodnutím soudu.

23. Stěžovatelka uvádí, že jestliže vedlejší účastník zpochybňuje relevanci nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 2372/11 s tím, že v této věci šlo o nepřiznání hlasovacích práv stěžovateli, zatímco v nyní projednávaném případě byla stěžovatelce hlasovací práva přiznána, potom stěžovatelka odkazuje na svoji ústavní stížnost, v níž vyložila, že v relevantních ohledech jde o srovnatelné situace, neboť přiznáním hlasovacích práv vedlejšímu účastníkovi byla relativní váha hlasovacích práv stěžovatelky snížena, tato okolnost ovlivnila výsledek všech hlasování na schůzi věřitelů a v důsledku toho ovlivňuje i další průběh insolvenčního řízení. Tvrdí-li pak vedlejší účastník, že cílem snažení stěžovatelky je zbavit jej hlasovacích práv, potom tento úmysl v replice stěžovatelka potvrzuje, neboť je přesvědčena, že pohledávka vedlejšího účastníka je jen fiktivní a je součástí předem připraveného plánu, jak znemožnit nebo alespoň v maximální možné míře znesnadnit stěžovatelce uspokojení jejích pohledávek.

24. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že pokud by soud splnil svoji povinnost a otázkou přiznání či nepřiznání hlasovacích práv vedlejšímu účastníkovi se skutečně zabýval, nemohl by rozhodnout tak, jak napadeným rozhodnutím rozhodl. V každém případě jestliže v takové situaci obecný soud rozhodne bez jakéhokoli odůvodnění, jako tomu bylo v této věci, jde podle stěžovatelky o zjevné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

25. Ústavní soud rozhodoval v souladu s § 44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť od tohoto jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud neprováděl dokazování.

IV.

26. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

27. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy České republiky), a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a že postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů. Proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. K tomu však v případě stěžovatelky podle náhledu Ústavního soudu došlo.

28. Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky s přiznáním hlasovacích práv v insolvenčním řízení soudem vedlejšímu účastníkovi z důvodu údajné neoprávněnosti jeho pohledávek. Stěžovatelka napadenému rozhodnutí vytýká, že nereaguje na její právní argumentaci, argumentaci insolvenčního správce dlužníka a jednoho z dalších věřitelů a postrádá jakékoli odůvodnění.

29. Ústavní soud opakovaně judikuje, že mu nepřísluší výklad podústavního práva ani sjednocování judikatury obecných soudů, neboť jeho úkolem je ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak zdůraznil v nálezu sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153) a dalších nálezech, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a následujících Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi a námitkami účastníků řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Jak vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.): "... je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu ke zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine a odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást stanoveného postupu - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1). Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim Ústavní soud rozumí."

30. Ústavní soud dále konstatuje důležitost postavení insolvenčního soudu jako procesního subjektu s řídící a dohledovou pravomocí v insolvenčním řízení. To, že Ústavní soud této pravomoci připisuje velkou důležitost i ve vztahu k rozhodování o hlasovacích právech věřitelů, dokládají např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. listopadu 2010 (N 231/59 SbNU 357) a sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. září 2012 (na který odkazuje též stěžovatel), v nichž zároveň traktoval nezbytnost a důležitost náležitého odůvodnění rozhodnutí insolvenčního soudu týkajícího rozhodování o hlasovacích právech věřitelů.

31. Ústavnímusoudu tedy primárně nepřísluší zasahovat do výkladu podústavního práva provedeného orgány k tomu oprávněnými, pokud se tento pohybuje v mezích ústavnosti, což mimo jiné předpokládá, že obecné soudy své myšlenkové konstrukce, které je vedly k přijetí jejich rozhodnutí, objasnily.

32. Podle zjištění Ústavníhosoudu soud napadené rozhodnutí nijak neodůvodnil, a nevypořádal se tedy ani s námitkami stěžovatelky a věřitele EQUIPMENT ONE zpochybňujícími pohledávku vedlejšího účastníka, uvedenými v jejich písemných podáních, kterými tito věřitelé pohledávku vedlejšího účastníka popřeli, ani s námitkami insolvenčního správce. I pokud by soud své rozhodnutí odůvodnil tak, jak uvádí vedlejší účastník (ačkoli to není uvedeno v záznamu), tedy že v daném stadiu insolvenčního řízení je nemožné rozhodnout o pravosti jednotlivých přihlášených pohledávek věřitelů, jelikož zde proti sobě stojí různá stanoviska insolvenčního správce, dlužníka a samotných věřitelů, a že všichni věřitelé přítomní na schůzi věřitelů byli soudem poučeni o § 178, 179 a 180 insolvenčního zákona, a je tedy na svobodném rozhodnutí, svědomí a vědomí jednotlivých věřitelů, zda budou vykonávat práva spojená s nezjištěnou pohledávkou, nepovažoval by Ústavní soud pouze takovéto obecné odůvodnění za dostatečné. Je tomu tak i vzhledem k důsledkům takového rozhodnutí spočívajícím v zásadním a závažném omezení vlivu stěžovatelky a ostatních věřitelů na insolvenční řízení a v ovlivnění insolvenčního řízení hlasováním vedlejšího účastníka, a to zejména stran složení věřitelského výboru a určení osoby insolvenčního správce dlužníka. Takové počínání soudu v posuzované věci z hlediska řídící a dohledové činnosti nad insolvenčním řízení nemůže obstát.

33. Vzhledem k uvedenému závažnému porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, majícího za následek rovněž porušení práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavnímusoudu nezbylo než napadené rozhodnutí jako nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné zrušit.

34. O návrhu stěžovatelky, aby Ústavnísoud přijal usnesení o naléhavosti věci a projednal ji mimo pořadí, Ústavní soud zvlášť nerozhodoval, neboť mu vyhověl fakticky.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru