Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 311/97Nález ÚS ze dne 29.03.1999K principu přiměřenosti ve vztahu k § 14 odst. 4 zákona č. 123/1992 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu
Věcný rejstříkVyhoštění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 46/13 SbNU 329
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.311.97
Datum vyhlášení01.04.1999
Datum podání21.08.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 14

Ostatní dotčené předpisy

123/1992 Sb., § 14 odst.4

283/1991 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 311/97 ze dne 29. 3. 1999

N 46/13 SbNU 329

K principu přiměřenosti ve vztahu k § 14 odst. 4 zákona č. 123/1992 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl se souhlasem účastníků s upuštěním od

ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti D, proti usnesení

Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 276/96-40, ze dne 25. 4. 1997,

a rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 276/96-41, ze dne

25. 4. 1997, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka

řízení, a Policejního prezídia Policie ČR, Ředitelství služby

cizinecké a pohraniční policie, Praha, jako vedlejšího účastníka

řízení, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 276/96-41, ze

dne 25. 4. 1997, a usnesení téhož soudu, čj. 38 Ca 276/96-40,

z téhož dne, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,

s odvoláním na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. l a čl. 4 odst. 1

Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), zrušení

shora označených rozhodnutí Městského soudu v Praze.

Jak Ústavní soud zjistil z obsahu připojeného spisu Městského

soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 276/96, uvedený soud svým usnesením,

čj. 38 Ca 276/96-40, ze dne 25. 4. 1997, nevyhověl žádosti

stěžovatele o odložení vykonatelnosti rozhodnutí Policejního

prezídia ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze

dne 10. 6. 1996, PPR-2768/RCP-c-225/96, a svým rozsudkem, čj. 31

Ca 276/96-41, z téhož dne, pak s podrobným odůvodněním zamítl

žalobu stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí policejního

prezídia, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti

rozhodnutí Služby cizinecké pohraniční policie České Budějovice ze

dne 1. 4. 1996, čj. PJC-369-3/CPP-3-96, o zákazu pobytu

stěžovatele. Rozhodnutí o zákazu pobytu stěžovatele bylo vydáno

podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 123/1992 Sb., když správní

orgán, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, zjistil, že

stěžovatel při své obchodní činnosti na území České republiky

porušil § 31 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 455/91 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, § 13 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb. a § 12

odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., čímž došlo k porušení § 22 písm.

a) zákona č. 123/1992 Sb. Orgány České obchodní inspekce byla

totiž stěžovateli opakovaně ve třech případech uložena bloková

pokuta za to, že kontrolami byly zjištěny nedostatky v označení

nabízeného zboží.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jeho odvolání proti

rozhodnutí o zákazu pobytu bylo policejním prezídiem zamítnuto,

aniž by se tento odvolací orgán vypořádal s většinou jeho námitek,

včetně námitky podjatosti, kterou v odvolání vznesl vůči vedoucímu

oddělení cizinecké policie. Podal proto žalobu k Městskému soudu

v Praze spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti obou rozhodnutí

a na jejich zrušení. Ještě předtím, než bylo soudem o těchto

návrzích rozhodnuto, byl stěžovatel Policií České republiky za

účelem vyhoštění zadržen v době od 11. 6. 1996 do 9. 7. 1996 a od

26. 7. 1996 do 6. 8. 1996, kdy byl z České republiky na základě

rozhodnutí o zákazu pobytu vyhoštěn. Městský soud v Praze bez

přítomnosti stěžovatele při jednání usnesením, čj. 38 Ca

276/96-40, ze dne 25. 4. 1997, žádosti o odložení vykonatelnosti

žalobou napadeného rozhodnutí nevyhověl a rozsudkem, čj. 38 Ca

276/96-41, ze dne 25. 4. 1997, žalobu zamítl. Stěžovatel

v podstatě namítá, že správními rozhodnutími byla porušena zásada

ne bis in idem, kdy byl za totéž porušení svých povinností

postižen dvakrát, tedy jednak v rámci přestupkového řízení

a jednak vyslovením zákazu pobytu na území ČR. Zákaz pobytu je

v jeho případě založen na ustanoveních práva správního, ale jde

o určitý ekvivalent k trestu zákazu pobytu podle ustanovení § 57a

trestního zákona. Toto dvojí potrestání pak podle stěžovatele

odporuje čl. 4 odst. l Protokolu č. 7 k Úmluvě. Tento článek

stanoví, že nikdo nemůže být potrestán za trestný čin, za který

byl již osvobozen nebo odsouzen konečným rozhodnutím podle zákona

toho státu, přičemž stěžovatel poukazuje na nepřesnost překladu

výrazu "trestný čin", když anglický a francouzský text Úmluvy,

který má přednost před překladem, používá pojem významově širší.

Další stěžovatelova námitka se týká dotčení jeho základního práva

zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 14 odst. 1 Paktu, kdy

stěžovatel v řízení před obecným soudem prostřednictvím svého

právního zástupce namítal porušování jeho práva na veřejné

projednání věci v jeho přítomnosti, nesouhlasil s odejmutím

odkladného účinku jeho odvolání a žalobě, čímž byla dotčena i jeho

základní práva zaručená v čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Soud však

tuto stěžovatelovu námitku odmítl s odůvodněním, že osobní účast

stěžovatele při soudním jednání neshledal jako nutnou. Ustanovení

čl. 1 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě přitom stanoví, že cizinec

může být vyhoštěn pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého

v souladu se zákonem, a musí mít možnost uplatnit námitky proti

vyhoštění a dát přezkoumat svůj případ. Před výkonem těchto jeho

práv může pak být vyhoštěn, je-li takové vyhoštění nutné v zájmu

veřejného pořádku nebo je-li odůvodněno zájmy národní bezpečnosti.

Stěžovatel proto svoji ústavní stížnost vztahuje i na usnesení

městského soudu, kterým tento soud nevyhověl jeho žádosti

o odložení vykonatelnosti správního rozhodnutí. Jako poslední

námitku uvádí stěžovatel porušení jeho práva na spravedlivé

projednání věci nezávislým a nestranným orgánem, zaručené mu v čl.

38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, spočívající v tom, že

obecný soud nepovažoval za závažné pochybení to, že stěžovatel

v odvolání proti rozhodnutí o zákazu pobytu namítal podjatost

vedoucího oddělení cizinecké policie, který rozhodoval jako

správní orgán I. stupně, a nadřízený správní orgán o této námitce

nijak nerozhodl. Soud tento svůj názor odůvodnil tím, že

o odvolání pak rozhodovala jiná osoba, než ta, jejíž podjatost

stěžovatel namítal. Podle stěžovatelova názoru si tak obecný soud

přisvojil pravomoc svěřenou v § 12 odst. 1 správního řádu

správnímu orgánu. Pokud správní orgán nijak nereagoval na oznámení

stěžovatele a nerozhodl o něm, zatížil tak správní řízení vadou,

která mohla mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.

Současně s ústavní stížností podal stěžovatel podle

ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, návrh na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. f), § 14

odst. 4, § 15 odst. 2, § 16 odst. 3, § 17 odst. 2, § 32 odst. 2

zákona č. 123/1992 Sb., v tehdy platném znění, a ustanovení § 15

odst. 2 písm. b) zákona č. 283/91 Sb., ve znění pozdějších

předpisů. Návrh odůvodnil tím, že k dotčení jeho základních práv

došlo v přímém důsledku aplikace těchto zákonných ustanovení.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění rozsudku s tím, že

námitky uváděné v ústavní stížnosti byly obsaženy i v žalobě.

Tvrzení stěžovatele, že zákazem pobytu na území České republiky je

v podstatě podruhé, a tedy protiprávně sankcionován, není dle

názoru soudu opodstatněné. Uložení blokové pokuty za jednání

naplňující skutkovou podstatu přestupku nelze směšovat s řízením

o uložení zákazu pobytu. Vyslovení zákazu pobytu je opatřením,

kterým se stát má možnost za splnění zákonem stanovených podmínek

bránit tomu, aby se na jeho území zdržovali cizí státní

příslušníci, kteří se nechovají v souladu s platnými právními

předpisy. Nejedná se však o sankci za spáchání přestupku. Pokud se

týká postupu soudu, kterému stěžovatel vytýká, že mu neumožnil

osobní účast při projednávání a rozhodování věci soudem, soud

v daném případě dospěl k závěru, že osobní účast žalobce při

ústním jednání není nutná. Stěžovatel byl v řízení zastoupen

advokátem, přičemž při rozhodování soudu podle hlavy druhé části

páté o.s.ř. se dokazování neprovádí. Osobní neúčast stěžovatele

nemohla mít dle názoru soudu za následek újmu jeho práv. Nedošlo

k porušení čl. 14 odst. 1 Paktu a čl. 38 odst. 2 Listiny. Věc byla

projednána veřejně, za účasti právního zástupce stěžovatele, jehož

prostřednictvím měl stěžovatel možnost uplatnit své námitky proti

napadenému rozhodnutí. Výslech žalobce jako účastníka řízení ke

zjišťování skutečností se v řízení podle hlavy druhé části páté

neprovádí, když pro soud je rozhodující skutkový stav, který tu

byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Dále městský soud

konstatuje, že ve správním řízení bylo prvostupňové rozhodnutí

vydáno orgánem k tomu příslušným, toto rozhodnutí podepsal

služební funkcionář tohoto orgánu. Tímto služebním funkcionářem

však nebyl pplk. M. Z., jehož podjatost byla namítnuta.

Ze shora uvedených důvodů Městský soud navrhuje, aby Ústavní

soud ústavní stížnost zamítl.

S ohledem na spojený návrh stěžovatele na zrušení shora

uvedených zákonných ustanovení bylo řízení o ústavní stížnosti

usnesením ze dne 19. 1. 1998 přerušeno a dalším usnesením

Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 3/98, ze dne 26. 1. 1996, byl pak

tento spojený návrh navrhovatele odmítnut, a to ve vztahu k návrhu

na zrušení ustanovení § 15 odst. 2 písm. b) zákona č. 283/1991

Sb., v platném znění, a k ustanovení § 17 odst. 2 zákona č.

123/1992 Sb., v platném znění, podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona

č. 182/1993 Sb., proto, že uvedená ustanovení rozhodnutími

správního soudu napadenými ústavní stížností nebyla aplikována,

a nebyly tak splněny podmínky ustanovení § 74 zákona č. 182/1993

Sb. V poměru k dalším stěžovatelem ke zrušení navrženým zákonným

ustanovením byl pak jeho návrh odmítnut podle § 43 odst. 1 písm.

f) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění před novelou, s ohledem na to,

že ke dni přerušení řízení o ústavní stížnosti již Ústavní soud

o návrhu na zrušení těchto ustanovení jednal (§ 35 odst. 2 zákona

č. 182/1993 Sb.), stěžovatel však se stal ve smyslu ustanovení §

35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vedlejším účastníkem ve věcech,

v nichž bylo již dříve zahájeno řízení, vedených pod sp. zn. Pl.

ÚS 25/97 a Pl. ÚS 27/97.

Nálezem, vydaným plénem Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS

25/97, došlo pak ke zrušení ustanovení § 14 odst. 4 zákona

č 123/1992 Sb., a to dnem vyhlášení ve Sbírce nálezů, a dále bylo

zrušeno ustanovení § 14 odst 1 písm. f) téhož zákona dnem 13. 5.

1999. V důvodech tohoto nálezu Ústavní soud konstatoval, že jedním

z esenciálních znaků právního státu je princip přiměřenosti, který

předpokládá, že opatření omezující základní lidská práva a svobody

nesmějí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která

představuje veřejný zájem na těchto opatřeních. Posouzení

proporcionality mezi veřejným zájmem na zákazu pobytu cizince na

straně jedné a zájmem na ochraně základních práv a svobod na

straně druhé, proto musí vycházet z výše uvedeného principu.

Posuzované ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) citovaného zákona

připouští rozhodnutí o zákazu pobytu při každém "porušení

povinnosti", takže nerozlišuje skutečně závažná porušení právního

řádu České republiky od porušení ostatních, která lze označit za

méně společensky nebezpečná. Mimo jiné i z těchto důvodů proto

Ústavní soud uvedené ustanovení zrušil pro jeho rozpor s čl. 1

Ústavy a čl. 14 odst. 1 v souvislosti s čl. 4 odst. 4 Listiny.

Ačkoliv pak v poměru k dalšímu napadenému ustanovení § 14 odst.

4 zákona č. 123/1992 Sb. neshledal Ústavní soud namítaný rozpor

s čl. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy, zrušil i toto ustanovení, a to pro

jeho rozpor s čl. 38 odst. 2 Listiny, z jehož textu je zřejmé, že

toto ustanovení je obecnější a širší než čl. 1 Protokolu č. 7

Úmluvy. V této souvislosti pak Ústavní soud v důvodech svého

nálezu uvedl, že tím, že ustanovení § 14 odst. 4 zákona č.

123/1992 Sb. nepřiznává odvolání proti rozhodnutí o zákazu pobytu

odkladný účinek, vylučuje prakticky přítomnost toho, komu byl

zakázán pobyt, neboť odvolací řízení se zpravidla koná až poté, co

taková osoba musela území České republiky opustit. Tím je jí

znemožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, a má proto

v řízení vůči státu nerovné postavení, což porušuje jednu ze

základních podmínek spravedlivého procesu - princip rovnosti

zbraní.

Uvedeným nálezem pléna Ústavního soudu i důvody v něm

uvedenými je vázán i senát, posuzující ústavní stížnost

stěžovatele. Nemohl proto s ohledem na fakt, že projednávaná věc

stěžovatele svým shora zjištěným skutkovým stavem zcela zapadá do

úvah uvedených Ústavním soudem v jeho plenárním nálezu - a to

přesto, že Městský soud v Praze rozhodoval před vydáním citovaného

nálezu na základě ještě platného ustanovení § 14 odst. 1 písm. f)

zákona č. 123/1992 Sb. - závěry uvedeného nálezu pominout,

zejména, když právě v případě stěžovatele nabývají na významu

právní úvahy tam uvedené, týkající se principu přiměřenosti

v právu, a to v souvislosti s vážením intenzity porušení právních

předpisů stěžovatelem. Z uvedených důvodů byl proto napadený

rozsudek Městského soudu v Praze zrušen pro rozpor s čl.1 Ústavy

ČR a čl. 14 Listiny, aniž se Ústavní soud musel dále zabývat

dalšími námitkami stěžovatele. Stejně tak s ohledem na podanou

ústavní stížnost nemohla být pominuta ani právní změna, která

nastala zrušením ustanovení § 14 odst. 4 zákona č. 123/1992 Sb.,

a proto bylo zrušeno i ústavní stížností napadené usnesení

uvedenéhosoudu [§ 82 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. března 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru