Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 311/96Usnesení ÚS ze dne 18.03.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.311.96
Datum podání11.11.1996

přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 311/96 ze dne 18. 3. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 311/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti L.D. a M.K., zastoupených advokátem JUDr. A.H., proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 19.96, sp. zn. 8 To 61/96 a 8 To 22/96, za účasti Vrchního soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu JUDr. J.L., jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 11. 11. 1996 doručena včas podaná ústavní stížnost, doplněná podáními doručenými ve dnech 27. 11. 1996, 12. 12. 1996 a 13. 1. 1997, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že došlo k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a č1. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z přiloženého rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 1996, sp. zn. 8 To 61/96, ústavní soud zjistil, že stěžovatel D., byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

1

IV. ÚS 311/96

6. 2. 1996, sp. zn. 1 T 101/93, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) a odst. 4 trestního zákona. Dále byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. zák. a podle § 219 odst. 2 za použití § 35 odst. 1, § 29 odst. 1 a odst. 2 tr. zák. byl odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále pak podle § 228 odst. 1 trestního řádu byl stěžovatel společně s ostatními obžalovanými zavázán společně a nerozdílně uhradit poškozené společnosti s r. o. U., škodu ve výši Kč 1 040 490,-. Důvodem odsouzení bylo to, že soud shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu vraždy, kterého se měl dopustit společně s dalšími obžalovanými dne 3. 12. 1992 na P.S., kterého obžalovaní hrubě fyzicky napadli a společně hodili přivázaného na železné traverze do S.P., v důsledku čeho došlo ke smrti utopením. Zároveň soud shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu krádeže, kterého se měl dopustit v noci z 21. 4. 1992 na 22. 4. 1992 společně s dalšími obžalovanými ve velkoskladu spol. s r.o. U. v P., přičemž způsobili škodu nejméně Kč 1 040 490,-. Do tohoto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž zejména soudu I. stupně vytkl neúplně provedené dokazování a nesprávné hodnocení důkazů. Podle něho na základě takto zjištěného skutkového stavu nemohly být naplněny znaky trestného činu krádeže a v důsledku toho nebyla prokázána ani výše způsobené škody. Pokud jde o trestný čin vraždy, nebyla, jak uvádí, od počátku brána v úvahu jeho obhajoba, že podle jeho představ neměl být poškozený usmrcen,ale jen postrašen. V této souvislosti zpochybnil závěry znalce z oboru mechanoskopie a vytkl neprovedení některých dalších důkazů. Rovněž poukázal na nepřesvědčivost odůvodnění při uložení výjimečného trestu. Odvolací soud napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině trestným činem krádeže, ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody. S přihlédnutím k těmto skutečnostem uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody

2

IV. ÚS 311/96

v trvání 21 roků.

Pokud jde o stěžovatele K., zjistil Ústavní soud, že byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 2. 1996, sp. zn. 1 T 101/93, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 1996, sp. zn. 8 To 22/96, uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr.zák. a byl odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 20 let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr.zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Důvody odsouzení byly obdobné jako u stěžovatele D., pokud jde o trestný čin vraždy.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že odvolací soud neodstranil vytýkaná pochybení a v mnoha případech se jimi ani nezabýval. Stěžovatelé jsou toho názoru, že tato pochybení jsou natolik závažná, že znamenají hrubý zásah do práva na spravedlivý proces. V doplněném podání doručeném dne 12. 12. 1996 se pak podrobně zabývají namítanými pochybeními. Pokud jde o trestný čin krádeže (stěžovatel D.),byly jako důkazy použity výpovědi obžalovaných R.J. a J.D., které učinili bez přítomnosti obhájce, ačkoli se jednalo o případ nutné obhajoby a nejednalo se o neodkladné úkony. Za této situace je tento postup evidentním vybočením z rámce skutkových zjištění a stejně tak vybočením z pravidel volného hodnocení důkazů. Stěžovatel se proto domnívá, že vrchní soud měl a mohl dospět k jednoznačnému závěru, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty

trestného činu krádeže a že mělo být jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin podílnictví.

V případě trestného činu vraždy došlo podle názoru obou stěžovatelů k porušení několika ústavně zaručených základních práv, zejména práva na obhajobu. V této souvislosti je poukazováno na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 1994, kterým bylo rozhodnuto, že se věc po podání obžaloby vrací SS k došetření. V tomto rozhodnutí je uvedeno, že "obvinění D. a V. neměli obhájce až do

3

IV. ÚS 311/96

8. 2. 1993". Dále se pak poukazuje na to, že ani plná moc D., obhájce ze dne 27. 1. 1993 se netýkala řízení o trestném činu vraždy, přičemž v době od 28. 1. 1993 do 8. 2. 1993 byly provedeny některé úkony, na nichž byla účast obhájců znemožněna. Tyto důvody vrácení věci vrchní soud neuznal, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a přikázal, aby ve věci dále jednal a rozhodl. Dále pak stěžovatelé upozorňují, že byli spolu v průběhu vazby dvakrát umístěni na stejné cele, což potom vedlo k naprosto jednostrannému apriornímu odmítání důkazů k jejich obhajobě. Za nejzávažnější porušení práva na spravedlivý proces a na řádnou obhajobu pak považují celkový průběh trestního řízení, když od samého počátku byla odmítána jejich naprosto reálná a pravdivá verze o tom, že se sice dopustili násilného jednání proti poškozenému, ale jejich konečným úmyslem a cílem nebylo jeho usmrcení. V tomto směru stěžovatelé poukazují na některé důkazní prostředky, které byly odmítnuty (provedení rekonstrukce, výslech svědka Z.P.) nebo byly nevěrohodné (znalecký posudek z oboru mechanoskopie). Pokud jde o stěžovatele K., je dále namítáno, že přímo v odvolacím řízení před Vrchním soudem v Praze nebylo respektováno jeho přání zvolit si obhájcem JUDr. S.F. a že soud bez dalšího rozhodl o tom, že se mu ustanovuje obhájce ex offo, který s věcí nebyl seznámen a sám se domáhal toho, aby byl obhajoby zproštěn.

Za velmi hrubý způsob porušení čl. 36 odst. 1 Listiny považují stěžovatelé způsob, jakým Vrchní soud v Praze nakládal s jejich opakovanými návrhy na odnětí věci Vrchnímu soudu v Praze a její přikázání soudu téhož stupně v Olomouci, jakož i s námitkami podjatosti předsedy senátu, který tyto jejich návrhy zakládal bez dalšího do spisu a zamítal je. Pokud jde o uložení výjimečného trestu, jsou oba stěžovatelé toho názoru, že došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť pro jejich uložení nebyly splněny podmínky. Nesouhlasí s tvrzením soudu, že pojem "resocializace" je pojmem právním, když trestní řád tento pojem nepoužívá. Měl-li soud na mysli pojem "možnost nápravy pachatele", nejedná se o pojmy totožné, což lze dovodit

4

IV. ÚS 311/96

i z posudků soudních znalců z oboru psychiatrie a psychologie. Navíc, jak stěžovatelé uvádějí, projevili lítost nad tím, čeho se skutečně dopustili, což soudy ani z objektivního hlediska nevzaly v úvahu.

Porušení čl. 38 odst. 2 Listiny stěžovatelé spatřují v průtazích v řízení, které byly důsledkem pochybení, a v úsilí ukončit věc před uplynutím čtyřleté vazební lhůty i za cenu porušení zákona. Na základě všech uvedených skutečností proto navrhují zrušit napadené rozsudky.

V souladu s postupem stanoveným v ustanovení § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření od Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a VSZ, jako vedlejšího účastníka.

Vrchní soud v Praze, zastoupený předsedou senátu, ve svém vyjádření v podstatě odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí, pokud se jedná o použitelnost důkazů, skutkových a právních závěrů, jakož i verze, kterými se obhajovali obžalovaní, a v neposlední řadě i pokud šlo o splnění podmínek pro uložení výjimečného trestu. Námitka podjatosti byla podle vrchního soudu senátem opakovaně rozhodována. Obecně k tomu uvádí, že předchozí rozhodování ve věci způsobem, který se obžalovaným nezamlouval, nebylo možné bez dalšího za podjatost pokládat. K problematice delegace věci se pak konstatuje, že ustanovení § 25 tr. řádu nepředepisuje postup soudu poté, kdy je podán návrh, který podle názoru předsedy senátu není překážkou dalšího řízení, není důvodem přerušování řízení, příp. odročování, čehož se obžalovaní snažili dosáhnout. Závěrem předseda senátu uvádí, že si není vědom toho, že by porušil ústavní práva stěžovatelů. V doplněném vyjádření, doručeném ústavnímu soudu dne 6. 2. 1997, pak vrchní soud připomíná ustanovení § 263 odst. 4 tr. řádu, který umožňuje jednat v nepřítomnosti obžalovaného. Dále uvádí, že obžalovaní proti usnesení o přibrání znalce nepodali stížnost a že jeho

5

IV. ÚS 311/96

nekvalifikovanost namítali až poté, kdy jeho závěry neodpovídaly jejich představám. Navíc vrchní soud při svém rozhodování tomuto důkazu nepřikládal zvláštní důležitosti.

Pokud jde o námitku stěžovatele K., týkající se nevyhovění jeho přání zvolit si obhájce, uvádí se ve vyjádření, že z protokolu ze dne 6. 9. 1996 vyplývá, že na základě jeho námitek byl podle § 40 tr.ř. zproštěn povinnosti jeho obhajoby Mgr. K.W. Stalo se tak poté, kdy stěžovatel projevil vůli, aby jej zastupoval "jiný obhájce, když vidí, že se všechno mění v jeho neprospěch". Žádnou osobu však konkrétně neurčil, a proto mu byl dne 6. 9. 1996 ustanoven obhájcem JUDr. J.M. Proti němu pak vystoupil stěžovatel dne 20. 9. 1996 a zároveň požádal, aby mu soud ustanovil obhájcem JUDr. F. z H.K. Tento návrh byl usnesením ze dne 20. 9. 1996 zamítnut, když soud neshledal "důležité důvody" pro zproštění obhajoby JUDr. M. Dále se ve vyjádření připomíná, že z ustanovení § 39 odst. 1 tr.ř. nevyplývá, že by předseda senátu musel respektovat přání obžalovaného.

Ze závěrečného konstatování předsedy senátu lze pak dovodit, že argumenty obsažené v ústavní stížnosti pokládá zčásti za lživé, zčásti za opakování obhajoby a zčásti za vyplývající z neznalosti ustanovení trestního řádu.

Vedlejší účastník, VSZ v P., se svého postavení v řízení před Ústavním soudem vzdal.

Jak Ústavní soud již mnohokrát vyložil ve svých rozhodnutích, není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví a nemůže se proto zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy. To však nemění nic na jeho oprávnění zjišťovat, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jinak řečeno, úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obžalovaného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit

6

IV. ÚS 311/96

se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek. V těchto intencích posuzoval Ústavní soud námitky uvedené v ústavní stížnosti, které však se ve své podstatě vztahují k důkazní stránce řízení a jsou v zásadě jen opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy. K charakteru vznesených námitek, týkajících se provádění a vyhodnocení důkazního řízení, Ústavní soud připomíná, že obecný soud musí sám rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obžalovaného. Podstata tohoto principu spočívá mimo jiné v tom, že obecným soudům není možné přikazovat, jaké důkazy mají v zájmu zjištění skutečného stavu věci provést a jakým způsobem je mají hodnotit z hlediska jejich pravdivosti, závažnosti a zákonnosti. Zásada volného hodnocení důkazů je založena na vnitřním přesvědčení a způsob, jakým obecné soudy vyhodnotí provedené důkazy, je výrazem principu nezávislosti soudu podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Není věcí Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval.

Ústavní soud po posouzení všech výše uvedených skutečností nepovažuje námitky vznesené stěžovateli za takové, které by prokazovaly překročení mezí ústavnosti v tom směru, že řízení jako celek by nemělo spravedlivý charakter. Pokud jde o tvrzení, že došlo k porušení práva na obhajobu, ani zde Ústavní soud v souvislosti s prováděním dokazování a s přihlédnutím k argumentům, které jsou uvedeny ve vyjádření Vrchního soudu v Praze, neshledal pochybení takové intenzity, které by mělo za následek, že by stěžovatelé byli zbaveni práva na spravedlivé řízení, a že by v důsledku toho došlo k jejich nespravedlivému odsouzení.

K námitce porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo na soudní ochranu, a které stěžovatelé spatřují v tom, že vrchní soud neakceptoval návrhy na předložení věci Nejvyššímu soudu ČR, který jediný může ve smyslu § 25 tr. ř. rozhodnout

7

IV. ÚS 311/96

z důležitých důvodů o odnětí a přikázání věci jinému soudu, Ústavní soud konstatuje, že ani tato námitka nemá ústavněprávní opodstatnění. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na vyjádření Vrchního soudu v Praze, že podání návrhu na delegaci není překážkou dalšího řízení. V opačném případě by zde vznikla situace, že obžalovaný by byl odňat svému zákonnému soudci, což by bylo neslučitelné s garancí tohoto práva. Navíc je třeba připomenout, že postup podle ustanovení § 25 tr. ř. je postupem zcela výjimečným, což zákon zdůrazňuje tím, že pro něj musí být důležité důvody. Při úvaze, zda v konkrétní projednávané trestní věci jsou tyto důvody dány, je třeba zvažovat všechny v úvahu přicházející okolnosti případu ve vzájemné souvislosti. Jak již Ústavní soud judikoval dříve (III. ÚS 83/96), nejsou obecné soudy nikterak povinny přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obžalovaných.

Konečně i námitku porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, kdy stěžovatelé tvrdí, že neexistovaly podmínky pro uložení výjimečného trestu, Ústavní soud hodnotí jako bezdůvodnou. Neshledal totiž, že interpretace ustanovení § 29 tr.zák., které stanoví podmínky pro uložení výjimečného trestu, by v daném případě vybočovala z ústavních mezí.

K poslední námitce ohledně průtahů v řízení Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že k základním kritériím pro posuzování přiměřenosti délky trvání trestního řízení patří složitost případu, způsob, jakým je projednáván, i zvláštní okolnosti odůvodňující průtahy řízení, jako je chování jednotlivých stran a příslušných orgánů. Navíc se v posuzovaném případě jednalo o mimořádně závažný trestný čin vraždy, kdy složitost dokazování odůvodňuje déle trvající vyšetřování.

Na základě uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že argumenty vznesené v ústavní stížnosti jsou vyjádřením nesouhlasu a polemikou se skutkovými a právními závěry napadených rozhodnutí vrchního soudu. Neshledal však, že by došlo k zásahu

8

IV. ÚS 311/96

do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů či k jejich omezení. Není úkolem ústavního soudu, aby revidoval rozsudky obecných soudů jen proto, že je stěžovatelé považují za nespravedlivé, když navíc, zejména u závažných činů a dlouhodobých trestů, lze takový názor očekávat téměř vždy. Za této situace je proto třeba považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Proto byla podle ustanovení š 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 1997

JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj

9

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru